— Skoro, — žertovala jsem.
Uvnitř rostl zvláštní pocit — nadšení promíchané se strachem. Letenky a dokumenty jsem schovala do kuchyňské skříňky za balíček pohanky. Petr tam nikdy nekoukal. Večer jsem ty papíry vytahovala, hladila je prsty a představovala si: otevřu oči a kolem bude slunce, písek, moře a nová já.
Jenže čím blíž byl den odletu, tím hlasitěji ve mně šeptalo: „Co když na to přijde?“
V sobotu se Petr vrátil z cesty. Vešel jako obvykle, unavený, skoro se ani nesvlékl, hodil tašku ke dveřím a těžce vydechl:
— Sotva jsem dojel. Silnice hrůza.
Postavila jsem večeři. Jedl mlčky a díval se na televizi. Moderátor mluvil o zdražování, ale mně to bylo jedno. Pozorovala jsem mužovu tvář a cítila, jak se mi svírá srdce. Kdysi pro mě byl tím nejdůležitějším člověkem. Teď působil jako cizí.
Po večeři se zeptal:
— Ve škole dobrý?
— Jako vždycky, — odpověděla jsem.
— Jasně, — kývl.
A tím náš rozhovor skončil.
Ani si nevšiml, že hned vedle, pod ubrusem, stojí můj napůl sbalený kufr.
V noci jsem nespala. Petr chrápal a já poslouchala hodiny. Každá vteřina odpočítávala moje tajemství. V hrudi se mi shlukoval strach, ale spolu s ním i zvláštní, téměř zakázané potěšení. Jako bych už utekla z klece, i když zatím jen v myšlenkách.
Ráno odjel na parkoviště a řekl, že za tři dny zase vyrazí na trasu.
— Trochu si odpočinu a jedu znova, — prohodil a políbil mě na tvář.
Tvář zůstala chladná. Když kamion zmizel za zatáčkou, zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a tiše se rozesmála. Smích byl roztřesený, skoro vyděšený.
Ještě ten den jsem šla na trh. Koupila jsem lehké šaty, klobouk a tmavé brýle. Prodavačka se zeptala:
— Chystáte se na dovolenou?
— Ano, — řekla jsem. — Do Dubaje.
Hvízdla.
— Tak to je pořádný rozmach.
Usmála jsem se. Slovo „Dubaj“ znělo tak příjemně, jako by samo bylo letenkou do jiného života.
Večer jsem kufr definitivně sbalila: šaty, plavky, opalovací krém, fotoaparát, doklady. Dětem jsem napsala krátce: „Mám se dobře. Jedu si trochu odpočinout. Nedělejte si starosti.“ Kam přesně, to jsem neuvedla. Ať si myslí, že jedu někam na jih.
Před spaním jsem seděla na posteli a dívala se na kufr. V hlavě se mi opakovalo jediné: „Hlavně ať to vyjde.“
Ráno jsem jela do města a odtud autobusem na letiště. Srdce mi bušilo, jako bych šla skládat nejdůležitější zkoušku v životě. V odletové hale zněly hlasy, hlášení, voněla káva, lidé se smáli. Připadala jsem si jako drobné zrnko písku mezi všemi těmi lidmi. Ale šťastné zrnko.
Když vyhlásili nástup, poprvé v životě jsem vystoupala po schůdcích do letadla. Za okénkem blikala světla rodného města — malá, chvějící se. Zavřela jsem oči a pomyslela si: „Sbohem, Aleno ze školní jídelny.“
Když se letadlo odlepilo od země, pochopila jsem: cesta zpátky už neexistuje.
Letadlo přistálo a já jako bych se vynořila ze snu. Do okénka udeřilo tak ostré světlo, jako by se dovnitř samo podívalo slunce. Vzduch se chvěl horkem a spolu s ním se chvělo i moje srdce. Na tabuli svítilo: „Dubai International Airport“.
Vystoupila jsem z letadla a teplý vzduch se mi okamžitě dotkl tváře. Vonělo to kořením, drahými parfémy a něčím neznámým, sladkým. Zdálo se, že každý nádech mi slibuje nový život. Šla jsem dlouhou chodbou a snažila se neztratit mezi sebejistými lidmi s kufry a telefony. A já — v modrých šatech, s třesoucíma se rukama a očima plnýma světla.
Pasovou kontrolou jsem prošla bez potíží. Mladý pohraničník s tmavýma očima se podíval na fotku, potom na mě a kývl:
— Welcome.
Jedno krátké slovo se stalo začátkem jiné skutečnosti.
Taxi se řítilo po dálnici kolem obrovských věží, zářících nápisů a skleněných výloh. Tiskla jsem čelo ke sklu. Všechno vypadalo jako pohádka. Mrakodrapy jako by vyrůstaly rovnou z písku. Ulice se leskly čistotou. Když řidič řekl cenu, trochu jsem znejistěla, ale stejně jsem podala peníze s myšlenkou: stojí to za to.
Hotel zářil jako palác. Na recepci se na mě usmála dívka v šátku:
— Welcome, Mrs. Alena. Your room with sea view.
Kývla jsem, i když jsem nerozuměla každému slovu. „Sea view“ mi znělo jako zaklínadlo.
Pokoj byl prostorný: bílé závěsy, zrcadla, chladná podlaha a výhled na nekonečné moře. Vlny se třpytily, slunce si hrálo na vodě. Otevřela jsem okno, nadechla se horkého vzduchu a rozesmála se. Opravdu. Poprvé po mnoha letech.
Zula jsem boty, bosá přešla po chladné podlaze a vyšla na balkon. Dole šumělo město: auta, hudba, hlasy. Zvedla jsem ruce, jako bych chtěla obejmout celý svět, a zašeptala:
— Děkuju, Bože, že jsem se sem dostala.
Potom jsem dlouho stála před zrcadlem. Odraz mi připadal cizí: tváře zrůžověly, oči se leskly, vlasy se uvolnily z účesu, ale vypadaly živě. Usmála jsem se na sebe nejistě, skoro dívčím způsobem.
Večer jsem sešla k bazénu. Voda se třpytila pod lampami. Kolem se smáli cizinci, někdo popíjel koktejly. Objednala jsem si džus, sedla si stranou a jen se dívala. Uvnitř se všechno chvělo vzrušením a radostí. Tady je život. Skutečný.
Telefon zavibroval. Zpráva od Petra: „Jak se máš? Všechno v pořádku?“