Moje dcera si poprvé přivedla domů přítele — a když ten bledý potetovaný chlapec položil na stůl jedinou fotografii, můj manžel okamžitě ztratil barvu v obličeji

Tereza si nikdy předtím nepřivedla domů žádného přítele.

Bylo jí osmnáct, byla samostatná přesně tím způsobem, jakým bývají samostatní osmnáctiletí, a o klucích odmítala mluvit pokaždé, když jsem se začala vyptávat trochu víc.

Proto jsem málem upustila nůž, když mi během krájení zeleniny přišla zpráva.

Přivedu dnes večer domů Matěje. Prosím, buď hodná. Mám ho opravdu ráda.

Usmála jsem se na displej.

Věděla jsem, že se s někým občas vídala, ale jakmile jsem projevila příliš velký zájem, jména z našich rozhovorů většinou rychle zmizela.

O chvíli později dorazila další zpráva.

A řekni tátovi, aby se choval normálně.

Přivedu dnes večer domů Matěje. Prosím, buď hodná. Mám ho opravdu ráda.

Uchechtla jsem se.

Můj manžel Petr seděl u kuchyňského stolu a pokoušel se opravit uvolněnou úchytku na jedné z kuchyňských skříněk.

„Tereza vzkazuje, že se dnes večer máš chovat normálně.“

Vzhlédl ke mně. „To je na mě příliš velká zodpovědnost.“

„Přivádí domů kluka.“

„To je ještě větší zodpovědnost.“

Petr přestal otáčet šroubovákem.

„Kluka?“ Zvedl obočí. „Tak to se ho zeptám na daňové přiznání.“

„Petře.“

„Dělám si legraci.“

Většinou.

„Zeptám se ho na daňové přiznání.“

Znovu se sklonil ke skříňce.

„Naštěstí pro Terezina přítele se tu dnes zastaví Roman, aby mi vrátil momentový klíč. Bude mít příležitost požádat toho chlapce o doporučení od bývalých přítelkyň a seznam všech jeho předchozích prohřešků.“

„Tohle ti připadá vtipné?“ obrátila jsem oči v sloup.

„Roman se prý staví později kvůli tomu momentovému klíči.“

„Přijde Roman také na večeři?“

„Ano.“

Odpověděl okamžitě, bez sebemenšího zaváhání.

Petr a Roman se znali od svých dvaceti let, i když už dávno nebyli tak blízcí jako kdysi. Roman se občas objevil na grilování, v den narozenin si zavolali a čas od času si půjčovali nářadí.

Jejich přátelství se postupně změnilo v něco, co stálo téměř výhradně na společné minulosti.

Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela.

V půl šesté se otevřely vstupní dveře a Tereza vešla dovnitř s Matějem.

První, čeho jsem si všimla, bylo, že vypadal vyděšeně.

Vzápětí mi došlo, proč nás Tereza předem varovala.

Matěj byl hubený a nápadně bledý. Obarvené černé vlasy mu padaly až k čelisti, nehty měl nalakované načerno a kolem očí tmavé linky. Většinu levého předloktí mu zakrývalo tetování.

Na sobě měl černé boty, černé džíny a vyšisované tričko s logem hudební skupiny.

Vypadal přesně jako ten druh mladíka, na kterého si nervózní rodiče stěžují dřív, než zjistí, že každou sobotu dobrovolně pomáhá v útulku.

Tereza ho držela za ruku.

„Mami, tati, tohle je Matěj.“

Petr na něj několik dlouhých vteřin zíral. Pak se mu náhle rozšířily oči a vyskočil tak prudce, až převrhl židli.

„No,“ řekl.

Tereza zamrkala. „Cože?“

Petr ukázal na Matěje.

„Musí odejít. Hned.“

Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Pak jsem se mu podívala do tváře.

Nežertoval.

„Petře, co se děje?“

„Řekl jsem, že musí odejít.“

Tereza sevřela Matějovu ruku pevněji.

„Tati, co to sakra děláš? Ani jsi s ním nepromluvil.“

„Nemusím.“

To mě rozzlobilo.

Petr strávil roky tím, že Tereze vysvětloval, aby lidi nesoudila podle oblečení, vlasů, tetování, peněz, zaměstnání ani podle čehokoli jiného povrchního.

Jednou jí věnoval skoro půlhodinovou přednášku jen proto, že o spolužačce řekla, že je „divná“.

Teď hleděl na Matěje, jako by do našeho domu vstoupil ozbrojený člověk.

„Petře, dost,“ řekla jsem. „Jestli je to vtip, tak není vůbec vtipný.“

Jeho oči zůstávaly upřené na Matěje.

„Anno, prosím. Jen mi věř.“

Něco v jeho hlase změnilo můj vztek.

Petr nevypadal znechuceně.

Vypadal vyděšeně.

A nějakým způsobem se zdálo, že Matěj přesně ví, čeho se Petr bojí.

Matěj mlčel. Pozorně si prohlížel Petrovu tvář a v očích měl výraz, kterému jsem nerozuměla.

Tereza se k němu obrátila.

„Matěji?“

„Dobře,“ řekl tiše. „Uděláme to takhle.“

Pomalu sáhl do kapsy.

„Ne,“ ozval se Petr ostře.

Jediné slovo proměnilo atmosféru v celé místnosti.

Matěj přesto vytáhl telefon. Několikrát klepl na obrazovku, přešel ke stolu a položil telefon před Petra.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Nikdo mi neodpověděl.

Přistoupila jsem blíž.

Petr telefon popadl a otočil ho displejem dolů.

Zůstala jsem na něj zírat.

„Petře.“

„Anno, tohle nemusíš vidět.“

Byla to snad ta nejhorší věta, jakou mohl vyslovit.

Natáhla jsem se po telefonu, ale Petr ho zakryl dlaní.

„To je směšné.“ Podívala jsem se na Matěje. „Co se tady děje?“

Matěj promluvil téměř šeptem.

„Možná byste se měla zeptat jeho, proč nechce, abyste to viděla.“

Petr zavřel oči.

Na jedinou vteřinu vypadal o dvacet let starší.

Potom ruku pomalu odtáhl.

Telefon jsem otočila.

Na displeji byla fotografie. Byla stará natolik, že barvy začínaly blednout.

Petr na ní stál před budovou, která vypadala jako obyčejný bytový dům. Nemohlo mu být víc než pětadvacet.

Vedle něj stála mladá žena.

Byla hezká, světlovlasá a usmívala se. Petr ji měl paží kolem ramen.

Pod volným oblečením se jí rýsovalo malé, ale nezaměnitelné těhotenské břicho.

Dlouho jsem se na obrázek dívala. Pak jsem zvedla oči k Petrovi a Matějovi.