„V lednici by se nenašla ani myš, ale madam se zase vrátila s nákupy!“
Petr se ani neotočil, když Lenka vešla do bytu.
Stál před dokořán otevřenou lednicí, jednou rukou držel její dveře a druhou demonstrativně přesouval sklenici hořčice, hrnec polévky a balíček sýra. Vypadalo to, jako by po vloupání prováděl inventuru.
Lenka pomalu položila na zem dvě tašky.
V jedné bylo mléko, kuře, zelenina, chleba a vejce.
Ve druhé ležela nová tmavě modrá halenka.
Ta, kterou zahlédla po práci a téměř deset minut sama sebe přesvědčovala, aby ji nekupovala.
Nakonec si ji přece jen vzala.
Její stará bílá halenka už byla vytahaná v loktech, límeček se křivil a za týden ji čekala schůzka s významným klientem.
Lenka pracovala jako hlavní účetní. Hodnotu peněz znala velmi dobře.
Zvlášť těch vlastních.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se unaveně.
Petr se konečně otočil.
Jeho pohled okamžitě sklouzl k tašce s logem obchodu.
„To opravdu nechápeš sama?“
„Ne.“
„Doma není co jíst.“
„Přinesla jsem nákup.“
„Ona přinesla nákup…“
Ušklíbl se.
„A na sebe sis samozřejmě také něco pořídila.“
Lenka se na něj podívala a ucítila známé nepříjemné sevření.
Jako by se zase musela z něčeho obhajovat.
Za krém.
Za kozačky.
Za návštěvu kadeřnice.
Za kávu cestou do práce.
Za všechno, co si koupila sama, přestože vydělávala skoro dvakrát tolik co její manžel.
„Tu halenku jsem potřebovala.“
„Jistě. Ty potřebuješ úplně všechno.“
„Petře, mám za sebou deset hodin v práci. Nechme to na jindy.“
„A kdy bude vhodná chvíle? Až lednice úplně zůstane prázdná?“
Lenka beze slova začala vyndávat potraviny.
Kuře.
Mléko.
Rajčata.
Okurky.
Vejce.
Máslo.
Petr na ně hleděl, jako by každý jednotlivý kus jídla potvrzoval jeho výčitky.
„Vidíš?“ řekla Lenka. „Jídlo doma je.“
„Na dva dny.“
Zastavila se.
„Tak zítra něco dokup.“
Petr přimhouřil oči.
„Já?“
„Ano, ty.“
„To je zajímavé.“
„Co přesně?“
„Jakým způsobem se mnou mluvíš.“
Lenka pomalu složila tašku.
„A jak bych podle tebe měla mluvit?“
„Nevím. Třeba jako manželka.“
„Tak zkus ty mluvit jako manžel.“
V kuchyni se rozhostilo ticho.
Petr k ní přistoupil.
„Co tím chceš říct?“
„Přesně to, co jsem řekla.“
„Já také pracuju.“
„O práci jsem nic neříkala.“
„Nemusíš. Máš to napsané ve tváři.“
Tohle byla jeho oblíbená věta.
Když mu došly argumenty, začal tvrdit, že „má všechno napsané ve tváři“, že ho „nebere vážně“ nebo že si „myslí, že je nejchytřejší“.
Lenka si sundala kabát a pověsila ho na věšák.
Pak se naprosto klidně zeptala:
„Kdo tento měsíc zaplatil hypotéku?“
Petr okamžitě změnil výraz.
„Zase s tím začínáš.“
„Jen se ptám.“
„Nevyčítej mi pořád hypotéku.“
„Dobře. A elektřinu?“
„Lenko…“
„Internet?“
„Dost.“
„Pojištění tvého auta?“
„Řekl jsem dost!“
Lenka se mu podívala přímo do očí.
„Tak mi potom neříkej, že za domácnost nic nedávám.“
Petr udeřil dlaní do dveří lednice.
„Nic takového jsem neřekl!“
„Řekl jsi, že doma není jídlo, zatímco já chodím v novém oblečení.“
„Protože je to pravda!“
„Ne, Petře. Pravda je jinde.“
„Kde?“
„Vadí ti, že utrácím vlastní peníze za sebe.“
Zasmál se.
„Vlastní?“
Lenka chvíli nechápala, co tím myslí.
„Co je na tom divného?“
„Jaképak vlastní peníze? Jsme rodina.“
A bylo to tady.
Když bylo třeba zaplatit hypotéku, byly peníze její.
Když se nakupovalo jídlo, opět byly její.
Když se prodlužovalo pojištění jeho auta, také se sáhlo do jejích peněz.
Jakmile si však koupila halenku, všechno se náhle změnilo na „společné“.
„Dobře,“ řekla. „Když jsme rodina, kolik jsi tento měsíc poslal na společné výdaje?“
Petr odvrátil pohled.
„Nedělej z domova účetní kancelář.“
„To se ti hodí.“
„Co se mi hodí?“
„Že se na účetnictví spoléháš, dokud hraje v tvůj prospěch, a jakmile je potřeba ukázat čísla, začne ti vadit.“
„Proboha, ty jsi ale…“
Zarazil se.
„Jaká?“
„Nesnesitelná.“
Lenka se usmála.
Nebyl to veselý úsměv.
„A ty jsi zase velmi nenáročný. Především pro rodinný rozpočet.“
Petr prudce odsunul židli.
„Proto se s tebou nedá mluvit!“
Odešel do obývacího pokoje a pustil televizi.
Hlasitě.
Jako vždy po hádce.
Televize pro něj byla razítkem na ukončení rozhovoru: konec, poslední slovo měl on.
Lenka připravila večeři.
Zavolala na Petra.
Přišel okamžitě.
Posadil se, ochutnal kuře a zamračil se.
„Je přesolené.“
Lenka mlčky pokračovala v jídle.
Po chvíli se zeptal:
„Zítra koupíš mleté maso?“
„Ne.“
Zvedl oči.
„Cože?“
„Kup ho sám.“
„Nemám čas.“
„Já také ne.“
„Stejně jdeš kolem obchodu.“
„Ty zase chodíš kolem bankomatu.“
Petr odložil vidličku.
„Děláš to schválně?“
„Zatím ne.“
„A co bude schválně?“
Lenka se na něj podívala.
„To uvidíš.“
V noci téměř nespala.
Nebála se Petra.
Poprvé po dlouhé době však začala počítat.
Ne peníze.
Roky.
Dvanáct let manželství.
První roky Petr opravdu vydělával víc. Lenka tehdy byla na mateřské a potom dlouho hledala slušnou práci.
On platil bydlení.
On nakupoval potraviny.
Několikrát finančně pomohl její matce.
Lenka na to nezapomněla. Možná právě proto si tak dlouho nevšimla, že se jejich role postupně obrátily.
Její plat rostl.
Jeho příjem se nejprve zastavil a později začal být nepravidelný.