„Jedna paní. Hodná. Dokonce jí nevadí náš pes a kočka. Také nedávno rozvedená. Teď v práci.“
„Hodná, říkáš… hm, tak dobře. Jdu,“ a odešla.
„Zdá se, že to dopadlo,“ oddechla si Lenka, zavírajíc dveře. Bála se, že začne křičet.
Uplynuly dva měsíce.
„Už dlouho jsem matce nevolal,“ pomyslel si Tomáš. „Musím ji připomenout o svých potížích.“
„Mami, ahoj. Jak se máš? Všechno v pořádku? U nás? Jako vždy – čtyři v bytě. A co ta chalupa? Možná ji opravdu prodat?“
„Jak to myslíš ‚žádná chalupa‘? Mami! Jak to není? Spálila se? Ne? Sláva bohu. A co pak? Už prodána? Peníze utraceny? Na co? Na byt? Čtyřpokojový? Komu? Dětem? Jakým dětem? Mým? Jsou přece malé! Můžeš? Proč jsi se se mnou nekonzultovala? Ano, žádala jsem. Ano, říkal jsem, že děti potřebují pokoj. Ale mohla jsi zavolat mně! Koupit na mě, ne na ně. Nezavolala, protože jsem tu nebyl, když jsi přijela? A kdy jsi přijela? Aha… A byt kde? U metra Alexejevská? Mami, vidím černo před očima… Dobře, už skončeno. Emoce… Díky moc.“
Druhý den přišel Tomáš k Lence do nového bytu.
Dvacet minut mlčky procházel místnosti, všechno si prohlížel.
„To všechno mohlo být moje,“ zuřil. „Kdyby nebyla ta podlá Lenka. Jak se do mě vetřela? No, ještě ne konec. Znovu se s ní ožením a pak ji vyhodím. Ať si žije ve svém pokojíku.“
„Teď, Lenko, je důležité,“ prohlásil. „Po všem, co se stalo, musíme být spolu. Vidím, že tě matka odpustila. Jinak by byt nekoupila.“
„Nepodporovala nás,“ odvětila Lenka.
„Jak to myslíš, nepodporovala nás? Komu pak?“
„Našim dětem.“
„To je totéž. A musíš být mojí ženou.“
„Musím?“
Tomáš ji přísně sledoval.
„Nevíš, že nerozumíš,“ řekl. „Neptám se. Jen ti dávám fakta. Pozítří v 10:00 na našem matrice. U lampy vpravo. Pamatuješ?“
„Pamatuju. Takové věci se nezapomínají.“
„A nedělej pozdě.“
„Nebudu,“ odpověděla Lenka.
Samozřejmě, pozítří nepřišla. Tomáš zuřil, volal. Lenka řekla, že zapomněla. Přeložili na další den, ale ani ten nepřišla.
„Jak to, Lenko?“ křičel do telefonu. „Opět?“
„Promiň,“ odvětila. „Opět jsem zapomněla.“
Přeložili na příští týden. A znovu nepřišla. Tomáš se nevzdával.
Uběhlo půl roku a stále doufal. Nové termíny byly domluveny a rušeny. Každý jeho příchod k lampě byl přesný.
Zaměstnanci matriky tiše obdivně přemítali:
„To je láska! V dešti i ve sněhu. Pamatujete na ten hurikán? Stromy padaly, a on tu stál! Až přestane docházet, postavme mu památník. Symbol mužské věrnosti!“
Bývalá tchyně nečekaně zaklepala – a my jsme už byli rozvedeni, aniž bychom jí to řekli!
Odešla a nechala Lenku s dětmi… jen osud a vzpomínky.