„Mohl byste mi připravit tu nejkrásnější kytici, jakou tu máte? A opravdu velikou. Právě se mi narodil syn!“ vyhrkl mladý muž a radost mu rozzářila tvář, když se obrátil na usměvavou květinářku.
Cestou do porodnice si Petr Novák pořád dokola představoval chvíli, kdy poprvé vezme do náruče svého novorozeného syna. V duchu si přísahal, že pro něj bude takovým otcem, jakého on sám nikdy neměl. Vzpomínky na vlastní dětství se mu přitom vracely s tíhou, kterou nedokázal setřást. Jediný opravdu šťastný obraz, který si uchoval, byl okamžik, kdy ho vysoký, silný muž vyhazoval do vzduchu a on zároveň pištěl strachem i smíchem. Tím mužem byl jeho otec, Václav Novák. Jenže brzy potom od rodiny odešel a nechal Petra i jeho matku nejen se zlomeným srdcem, ale i bez domova.
Všechno se začalo měnit tehdy, když k nim domů začala stále častěji chodit matčina dávná známá Věra Králová, zdravotní sestra z městské nemocnice. Přicházela skoro jako k sobě a často v ruce nesla láhev rumu. Když Petrova matka nesměle namítala, že by toho mohlo být dost, Věra jen mávla rukou.
„Ale prosím tě, co by se mohlo stát? Jen tak na chuť,“ říkávala lehkým hlasem a s naučeným úsměvem. „Takového chlapa by sis měla hýčkat. Muž jako Václav si zaslouží, aby si ho někdo vážil.“
Pak přišel večer, kdy Věra slavila narozeniny. Bydlela na druhém konci města se dvěma dcerami a celou oslavu poletovala kolem Václava, dolévala mu sklenku a dávala mu najevo pozornost, která už dávno nebyla jen přátelská.
Nedlouho poté se Petr vracel z fotbalového tréninku a ještě na chodbě zaslechl z kuchyně prudkou hádku rodičů.
„Odcházím. A ano, miluju Věru. Mezi námi už nic nezůstalo, ani láska, ani úcta. S ní je to jiné. Ona si mě váží, na rozdíl od tebe,“ pronesl Václav chladně.
„Ona si neváží tebe, ale tvých peněz, ty blázne!“ vyhrkla matka.
„Věděl jsem, že s tím začneš. Ty a tvoje výstupy. A mimochodem, dům budeme muset prodat a peníze si rozdělíme.“
„Cože? To už v sobě nemáš ani kousek svědomí? Ten dům nám dali moji rodiče ke svatbě!“
„Právě. Dali ho nám, ne jen tobě. Je společný.“
„A co tvůj syn? Kde bude žít? Kde bude spát, co bude jíst?!“
„A napadlo tě, kde budu žít já? V malém bytě se svou láskou a jejími dvěma školou povinnými dcerami? Kromě toho chci jen to, co je fér…“
Dva roky potom žili Petr s matkou u prarodičů, než se jí podařilo získat hypotéku na skromný domek. O mnoho let později, když Petr dokončil vysokou školu a oženil se, jeho otčím na něj dům přepsal.
„Svého syna budu milovat a nikdy ho nezradím. Ani Lucii,“ pomyslel si Petr, když odcházel z porodnice. V hlavě už si skládal plán, jak v příštích dnech zařídí dětský pokoj. S nákupy čekali jen proto, že jeho žena věřila starým pověrám a nechtěla mít výbavičku doma před narozením dítěte.
Když se blížil ke svému domu, všiml si plešatějícího cizince, který postával nedaleko branky. Na jeho postoji bylo něco nepříjemně známého, až Petrovi přeběhl mráz po zádech.
„Petře, chlapče! Ty mě nepoznáváš?“
„Tati…?“
„No jistě, jsem to já! Poznal jsem tě hned, jak jsi vystoupil z toho pěkného auta. To je ale stroj.“
„Promiňte, ale spěchám.“ Petr sevřel pěsti a chtěl projít kolem něj.
