Seznamování po pětatřicítce je úplně jiná disciplína. Někdy připomíná skoro adrenalinový sport. Člověk už se nedokáže bezhlavě zamilovat do jediného hezkého úsměvu, hormony nepřehluší zdravý rozum a každého potenciálního „prince“ posuzuje skrze zkušenosti, které za ta léta nasbíral. Přesto v nás pořád zůstává kus ženy, která někde hluboko čeká na malé zázračné překvapení. Já jsem v něj uvěřila, když jsem poznala čtyřicetiletého Martina.
Polévky a dušená jídla
Martin pracoval jako projektový inženýr. Během našich prvních tří schůzek v kavárně působil docela dobře. Vyprávěl o služebních cestách, probíral politiku, chválil můj vkus v oblékání a jednou dokonce zaplatil můj šálek kávy — což se dnes skoro dá považovat za velkorysé gesto. Vypadal upraveně: vyžehlené košile, čisté boty, pečlivý zevnějšek. Celkově budil dojem slušného, příjemného a rozumného muže, kterému se z nějakého důvodu dosud vyhnul rodinný život.
„Nejspíš je jen příliš náročný,“ pomyslela jsem si naivně. Povzbuzená tímto dojmem jsem ho pozvala k sobě na nedělní večeři.
Psychologická svépomoc a autogenní trénink
Příprava na jeho návštěvu připomínala důkladně naplánovanou operaci. Rozhodla jsem se vsadit na jistotu — na jídlo. Co může muže přesvědčit víc než dokonale uvařený, hustý boršč v sytě rubínové barvě? Vstala jsem v osm ráno a vyrazila na trh pro pořádný hovězí hrudí kus s kostí. Koupila jsem domácí smetanu, tak hustou, že v ní málem stála lžíce. K boršči jsem upekla česnekové bochánky — měkké, nadýchané a tak jemné, že se doslova rozplývaly v prstech. Celý byt naplnila vůně, při které by snad i sousedé na chodbě museli polykat naprázdno. V obýváku jsem prostřela stůl: lněný ubrus, hezké hluboké talíře a pečlivě připravené nádobí. Převlékla jsem se do elegantních domácích šatů a čekala.
Přesně v šest zazvonil zvonek.
Otevřela jsem dveře s lehkým úsměvem a výrazem pohostinné hostitelky. Na prahu stál Martin. A obě ruce měl úplně prázdné. Žádné květiny. Ani obyčejná bonboniéra. Žádný chléb, ovoce, zkrátka vůbec nic, co by alespoň symbolicky naznačovalo, že se na návštěvě hodlá nějak podílet. Čtyřicetiletý muž přišel na večeři k ženě s prázdnýma rukama.
„Ahoj!“ pozdravil vesele, když si svlékal bundu. Nasál vzduch a dodal: „Hm, voní to úplně jako v závodní jídelně u nás v ústavu. Tak pojď, nakrm mě, od rána jsem měl jen pár chlebíčků.“
V hlavě mi okamžitě zazněl první varovný signál. Ne tiše, ale jako kostelní zvon. „Jako v jídelně,“ pomyslela jsem si. Dobře, třeba se jen neumí vyjadřovat. Koneckonců je to inženýr, ne básník.
Pečivo
Usedli jsme ke stolu. Slavnostně jsem před něj postavila talíř horkého, voňavého boršče. Vedle čekal košík čerstvých česnekových bochánků a miska husté domácí smetany. Martin uchopil lžíci. Znehybněla jsem a čekala na tu chvíli, kdy ochutná, rozzáří se a řekne: „To je úžasné!“
Nabral si trochu polévky, opatrně na ni foukl a vložil ji do úst. Pomalu přežvykoval, přitom se mračil jako přísný porotce ve finále kuchařské soutěže.
Pak sáhl po lžíci znovu a začal obsah talíře pečlivě rozebírat. Prohlížel si jednotlivé kousky s takovou soustředěností, jako by prováděl odborný rozbor nebo pitvu.
„Tak co k tomu říct,“ pronesl nakonec a odsunul košík s bochánky, aby mu nic nepřekáželo ve výhledu. „V zásadě se to dá jíst. Hladový ale nezůstanu.“
Několikrát jsem zamrkala a snažila se pochopit, jestli to právě vydává za pochvalu.
„Jenže jsou tu určité nedostatky, Kláro,“ pokračoval a lžící vytáhl kousek zelí, který si důkladně prohlédl. „Třeba to zelí. Nakrájela jsi ho nějak moc nahrubo. Moje maminka ho krájí mnohem tenčí. Skoro průsvitné proužky, aby se v polévce úplně ztratilo. Tady ti plavou celé podrážky.“
Seděla jsem naproti němu a cítila, jak se můj zdvořilý, přátelský úsměv pomalu mění v něco mnohem méně vlídného. Martin si však změny atmosféry vůbec nevšímal. Naopak se do své role stále víc vžíval.
Kuchyňské a stolní náčiní
„A ten vývar,“ zavrtěl nespokojeně hlavou. „Barva není špatná, řepy jsi nešetřila, ale síla tomu chybí. Maminka vždycky přidává trochu octa a cukru, aby vyvážila chuť. Tohle je trochu mdlé. Mimochodem, ta smetana je kupovaná?“
„Z trhu. Domácí,“ odpověděla jsem co nejchladněji.
„Vážně? To je zvláštní… Má takovou divnou kyselost. Každopádně, Kláro, boršč je přece celé umění. Člověk ho musí cítit. Snažila ses, to ano, na dnešní ženu je to docela slušné, ale k maminčinu receptu máš ještě hodně daleko. Budeš se muset pořád učit.“
Po těch slovech si důležitě nabral další lžíci a natáhl ruku ke košíku s bochánky.
Jenže k pečivu už se nedostal. Ruka mu zůstala viset ve vzduchu, protože jsem vstala od stolu.
Víte, nezačala jsem mu vysvětlovat, že zelí krájím přesně tak, jak to chutná mně. Neobhajovala jsem se ani tím, že se vývar několik hodin táhl z kvalitního hovězího masa. Uvnitř mě cosi cvaklo. Jako by někdo jediným pohybem přepnul z režimu „pozorná hostitelka“ do naprosto jasného a chladného uvažování.