„Není to tak, jak si myslíš,“ snažil se Petr vysvětlit.
„Jistě. Jen jsi byl u Jany hrát šachy,“ odpověděla jsem.
Petr zůstal stát ve dveřích.
Vedle nich čekaly dvě pečlivě zapnuté cestovní tašky. Na rukojeti jedné z nich visela jeho bunda — skoro jako v hotelu, když host právě opouští pokoj a chystá se odjet.
Nejdřív se podíval na zavazadla, potom na mě.
Viděla jsem, jak se mu v hlavě jeden plán za druhým rozpadá. Řeč, kterou si připravil a která měla začínat slovy „musíme si promluvit“, se najednou vůbec nehodila.
„Aleno, počkej.“
„Já nikam nejdu. Polož klíče na komodu.“
Neudělal to.
Pořád stál v botách na rohožce a rozpačitě na mě hleděl. Petr byl zvyklý mít každý rozhovor pod kontrolou. V práci tomu říkali vyjednávací schopnosti.
Doma se choval úplně stejně.
Za třiadvacet let našeho manželství jsem nikdy nebyla ta, která by jako první otevřela vážné téma.
Dnes jsem to udělala.
„Odkud víš o Janě?“
Neodpověděla jsem.
Prostě jsem odešla do kuchyně a zapnula konvici.
Opravdu jsem si chtěla dát čaj.
Tři týdny jsem se na tento večer připravovala. A když konečně přišel, necítila jsem paniku ani prázdnotu.
Jen klid.
Takový klid přichází po dlouhé noci beze spánku, když člověk konečně přijme rozhodnutí a poprvé po dlouhé době usne bez neustálého přemýšlení.
O Janě jsem se dozvěděla náhodou.
Petr nechal telefon nabíjet a sám odešel do koupelny. Nikdy předtím jsem mu nekontrolovala zprávy ani nehledala důkazy nevěry.
Jenže displej se sám rozsvítil.
Přišla hlasová zpráva.
Ženský hlas zněl vřele a sebejistě:
„Čekám na tebe. Jen se nezdrž.“
Mohla jsem ten večer udělat scénu.
Ale neudělala jsem ji.
Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu, nalila si vodu a začala přemýšlet.
Byt jsem zdědila po otci. Zemřel před sedmi lety a zanechal mi třípokojové bydlení v centru města.
Petr se sem nastěhoval ještě před svatbou.
Zpočátku říkával „Alenin byt“.
Později z toho byl „náš byt“.
A po několika letech už jen „byt“, jako by se objevil sám od sebe a odjakživa patřil jemu.
Auto jsem si koupila před dvěma lety za vlastní peníze, když jsem dostala povýšení.
Většinou ho však používal Petr, protože prý „potřeboval něco zařídit“.
Já jezdila tramvají a metrem.
Když jsem všechno vyprávěla Evě, kamarádka tomu nejdřív nechtěla uvěřit.
„To myslíš vážně? Prostě mu sbalíš věci a vyhodíš ho?“
„A co mám podle tebe dělat? Běhat za ním a křičet?“
„To ne. Ale mohla bys aspoň brečet.“
„Evi, už jsem brečela. V úterý. Hodinu a půl. To mi stačilo.“
Následující dva týdny jsem věnovala dokumentům.
Zkontrolovala jsem list vlastnictví a ujistila se, že je na něm uvedené pouze moje jméno.
Našla jsem kupní smlouvu k autu.
Znovu jsem si přečetla manželskou smlouvu, kterou jsme podepsali před dvaceti lety na naléhání mé matky.
Tehdy mi řekla:
„Alenko, ty papíry nejsou známkou nedůvěry. Jde o to, aby bylo všechno jasné.“
Petr se tomu zasmál a bez protestů smlouvu podepsal.
Bylo mu třicet a považoval ji za zbytečnou formalitu.
Po letech se ukázalo, že právě tahle formalita má svou cenu.
Petr vešel do kuchyně, aniž si zul boty.
Nebolelo mě to kvůli podlaze.
Zarazilo mě, že dřív se vždycky zouval.
Teď stál v obuvi z ulice, jako by už k tomuto domu nepatřil.
„Aleno, promluvme si v klidu.“
„Dobře. Nech tu klíče od bytu i od auta. Věci máš sbalené. Klidně si je zkontroluj. Zimní bundu jsem dala do levé tašky.“
Těžce dosedl na stoličku. Sedl si jako muž, který náhle neví, co si počít s rukama.
„Vyhazuješ mě?“
„Ne. Ty ses rozhodl odejít. K Janě. Já jsem ti jen připravila zavazadla.“
„Ale jak to, že…“
„Petře, trvalo to tři týdny. Vracíval ses kolem jedenácté večer, z oblečení byl cítit cizí parfém a zprávy jsi mazal v koupelně. Nejsem slepá ani hluchá. Je mi čtyřicet šest, ne šestnáct.“
Zakryl si obličej dlaněmi.
Já mezitím zalila čaj.
Do hrnku jsem vložila sáček, přidala horkou vodu a lžičku medu.
Ruce se mi ani trochu netřásly.
Byla jsem na sebe pyšná.
„Je to mnohem složitější,“ řekl po chvíli.
„Pro mě je to naprosto jasné. Byt je můj a auto také. Klíče polož na komodu. Která část je pro tebe nepochopitelná?“
„Dobře víš, kolik jsem do tohohle domova vložil…“
„Vím. Připevnil jsi garnýže v ložnici a dvakrát zavolal instalatéra. Všechno ostatní jsem platila já. Jestli chceš, můžeme projít účtenky. Mám je ve složce ve skříni.“
Zmlkl.
Ne proto, že by se urazil.
Petr byl zvyklý považovat tento život za svůj.
Ne po právní stránce. Uvnitř sebe.
Bydlel v mém bytě, jezdil mým autem a zval své přátele do mé kuchyně.
A někdy během těch let přestal vnímat, že mu nic z toho ve skutečnosti nepatří.
Nejspíš to nevěděla ani Jana.
Z kapsy Petrova telefonu se ozvalo krátké zazvonění.
Automaticky ho vytáhl a podíval se na displej. Všimla jsem si, jak mu nepatrně cuklo obočí.
Telefon neotočil.
Nemusela jsem ho ale vidět.
Z jeho tváře bylo všechno jasné.
„Píše ti?“
Petr telefon zase schoval.
„Aleno, nechci, aby to skončilo takhle.“
„Jak přesně?“
„S taškami za dveřmi. Jako provinilý kluk, kterého vyhazují z domu.“