V posledních měsících měla Vlasta Nováková ve vlastním domě pocit, jako by tam byla cizí. Většinu času trávila ve své malé ložnici a čekala, až snacha odejde z kuchyně. Teprve potom se potichu vyplížila ven, rychle něco snědla a vzala si léky, které potřebovala.
Janě vadilo úplně všechno, co starší žena dělala. Rozčilovaly ji její pomalé kroky, způsob, jakým jedla, ba dokonce i její dech. Schválně mluvila s Petrem zvýšeným hlasem, aby tchyně slyšela každé slovo. Neustále mu opakovala, že by se Vlasta měla co nejméně objevovat před jejíma očima. Jednou Petr dokonce vešel k matce a řekl jí, že bude lepší, když bez naléhavého důvodu nebude svou ložnici opouštět.
Toho dne už Vlasta nedokázala dál mlčet. Čas, kdy si měla vzít léky, dávno minul, žaludek ji bolel hlady, a tak se přece jen odhodlala vejít do kuchyně. Jana seděla u stolu s hrnkem kávy. Jakmile tchyni spatřila, otráveně se na ni podívala a procedila skrz zuby:
— Všem by se ulevilo, kdybys už konečně umřela.
Staré ženě se roztřásly prsty. Hrnek jí vyklouzl z rukou a s tříštivým zvukem dopadl na podlahu. Jana ji hrubě odstrčila zpátky do pokoje. O něco později jí přinesla talíř vychladlé kaše a krajíc chleba.
Tak se chovali k ženě, která po smrti manžela sama vychovala dvě děti, starala se o dům, hospodářství i zahradu a celý život zasvětila synovi a dceři. Když se po letech Petr objevil u ní doma s manželkou a její dcerou, vysvětlil jí, že život ve městě je stále těžší, že společně všechno zvládnou snáz, a Vlasta mu uvěřila.
Rodině svého syna přenechala nejlepší pokoje a sama se přestěhovala do stísněné malé ložnice. Ani jí nepřišlo podezřelé, když jí Petr jednoho dne přinesl několik listin a tvrdil, že potřebuje jen její podpis kvůli vyřízení záležitostí spojených s účty za energie. Vlasta dokumenty podepsala, aniž si je přečetla. Později vyšlo najevo, že tím svému synovi v podstatě darovala celý vlastní dům.
Od té chvíle jí stále otevřeněji dávali najevo, že v něm už není vítaná.
Jednoho rána za ní Petr přišel a řekl:
— Mami, sbal si věci. Našli jsme pro tebe dobré místo. Mají tam lékaře, jídlo i nepřetržitou péči.
— Petře… chceš mě dát do domova pro seniory? — zeptala se téměř neslyšně.
— Prosím tě, nezačínej zase, — odsekl podrážděně. — Děláme to přece jen pro tvoje dobro.
O dvě hodiny později zastavili před domovem pro seniory. Jana vystoupila z auta jako první. Petr pomohl matce dojít ke vchodu a tiše jí zopakoval, že se o ni tady jistě dobře postarají. Vlasta překročila práh budovy — a právě v tom okamžiku žena za recepčním pultem znehybněla. Upřeně se jí zadívala do tváře.
— Počkejte… paní Nováková? Opravdu jste to vy?
Žena za pultem vyskočila tak prudce, až nohy židle hlasitě zaskřípaly o podlahu. Několik vteřin si starou paní prohlížela, potom k ní přistoupila a zvolala úplně jiným, rozechvělým hlasem:
— Panebože… Vždyť vy jste mě kdysi zachránila ve škole! Já jsem Alena. Alena Svobodová. Chodila jsem do osmé bé. Vzpomínáte si? Zůstávala jste se mnou po vyučování, když jsem chtěla školu úplně vzdát.
Vlasta se snažila vybavit si dívku, kterou před sebou kdysi vídala v lavici. Alena však už mezitím pohlédla na Petra s Janou a její výraz se rázem změnil.
— To je vaše maminka? — zeptala se.
Petr rozpačitě zakašlal a odvrátil oči.
— Ano. Chtěli jsme ji tady nechat. V jejím věku už potřebuje stálý dohled a péči…
Alena ho nenechala domluvit.
— Péči? — zopakovala. — Nebo je pro vás jen pohodlnější získat dům, když z něj odstraníte jeho majitelku?
Jana okamžitě zrudla.
— Vy vůbec víte, o čem mluvíte? My se o ni staráme!
Alena si všimla Vlastina starého kabátu i ošoupané kabely. Potom se znovu podívala na jejího syna a snachu a klidně řekla:
— Pracuji tady už mnoho let. Za tu dobu jsem se naučila rozeznat rodiny, které už péči o svého blízkého skutečně nezvládají, od těch, které se příbuzného jen snaží zbavit. Vaši maminku přijmu jedině tehdy, pokud si to sama přeje. Nejdřív s ní ale musím promluvit.
Obrátila se k Vlastě.
— Paní Nováková, řekněte mi prosím upřímně. Chcete tady zůstat z vlastní vůle?
Chodbou se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen pravidelné tikání nástěnných hodin.
Vlasta pevně sevřela kapesník. Poprvé za celý den se odhodlala nahlas říct to, co v sobě tak dlouho dusila.
— Ne. Nechci tu zůstat. Přivezli mě sem, protože jim doma překážím.
Petr se okamžitě napjal.
— Mami, proč to zase děláš…
— Nepřerušujte ji, — zarazila ho Alena ostře.
V tu chvíli jako by se ve Vlastě otevřely dveře, za nimiž celé roky schovávala svou bolest. Začala vyprávět o malé ložnici, do které ji přestěhovali. O tom, že jí zakazovali zbytečně vycházet do kuchyně. O lécích, které někdy vynechala jen proto, že se bála znovu potkat s Janou. O listinách k domu, jež podepsala bez čtení, protože svému synovi bezvýhradně věřila. A nakonec zopakovala i tu krutou větu:
— Všem bude líp, když už umřeš.
Jana zbledla.
— Všechno si vymýšlí! Staří lidé mají bujnou fantazii!
Alena se k ní pomalu otočila.