Dvanáct dní po smrti mého manžela jsem přistihla sousedku, jak přelézá náš plot s taškami plnými jeho jablek — pak se zmínila o tajemství, které před ním skrývala sedmadvacet let

Můj manžel Martin se o naše jabloně staral, jako by to byly živé bytosti z naší rodiny.

Každý rok v září procházel zahradou s nůžkami zastrčenými v zadní kapse. Prohlížel si větve, hladil slupky jablek a každé chvíli jedno opatrně obrátil v dlani, jako by mu strom sám mohl prozradit, kdy přišel jeho čas.

„Až dozraje, nebudeš ho muset rvát z větve.“

Toho odpoledne ho náš osmiletý syn Matěj následoval od stromu ke stromu s prázdným košíkem.

„Tohle už určitě může dolů,“ prohlásil a natáhl ruku k jasně červenému jablku.

Martin se na něj podíval. „Vypadá zrale, viď?“

Matěj přikývl.

„Jenže vzhled někdy klame. Zkus s ním lehce otočit.“

Chlapec poslechl. Jablko se ani nepohnulo.

„Vidíš?“ usmál se Martin. „Až bude připravené, nebudeš s ním muset zápasit.“

Znal jsem Martina už celých sedmadvacet let. Seznámili jsme se dávno předtím, než jsme měli děti, dům a zahradu, která se pro něj stala skoro posvátným místem.

Chtěla jsem si tyhle obyčejné chvíle uložit hluboko do paměti.

V posledních měsících byl Martin unavenější než dřív. Ani jeden z nás před dětmi o tom příliš nemluvil, ale já ho začala pozorovat až příliš pozorně. Všímala jsem si, jak dlouho odpočívá po výstupu na žebřík, jestli dojí večeři a jak často si promne hrudník ve chvíli, kdy si myslí, že se nedívám.

Přistihl mě, jak na něj zírám.

„Kláro, přestaň se bát.“

„Já se nebojím.“

Martin se pousmál. „Jsi za mě vdaná sedmadvacet let. Lhát ti nikdy nešlo.“

Než jsem stačila odpovědět, ozval se z druhé strany plotu hlas.

„Letos máte opravdu úrodu.“

Na sousedním pozemku stála Monika a pozorovala větve obtěžkané ovocem. Bylo jí kolem padesáti a vždy působila dokonale upraveně, dokonce i tehdy, když tvrdila, že celé dopoledne pracovala na zahradě.

Martina znala ještě z doby před naším seznámením.

„Někoho mi připomíná,“ řekl tehdy bezděčně.

Když se Monika před téměř devíti lety vrátila do domu, který zdědila po rodičích, Martin se zmínil, že vyrůstali ve stejném okruhu lidí a v mládí spolu několikrát byli venku.

Nikdy jsem tomu nepřikládala význam.

Co bylo před sedmadvaceti lety, patřilo minulosti.

Monika zmizela ve svém domě. O několik minut později k ní na příjezdovou cestu přijela dodávka a vystoupil mladý muž s kufříkem plným nářadí. To léto se u ní objevil už několikrát.

„To je zase váš instalatér?“ zeptala jsem se.

Monika se ohlédla jeho směrem. „Staré domy. Pořád se v nich něco pokazí.“

Mladík zvedl ruku na pozdrav. Martin mu kývnutí oplatil, ale potom se za ním ještě chvíli díval.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic.“ Martin si přejel rukou po čelisti. „Jen mi někoho připomíná.“

„Koho?“

Znovu se podíval k sousednímu domu, ale mladík už zmizel uvnitř.

„Nevím. Nemůžu si ho zařadit.“

Pak ho Matěj zavolal zpátky ke stromům a ten okamžik se rozplynul.

Martin položil synovi ruku na rameno a zadíval se mezi větve.

„Tyhle stromy vás budou živit, i když tu jednou nebudu.“

V tu chvíli praskla větev.

Stáhl se mi žaludek. „Martine.“

„Co je?“ Obrátil se ke mně s tím známým, klidným úsměvem. „Vždyť stromy žijí dlouho.“

„Tak mluv o tom, že budou žít dlouho. Nemluv o tom, že ty zmizíš.“

Když jsem k nim došla, sevřel mi ruku.

O dvanáct dní později můj manžel zemřel.

„Mami?“

***

Odpoledne po Martinově pohřbu jsem z auta vyzvedla spící Elišku. Matěj šel vedle mě a k hrudi si tiskl otcův starý klobouk.

Zahrady jsem si nejdřív téměř nevšimla. Přemýšlela jsem jen nad tím, jak dostat děti dovnitř, zout si boty a přežít první večer v domě, kde už Martin nebude.

Pak se ozvalo prasknutí.

Zastavila jsem se.

„Co to děláš?“ vyhrkl Matěj.

Ze zahrady se ozvalo další zašustění.

„Mami?“ zašeptal.

Podala jsem mu klíče od domu a vydala se mezi jabloně.

Monika byla právě uprostřed našeho plotu. Květovaná halenka se jí zachytila o vyčnívající hřebík. Na naší straně ležely dvě velké tašky, napěchované Martinovými jablky a hruškami.

Několik vteřin jsme na sebe jen mlčky hleděly.

„Takže teď už tu není, že?“ řekla nakonec.

Podívala se na mě. Neviděla jsem v jejím výrazu stud. Spíš podráždění, jako kdybych já byla ta, která přerušila něco naprosto oprávněného.

„Co to děláš?“ vydechla jsem.

Monika vyprostila halenku z hřebíku a seskočila na zem.

„Nebuď sobecká, Kláro. Chci to prodat. Potřebuji peníze.“

Podívala jsem se na dvě plné tašky. „Mohla ses zeptat.“

„Smutek z tebe dělá hysterku.“

„A ty si myslíš, že bych ti dovolila odnést ovoce, které pěstoval můj manžel?“

„Ne. Ty ho chceš sníst sama se svými dětmi. Jenže jejich otec je pěstoval a teď tu není.“

Monika pokrčila rameny. „Jablka stejně shnijí.“

Na jedinou strašlivou vteřinu jsem nedokázala promluvit.

Matěj stál jen pár kroků za mnou a stále svíral Martinův klobouk. Viděla jsem, jak se jeho prsty zarývají do látky.

Postavila jsem se mezi něj a Moniku.

„Nejdřív jsi měla na mysli něco jiného. A teď to řekneš nahlas.“

„Tohle nejsou tvoje stromy ani tvůj majetek,“ řekla jsem. „Už nikdy nevstupuj na můj pozemek bez dovolení.“

„Proboha.“ Monika sáhla po jedné z tašek. „Vážně přeháníš.“

„Nech to tady a odejdi.“