Už od dětství jsem věděla, že můj nos je pro ostatní snadným terčem.
Nejhorší to začalo být na základní škole.
„Pozor, přiletěl zobák!“ pokřikovali kluci pokaždé, když jsem vešla do třídy.
Holky mi schválně pokládaly na lavici obrázky čarodějnic. Jednou dokonce někdo napsal na zrcadlo ve školní šatně:
„Eliško, tebe nikdy nebude žádný kluk milovat.“
Časem jsem se naučila tvářit, že ty poznámky neslyším.
Na fotografiích jsem se stavěla vždy jen z jedné strany. Při rozhovoru jsem lehce otáčela hlavu a kolem výloh obchodů jsem procházela s očima upřenýma k zemi, jen abych náhodou nespatřila svůj odraz.
Pak se v mém životě objevil Matěj.
Byl prvním mužem, který se mi dokázal dlouze dívat přímo do tváře, aniž by odvrátil zrak.
„Jsi krásná,“ opakoval mi často. „Nemáš jediný důvod něco na sobě měnit.“
Vzali jsme se a dalších osm let jsme žili spolu. Matěj si nikdy neutahoval z mého vzhledu. Když někdo vytáhl fotoaparát, nesnažil se mě schovat ani mě nenutil utíkat z dosahu objektivu.
Jenže hlasy z minulosti ve mně nezmizely.
Kdykoli se kolegové chystali vyfotit společnou fotografii, obvykle jsem si našla záminku a odešla. Tvrdila jsem, že mi není dobře nebo že musím nutně něco zařídit.
Někdy jsem se dokonce probouzela uprostřed noci. Došla jsem k zrcadlu, zakryla si prsty část obličeje a představovala si, jak bych vypadala s menším, rovnějším nosem.
Několik let jsem si tajně odkládala peníze na plastickou operaci.
Když jsem konečně našetřila potřebnou částku a domluvila termín, Matějova reakce mě překvapila. Čekala jsem radost nebo alespoň podporu, ale on se tvářil napjatě.
„Eliško, jsi si opravdu jistá, že to chceš?“ zeptal se a pevně sevřel mou dlaň.
„Ano. Dělám to kvůli sobě.“
Dlouho mlčel. Nakonec pomalu přikývl.
Operace proběhla bez komplikací.
Po probuzení z narkózy jsem měla celý obličej oteklý a nos překrýval silný obvaz. Doktor Horák mě předem upozornil, že skutečný výsledek nebude možné posoudit dříve než za několik týdnů.
Matěj mě odvezl z kliniky domů.
Téměř celou cestu neřekl jediné slovo. Jednou rukou držel volant a druhou mi čas od času stiskl prsty.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jsem jen unavený,“ odpověděl stručně.
Jakmile jsem ale překročila práh našeho domu, okamžitě jsem poznala, že se něco změnilo.
Velké zrcadlo, které celé roky viselo nad krbem v obývacím pokoji, zmizelo.
Nebyl tam ani odraz v chodbě.
Vešla jsem do koupelny. Zrcadlová dvířka skříňky s léky byla pryč. V ložnici chybělo vysoké zrcadlo, v němž jsem se mohla vidět celá.
Dokonce i skleněnou desku konferenčního stolku Matěj přikryl bílým prostěradlem.
„Co se tady stalo?“ zeptala jsem se téměř šeptem.
Stál ve dveřích a v obličeji byl úplně bledý.
„Všechna jsem je odstranil.“
„Všechna zrcadla?“
„Teď bys sama sebe neměla vidět.“
Nervózně jsem se zasmála.
„Doktor mě varoval, že budu hodně oteklá. S tím jsem počítala.“
„Nejde o otok.“
Hlas se mu zachvěl.
Udělala jsem k němu krok.
„Tak o co jde? Co přede mnou tajíš?“
Matěj zavřel oči.
„Během operace doktor objevil něco zvláštního…“
Nestačil pokračovat. Vtom se domem rozlehlo hlasité zaklepání na vstupní dveře.
Tři pomalé, těžké údery.
Matěj prudce otevřel oči.
Z jeho výrazu jsem pochopila, že přesně ví, kdo stojí venku.
„Neotvírej,“ řekl tiše.
Já už ale mířila do předsíně.
Pokračování příběhu v komentářích 👇‼️
Když se dveře otevřely, zůstala jsem stát jako přimrazená.
Na zápraží stála moje matka.
Lenka svírala v rukou starou obálku se zažloutlými okraji. Oči měla zarudlé od pláče a rty se jí třásly tak silně, že několik vteřin nedokázala promluvit.
„Mami? Co tady děláš?“
Podívala se přes mé rameno na Matěje.
„Zavolal mi,“ řekla nakonec. „Řekl, že už před tebou nesmíme dál ukrývat pravdu.“
„Jakou pravdu?“
Matka vstoupila dovnitř, ale ani se mě nepokusila obejmout.
Sedla si na pohovku a opatrně položila obálku na konferenční stolek.
Matěj za ní zavřel dveře.
„Eliško,“ začal, „prosím, vyslechni nás až do konce. Pak teprve něco říkej.“
„Ne. Okamžitě mi oba vysvětlíte, co se děje.“
Matka otevřela obálku a vytáhla z ní starou lékařskou zprávu.
Nahoře bylo vytištěné mé jméno a datum.
Bylo mi tehdy třináct let.
„Tohle je zpráva z dne, kdy jsi údajně spadla ze schodů ve škole,“ řekla skoro neslyšně.
Zmateně jsem se na ni podívala.
Na ten den jsem si vzpomínala jen útržkovitě. Vybavovala se mi krev z nosu, prudká bolest hlavy a matčin hlas, který mi tvrdil, že jsem prostě uklouzla na schodech.
„Co znamená to ‚údajně‘?“
Lenka si pevně propletla prsty.
„Ty jsi ze schodů nespadla.“
V místnosti se rozhostilo takové ticho, že jsem slyšela vlastní dech.
„Tvůj nos nevypadal vždycky takhle,“ pokračovala. „Ten den ti ho někdo zlomil. Lékaři tehdy doporučovali okamžitou operaci, ale já jsem ji odmítla.“
„Proč?“
Matka sklopila oči a neodpověděla.
Vytrhla jsem jí zprávu z ruky. Ve spodní části stálo:
„Poranění obličeje pravděpodobně vzniklo následkem silného úderu.“
Zvedla jsem k ní pohled.
„Kdo mě udeřil?“
Matěj se náhle posadil, jako by mu vypověděly službu nohy.