Lžička lehce cinkla o porcelánový šálek.
V kuchyni voněla káva, opečený chléb a rozpuštěné máslo. Za okny se teprve rozednívalo, ale Martina už stihla připravit snídani, pustit pračku a nachystat Pavlovi krabičku s obědem.
Seděl naproti ní, jedl a přitom projížděl telefon. Tvářil se u toho, jako by právě hodnotil snídani v luxusní restauraci.
„Zase omeleta?“ ozval se konečně.
Martina vzhlédla.
„Co je s ní?“
„Nic. Jen je pořád stejná.“
„Včera byla ovesná kaše.“
„Nemluvím o včerejšku. Myslím to obecně.“
Položil telefon na stůl a tónem člověka, který musí vysvětlovat něco naprosto samozřejmého, pokračoval:
„Tomášova žena mu každé ráno připravuje něco jiného. Jednou lívance, jindy avokádo nebo nějaké smoothie.“
Martina se pousmála.
„Pavle, avokádo nesnášíš.“
„Nejde o avokádo.“
„Tak o co?“
„O přístup.“
Řekl to klidně, skoro znuděně, a znovu sklopil oči k displeji.
Martina v sobě ucítila známé nepříjemné bodnutí.
O přístup.
V poslední době Pavel podobná slova používal stále častěji.
Nikdy ji přímo neobviňoval.
Nekřičel.
Jen utrousil poznámku, po které měla pocit, že neustále skládá nějakou zkoušku a pokaždé z ní vyjde s odřenýma ušima.
Polévka by prý mohla být hustší.
Ručníky by se daly skládat pečlivěji.
Její vlasy bývaly dřív živější.
A když se smála ve společnosti, smála se údajně příliš hlasitě.
Nejdřív si Martina všechno vysvětlovala jeho novou prací.
Před půl rokem Pavla povýšili. Začal vést menší tým, vracel se později domů a pořád mluvil o výsledcích, efektivitě a pracovních standardech.
Martina na něj byla dokonce pyšná.
Když se jeho pracovní způsob vyjadřování pomalu přestěhoval i do jejich bytu, předstírala, že si toho nevšímá.
Je unavený.
Nese větší odpovědnost.
Časem ho to přejde.
Jenže nepřešlo.
Spíš to vypadalo, že jakmile Pavel získal právo hodnotit své podřízené, rozhodl se, že i doma žije někdo, koho je potřeba neustále vylepšovat.
Martina dopila kávu a vstala.
„Zajedeme večer k mojí mamince?“
Pavel se zamračil.
„Zase?“
„Byli jsme tam před třemi týdny.“
„Právě. To není tak dlouho.“
„Zvala nás na večeři.“
„Ty klidně jeď. Já si odpočinu.“
„Dobře.“
Už chtěla odejít z kuchyně, když za sebou uslyšela:
„A prosím tě, vyžehli mi modrou košili. Minule jsi nechala špatně límec.“
Zastavila se.
Pomalu se otočila.
Pavel se na ni ani nepodíval.
„Vyžehli si ji sám.“
Teď konečně zvedl hlavu.
„Cože?“
„Žehlička je ve skříni.“
Na jeho tváři se objevil opravdový údiv.
„Martino, to je pro tebe takový problém?“
„Není. Takže to nebude problém ani pro tebe.“
Několik vteřin na sebe mlčky hleděli.
Pak se Pavel ušklíbl.
„Tak už to začíná.“
Martina neodpověděla.
Poprvé ji ale napadlo:
Možná to nezačíná právě teď. Možná to trvá už dlouho a já jsem si toho jen nechtěla všimnout.
V sobotu se probudila pozdě.
Na hodinách bylo skoro jedenáct.
Pavel seděl v obývacím pokoji s notebookem. Martina si oblékla staré šedé tričko, které milovala ještě od dob vysoké školy.
Bylo měkké, volné a trochu vyšisované.
Přežilo několik stěhování, rekonstrukci, dovolenou u moře i stovky líných nedělí.
Pavel zvedl oči a chvíli si ji prohlížel.
„To myslíš vážně?“
„Co?“
„Zase máš na sobě ten hadr?“
Martina se podívala na tričko.
„Co je s ním?“
„Martino, vždyť jsi žena. Nemohla bys aspoň doma vypadat trochu normálně?“
„Je mi v něm pohodlně.“
Pavel obrátil oči v sloup.
„To tvoje věčné ‚je mi pohodlně‘…“
„A doma se snad člověk musí cítit nepohodlně?“
Zaklapl notebook.
„Proč všechno překrucuješ?“
„Jen se ptám.“
„Přijdu domů a chci vedle sebe vidět ženu, která o sebe alespoň trochu dbá.“
Martina mlčela.
Pavel zřejmě usoudil, že svou myšlenku dostatečně vysvětlil, a pokračoval:
„Podívej se na sebe. Vlasy máš stažené ledabyle a to tričko… Vypadá, jako bys ho vytáhla z popelnice.“
Něco v Martině tiše cvaklo.
Tentokrát definitivně.
„Z popelnice?“ zopakovala.
Pavel podrážděně mávl rukou.
„Nechytej se každého slova.“
„Ne, počkej. Chci tomu rozumět. Právě jsi řekl, že doma chodím v oblečení z popelnice?“
„Řekl jsem, že to tričko vypadá hrozně.“
„A že je ti nepříjemné se na mě dívat?“
„Martino…“
„Odpověz mi.“
Těžce si povzdechl.
„Občas by ses mohla trochu snažit kvůli svému manželovi.“
Pomalu přikývla.
„Rozumím.“
Odešla do ložnice.
Pavel nejspíš nabyl dojmu, že vyhrál. O deset minut později znovu otevřel notebook a na celý rozhovor zapomněl.
Martina ne.
Celý den se přistihovala při zvláštním pocitu. Dívala se na byt, který kdysi zdědila po babičce a téměř celý ho vlastnoručně opravila, a najednou si vybavovala všechny věci, které podle Pavla dělala špatně.
Záclony byly příliš světlé.
Konferenční stolek příliš malý.
Police příliš vysoké.
Koberec nepraktický.
Dokonce i barva hrnků byla jednou označena za „příliš holčičí“.
Všechno se přitom tvářilo jako maličkost.
Jako péče.
Jako snaha udělat jejich život lepší.
Jenže „lepší“ vždy znamenalo přesně takový, jaký ho chtěl mít Pavel.
K večeru se Martina skoro uklidnila.
Pak zmizela krabice.
Stará krabice od bot stála v předsíni od minulého léta. Nic v ní nebylo. Pavel ji však odmítal vyhodit, protože „se může někdy hodit“.