Jednoho dne mě strýc pozval, abych s ním strávila den u bazénu. Když jsme dorazili, naklonil se ke mně a téměř šeptem řekl:
— Až skončíš u bazénu, přijď za mnou na pokoj.
Večer jsem otevřela dveře jeho pokoje. To, co jsem spatřila uvnitř, mě přimělo zůstat stát jako přikovaná. Podlomila se mi kolena… 😨💔
Bylo mi sedmadvacet, ale právě tehdy jsem se poprvé v životě skutečně bála vlastního strýce.
Jmenoval se Petr. Byl starším bratrem mého otce a odjakživa ho celá rodina považovala za člověka, kterému lze svěřit úplně všechno.
Když jsem byla malá, nikdy nezapomněl na moje narozeniny. Vždycky přinesl dárek, chodil na školní besídky i sportovní soutěže a často mi opakoval:
— Kdyby ses někdy dostala do potíží, jednoduše mi zavolej.
Po tátově smrti pro mě ta slova dostala úplně jinou váhu.
Asi rok před tím podivným dnem jsem si však začala všímat, že se Petr chová jinak než dřív.
Občas se mě zničehonic zeptal:
— Nezůstaly ti nějaké staré věci po mamince?
Jindy zase pronesl:
— Napadlo tě někdy, proč tvůj otec tak nerad mluvil o svém mládí?
Většinou jsem se pokusila zažertovat a rychle stočila řeč jinam.
Až do oné soboty.
Ráno mi zazvonil telefon.
Volal Petr.
— Kláro, máš dnes něco v plánu?
— Myslím, že ne.
— Tak pojeď se mnou. Zamluvil jsem místo kousek za městem. Je tam pěkný bazén, trochu si odpočineme.
Neodpověděla jsem hned.
Nikdy předtím jsme spolu sami nejezdili do podobných zařízení.
Po tátově smrti se mě ale strýc snažil dostat častěji z domu. Viděl, jak moc jsem se uzavřela do sebe a jakřka přestala vycházet ven.
Nakonec jsem souhlasila.
Cesta k hotelu trvala přibližně hodinu.
Budova byla starší, ale udržovaná a elegantní. Obklopovala ji rozlehlá zahrada, před hotelem se třpytil velký venkovní bazén a dlouhé chodby uvnitř působily téměř opuštěně.
Zpočátku se nic nezdálo neobvyklé.
Usadili jsme se u bazénu, potom jsme se naobědvali a chvíli si povídali o mé práci.
Pak však Petr náhle ztichl.
Všimla jsem si, že každou chvíli pohlédne na hodinky.
— Na někoho čekáš? — zeptala jsem se.
— Ne.
Odpověděl tak rychle, až to znělo podezřele.
O několik minut později se ke mně naklonil.
Byl tak blízko, že jsem k němu instinktivně otočila hlavu.
Tehdy řekl tichým hlasem:
— Až skončíš u bazénu, přijď za mnou na pokoj.
Ztuhla jsem.
— Proč?
Petr se opatrně rozhlédl kolem.
— Tady ti to vysvětlit nemůžu.
— Co se děje?
Neodpověděl.
Jen dodal:
— V sedm večer. Pokoj dvě stě čtrnáct.
Potom vstal a odešel.
Od té chvíle jsem se už nedokázala uvolnit.
Hlavou mi začaly vířit ty nejhorší možné představy.
Proč mě vlastně přivezl právě sem?
Proč se mnou nemohl mluvit doma?
A proč všechno působilo tak tajemně?
Dvakrát jsem málem sbalila své věci a odjela.
Pokaždé jsem si ale vzpomněla na tátu.
Petr mi nikdy nedal jediný důvod, abych se ho bála.
Možná šlo opravdu o něco důležitého.
Pět minut před sedmou jsem stála před pokojem 214.
Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale všimla jsem si, že dveře nejsou úplně dovřené.
— Strýčku Petře?
Z pokoje se neozvalo nic.
Opatrně jsem do dveří strčila.
Jakmile jsem vstoupila, zastavila jsem se na prahu.
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, jako by jeho údery zaplnily celý pokoj.
Na celé posteli ležely fotografie.
Byly jich desítky.
Možná dokonce přes stovku.
Na téměř každé jsem byla já.
Tady mi byly tři roky.
Na další jsem stála ve školní uniformě.
Na jiné mi bylo třináct.
Pak jsem uviděla snímek z promoce na vysoké škole.
Mezi fotografiemi byly i takové, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení.
Na stěně visel velký portrét mé matky.
Na stole ležely staré dokumenty, dopisy a několik zalepených obálek.
U postele stál otevřený kufr.
Ustoupila jsem o krok.
— Co to všechno znamená?
Za mými zády se tiše pohnuly dveře.
Prudce jsem se otočila.
Ve vstupu stál Petr.
— Neboj se.
— Nemám se bát? Máš tady celý pokoj plný mých fotografií! Co se to děje?
Otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, ale několik vteřin jen mlčel.
Potom přešel ke stolu a vzal do ruky starou hnědou obálku.
— Tvůj otec mě donutil něco mu slíbit. Nesměl jsem ti to předat dřív, než ti bude sedmadvacet.
Dívala jsem se na něj a nerozuměla jedinému slovu.
— Táta?
Petr přikývl.
— Právě proto jsem tě sem přivezl. Zítra hotel zavřou kvůli dlouhé rekonstrukci. A tenhle pokoj je s vaší rodinou spojený mnohem víc, než si dokážeš představit.
Sundal ze stěny fotografii mé matky a otočil ji.
Na zadní straně stálo napsáno rukou:
„Pokoj 214. Den, kdy všechno začalo.“
Pořád jsem na něj hleděla zmateně.
Petr si sedl.
— Právě v tomhle hotelu se kdysi seznámili tvoji rodiče.
Mlčela jsem.
— Ale tohle je teprve začátek.
Rozlepil obálku.
Uvnitř byl dopis napsaný tátovým rukopisem.
Krátce před svou smrtí pro mě začal připravovat zvláštní krabici vzpomínek.
Schovával do ní moje dětské fotografie, dopisy od maminky, staré vzkazy ze školy a dokonce i pohlednice, které jsem mu kdysi jako malá sama kreslila.
Všechny ty věci předal Petrovi a požádal ho, aby je opatroval až do správné chvíle.
To nejdůležitější však čekalo v otevřeném kufru.