„Promiňte… spěchám… Copak jsme cizí? Jsme přece rodina. Nepozveš mě dál? Mohli bychom si konečně promluvit jako muž s mužem.“
Jindy by ho Petr bez váhání odbyl. Jenže ten den byl naplněný radostí tak silnou, že nechtěl plýtvat ani slovem. Mlčky zamířil ke dveřím. Václav si jeho ticho vyložil jako souhlas a vešel za ním.
„Pěkný dům máš! A místa tu je dost,“ poznamenal Václav a rozhlížel se po pokojích. „Vidím, že ses neztratil. Takový syn už jistě může pomoct otci, který je v nouzi.“
„O čem to mluvíš?“
„Nedělej hloupého. Zaprvé máš volné pokoje, a ne jeden. Zadruhé je jasné, že bys mohl vyřešit moje potíže. A že jich mám až nad hlavu.“
„Nechápu, proč by se mě mělo týkat, že se mi v životě daří. A už vůbec nechápu, proč by mě po dvaceti letech měly zajímat tvoje potíže. Jsme cizí lidé. Co chceš?“
„Dostal jsem se do maléru. Pohádal jsem se s Věřiným zetěm. Představ si, řekl mi příživník! Mně! Když jsem chodil do fabriky a všem jim dopřával pohodlí, byl jsem dobrý. Jakmile jsem šel do důchodu, všechno se změnilo. Vyhodili mě. Z domu, na který jsem roky dával peníze! A půjčky, které si Věra vzala na moje jméno, mi zůstaly na krku. Jsem v úzkých, synu. Chci jen to, co je spravedlivé…“
„Spravedlivé? A co s tím mám společného já?“
„Jak se tak můžeš ptát? S Věrou jsme se nikdy nevzali, právně pro mě není nic. Její dcery také ne. Ale ty jsi moje krev. A tvoje matka byla moje jediná skutečná žena. Kdyby se znovu nevdala, šel bych za ní. Nejsme cizí. Vychovali jsme spolu syna.“
„Myslíš, že na něco máš nárok poté, co sis vzal polovinu peněz z mámina domu a zmizel? Nikdy jsi na mě nezaplatil ani korunu výživného.“
„Ty peníze šly na Věřin byt, na dovolené u moře… člověk si přece může trochu odpočinout. Chyba byla, že jsem si kvůli svatbám a svatebním cestám jejích dcer vzal půjčky. Ty to pochopíš, synu. Pomůžeš mi. Po té křivdě, co se mi stala…“
„Odpočinout? Máma a já jsme roky přežívali, jak se dalo. Ona dřela do úmoru a já jsem od třinácti bral každou brigádu. Roznášel jsem letáky, potom myl auta.“
„A vidíš, kam jsi to dotáhl. Jsi chlap. Snad přece nenecháš vlastního otce na ulici.“
„O otce jsem přišel v deseti.“
„Lepší pozdě než nikdy, říká se. Ještě všechno doženeme.“
„Jak?“
„Mohl bych zůstat v tom volném pokoji. Jen dočasně. Co ty na to? Krev není voda.“
„Ten pokoj je pro mého syna. Nevím, kdo ti dal moji adresu, ale měl ti říct, že mám dítě. Syna, který se dnes narodil. Chci pro něj být otcem, jakého si zaslouží. A teď odejdi. Musím jet pro nábytek, mám před sebou spoustu práce.“ Pevně ukázal ke dveřím.
Venku na něj Václav ještě zavolal: „Petře, to auto je opravdu pěkné. Vyměň ho za obyčejnější, rozdíl mi dej a já splatím dluhy. Udělej správnou věc…“
„Nejsi pro mě nic než zrádce. Když jsem byl malý, potřeboval jsem otce. Teď od tebe nepotřebuju vůbec nic. Zmiz mi z očí, nebo za sebe neručím.“
Petr došel k autu a ani jednou se neohlédl. Starý muž zůstal stát u domu, zmatený a bezradný. V Petrovi se nehnula ani špetka lítosti. Věděl, že se rozhodl správně — kvůli svému synovi, který nikdy neměl poznat bolest, jakou kdysi nesl on sám.