Pokladní oznámila konečnou částku — sedm tisíc sto dvanáct korun — a Marie automaticky sáhla po kabelce. Její ruka přesně věděla, ve které přihrádce najde peněženku, stejně jako bez přemýšlení nacházela vypínač v tmavé chodbě nebo správný knoflík sporáku, který se neustále zlobil.
Tchyně ji však jemně chytila za zápěstí. Ne prudce, spíš mateřsky — podobně jako se zastavuje dítě, které natahuje ruku k něčemu horkému.
„Ty ne,“ řekla Věra klidně. A potom, aniž by se otočila, dodala: „Jane, zaplať.“
Jan právě ukládal do tašky láhev bylinného likéru. Znehybněl.
Věra přijela před třemi dny ranním autobusem. Ve městě už vládl říjen s prvními mrazíky: po ránu se trávníky bělely jinovatkou, ale přes den slunce ještě hřálo tak, že člověk zatoužil rozepnout si kabát. Topení v jejich domě zatím nepustili, a tak bylo v bytě chladno. Marie se pohybovala po domácnosti v silném pleteném svetru, zatímco Jan nosil novou péřovou bundu, kterou si snad nesundával ani u kuchyňského stolu.
„Podívej, mami, co jsem si pořídil,“ chlubil se a roztahoval ruce. „Je skoro beztížná, ale hřeje tak, že bych si v ní mohl lehnout přímo do sněhu. Kanadský model.“
„Je pěkná,“ přikývla matka. „A Marii jsi takovou nekoupil?“
„Marie bundu má.“
Marie v tu chvíli loupala brambory a ani nezvedla hlavu.
Hned první večer si Věra všimla papírku přichyceného na lednici magnetem od moře. Marie na něj drobným úhledným písmem napsala: „Vejce (10), mléko, pohanka, kuřecí stehna (do čtvrtka ve slevě), máslo, chléb, jablka pro Terezu.“ U každé položky byla uvedená cena. Některé částky byly přeškrtnuté a pod nimi se objevily nové, nižší.
Televize v obýváku zabírala téměř polovinu stěny. Jan ji koupil už v září a vysvětlil, že ji potřebuje „kvůli šampionátu“.
Druhou noc se Věra probudila kolem půl druhé. Měla žízeň a šla si do kuchyně pro vodu. Světlo tam stále svítilo.
Marie stála u stolu ve stejném teplém svetru a cukrářským sáčkem vytvářela na dortu bílé růžičky. Vedle ní ležel telefon s otevřenou fotografií. Zákazník chtěl dort „úplně stejný jako na obrázku, jen aby na něm byl ještě medvídek“.
„Proč ještě nespíš, děvče?“
„Ach, vzbudila jsem vás? Promiňte. Je to objednávka na sobotu, k narozeninám. Musím to dokončit dnes, aby krém přes noc pořádně ztuhl.“
„Pracuješ takhle často v noci?“
„Když jsou objednávky. Většinou dvakrát nebo třikrát týdně,“ usmála se Marie unaveně. „Ale peníze jsou dobré, mami. Téměř to pokryje nákup potravin.“
„A kam jde tvůj plat?“
„Na účty, Tereziny kroužky a něco na zimu.“
„A Janův?“
Marie neodpověděla. Jen opatrně narovnala medvídkovi ucho, které se mu sesunulo na stranu.
Věra si nalila sklenici vody a ještě dlouho seděla na stoličce. Mlčky pozorovala snachu, jak pracuje. Mariiny ruce byly zarudlé a kůže kolem nehtů popraskaná. Takové ruce mívá žena, která pořád pere, uklízí, vaří a myje — a pro sebe si téměř nic nekupuje.
Rozhovor o penězích zaslechla následující večer. Nemusela nic odposlouchávat, Jan mluvil dost hlasitě. Zjevně ho ani nenapadlo, že by na jeho slovech mohlo být něco špatně.
„Marie, já přece nejsem proti tobě. Jen mám teď jiné plány. Je mi pětačtyřicet, dvacet let všechno táhnu pro rodinu. Nemám snad právo začít konečně trochu žít i pro sebe?“
„Máš. Jen tě prosím, abys také dával peníze na jídlo. Aspoň polovinu.“
„Vždyť si vyděláváš pečením dortů. Na jídlo to stačí. Proč bychom na něj měli utrácet ještě moje peníze?“
Na chodbě se rozhostilo ticho. Po několika vteřinách Marie odpověděla tak vyrovnaně, až Věru zamrazilo:
„Dobře. Rozumím.“
Potom odešla do koupelny. Ozvala se voda.
Jan zapnul televizi. Právě začínal fotbalový přenos.
Věra seděla v křesle s pletením v klíně a jehlice se jí v prstech pohybovaly stále rychleji. Vzpomněla si na sebe ve dvaceti osmi letech, na malou kuchyň v městečku, na svého Petra, který si tehdy také usmyslel, že peníze, které vydělá, patří jen jemu a domácnost se nějak uživí sama. Vzpomněla si i na svou tchyni, babičku Annu — drobnou, hubenou ženu s hlasem velitele. Tehdy si vzala svého syna stranou a jednou si s ním promluvila v kůlně. Petr se vrátil rudý, mlčenlivý, a od toho dne začal nosit výplatu domů a odevzdávat rodině každou korunu.
Věra si tehdy slíbila, že pokud se někdy její vlastní syn začne chovat stejně, nebude mlčet.
„Jane,“ řekla a odložila pletení. „Zítra je sobota. Než odjedu, chtěla bych vám připravit pořádnou večeři. Zajeďme všichni nakoupit.“
„To je správný nápad, mami!“ Jan okamžitě ožil. „Odvezu vás autem do velkého supermarketu. Mají tam slušné ryby a dobrý výběr sýrů.“
Náladu měl opravdu výbornou. Vozík tlačil mezi regály skoro jako závodní auto a sám navrhoval další věci.
„Mami, vezmeme krevety? Královské. Ale ne ty obalené ledem, tam člověk platí hlavně vodu. Tyhle jsou lepší.“
„Vezmeme.“
„A telecí jazyk? Dělávala jsi ho, pamatuješ? S křenem.“
„Pamatuji. Dej ho do vozíku.“
Postupně přibyly losos, kus parmazánu, olivy, drahá pikantní klobása, zrnková káva, bonboniéra a láhev bylinného likéru — „na zdraví, mami, jsou v něm přece bylinky“. Jan si balíček sýra pohazoval v ruce, přivoněl ke kávě a z každého nákupu se radoval jako kluk, který poprvé přišel na jarmark.