Po večeři Klára bez jediného slova sesbírala ze stolu šálky a odnesla je do kuchyně. Milada se ani nepohnula, aby jí pomohla. Dál zaujatě vykládala příbuzným, jak Ivana „všechno dokázala sama“, zatímco Klára podle ní celý život jen pobíhala po nemocničních chodbách s kýblem a hadrem.
Petr seděl vedle matky a zarputile zíral do talíře.
Po podobných rodinných večerech se Klára obvykle mlčky převlékla a odjela do práce. Na křivdy si zvykla, polykala je jednu za druhou. Tentokrát však u dveří náhle zůstala stát.
„Milado,“ řekla klidně, „mohu s vámi na chvíli mluvit?“
Tchyně překvapeně pozvedla obočí.
„Copak? Zase ses urazila, když někdo řekl pravdu?“
„Ne. Jen vás chci požádat, abyste mi přestala říkat uklízečko.“
U stolu okamžitě zavládlo ticho.
„Ale prosím vás, jak jsme najednou citliví!“ zasmála se Milada. „A kde pracuješ? V nemocnici. Takže jsi uklízečka.“
Klára několik vteřin mlčela.
„Jsem lékařka.“
„Samozřejmě,“ odfrkla si Ivana. „Dneska si každý, kdo si oblékne bílý plášť, myslí, že je doktor.“
Klára pomalu obrátila pohled ke švagrové.
„Lékařskou fakultu jsem dokončila před čtrnácti lety. Mám nejvyšší odbornou kvalifikaci. A před třemi lety jsem byla jmenována ředitelkou krajského perinatologického centra.“
Někdo z příbuzných rozpačitě zakašlal.
Milada se stále usmívala, ale úsměv jí pomalu mizel z tváře.
„Ředitelkou?“ zopakoval muž na druhém konci stolu.
„Ano.“
Ivana se zamračila.
„A proč jsme o tom nic nevěděli?“
„Protože jste se mě na to ani jednou nezeptali.“
Petr konečně zvedl oči.
„Kláro, proč to teď vytahuješ?“
Podívala se na manžela.
„Já nic nevytahuji, Petře. Naopak. Právě to uzavírám.“
Milada se opřela do židle.
„Dobře, ředitelka. A co má být? Vysoká funkce ještě z nikoho neudělala dobrého člověka.“
„S tím naprosto souhlasím. Stejně jako z Ivany neudělalo účetnictví nejchytřejšího a nejúspěšnějšího člověka na světě.“
Švagrová okamžitě zrudla.
„A já s tím mám co dělat?“
„Nic. Jen jsem chtěla ukázat, jak nepříjemné je, když člověka celé roky posuzují podle nálepky, která se jim hodí.“
Klára vzala kabelku.
„Musím jet.“
„Jistě,“ utrousila tchyně jízlivě. „Tak významní lidé přece u obyčejného rodinného stolu dlouho nevydrží.“
Klára jí neodpověděla.
Vyšla z bytu, tiše za sebou zavřela dveře a poprvé za dvanáct let necítila obvyklou bolest. Místo ní přišla zvláštní, nečekaná úleva.
V noci začal boj o život
Do perinatologického centra dorazila Klára za čtvrt hodiny jedenáct.
Na příjmu už na ni čekala vyděšená porodní asistentka.
„Paní doktorko Nováková, máme akutní případ. Pacientce je devětadvacet let, je ve třicátém osmém týdnu těhotenství. Tlak má dvě stě na sto dvacet a měla křeče.“
Klára se okamžitě soustředila.
„Kde je?“
„Ve vyšetřovně. Je zmatená a špatně reaguje.“
Rychle si oblékla plášť a vešla dovnitř.
Na lůžku ležela mladá žena. Měla bledý obličej a celé tělo napjaté. U stěny plakala její matka.
„Jmenuje se Lucie,“ vysvětlovala asistentka. „Manžel je na cestě.“
Klára přistoupila k pacientce.
„Připravte ihned operační sál. Zavolejte anesteziologa a neonatologa. Laboratoř musí výsledky dodat okamžitě. Podejte magnézium podle protokolu.“
Asistentka pohlédla na monitor.
„Paní doktorko, srdeční akce dítěte začíná klesat.“
„Tak nečekáme ani vteřinu.“
Celé patro se rázem probudilo k životu.
Zdravotní sestry běžely pro potřebné vybavení. Pomocný personál uvolňoval chodby. Lékaři volali do laboratoře a sháněli krev.
Mladá lékařka Tereza stála opodál a viditelně se třásla.
„Paní doktorko, bojím se, že něco pokazím,“ zašeptala.
Klára se na ni pozorně zadívala.
„Bát se je normální. Panikařit nesmíte. Dělejte přesně to, co jste se naučila.“
O deset minut později začala operace.
Luciin stav se zhoršoval téměř před očima. Krevní tlak se nedařilo udržet a objevilo se vnitřní krvácení. Srdeční ozvy dítěte klesaly stále níž.
„Paní doktorko, tep plodu je čtyřicet!“
„Zrychlíme. Všichni pracují naplno.“
O několik minut později se operačním sálem rozlehl první slabý pláč novorozené holčičky.
Vzápětí však utichl.
„Nedýchá!“
Neonatolog okamžitě převzal dítě a zahájil resuscitaci.
Klára mezitím dál bojovala o život matky.
„Krvácení se zvyšuje.“
„Krev je na cestě.“
„Tlak znovu padá!“
Klářin hlas zůstával klidný a přesný. Každý v sále však věděl, že teď se cena jediné chyby počítá na vteřiny.
Na chodbách rozsvítili další světla. Někteří lékaři přijeli přímo z domova. Všichni už dávno věděli, že pokud je doktorka Nováková uprostřed noci svolá, situace musí být skutečně vážná.
Po čtyřiceti minutách začala holčička konečně sama dýchat.
„Srdeční rytmus se obnovil!“ oznámil hlasitě neonatolog.
Přibližně o půl hodiny později se podařilo stabilizovat i Lucii.
Klára vyšla z operačního sálu až před svítáním. Na hodinách bylo 4:38.
Sundala si rukavice a na okamžik se zády opřela o zeď.
Na chodbě stál téměř celý tým, který se na operaci podílel.
„Matka žije. Dítě také,“ řekla Klára. „Všichni jste odvedli skvělou práci.“
Tereza se nečekaně rozplakala.
„Paní doktorko, kdybyste nás nesvolala…“