„Přijedete za mnou na narozeniny?“ zeptala se matka do telefonu. „Kupte dort, protože já teď opravdu nemám peníze. Jinak vás nebudu mít čím pohostit. A nezapomeň na můj oblíbený ovocný čaj. Dárek mi raději dej v hotovosti.“
Anna matku mlčky vyslechla, na všechno přikývla a hovor ukončila. Její manžel stál naproti ní a slyšel každé slovo.
„Tvoje maminka zase přišla s celým seznamem požadavků?“ ušklíbl se David.
Bylo mu ženy upřímně líto. Její matka ji neustále žádala o peníze, stěžovala si na nedostatek a pokaždé si našla nový důvod, proč po dceři něco chtít.
„Má přece narozeniny,“ snažila se Anna matku omluvit. „A opravdu nemá peníze.“
„Nemá je proto, že všechno posílá vašemu Petrovi. Dobře ví, že ji nenecháš na holičkách, pomůžeš jí a odevzdáš jí i poslední korunu. U vás je to takový řetěz vzájemné pomoci, jenže vždycky končí u tebe, Anno.“
„Proč to říkáš zrovna teď? Chceš, abych nechala maminku na narozeniny samotnou? Nebo je ti líto těch pár stovek za dort?“
„Je mi líto tebe,“ vybuchl David. „Jak dlouho si z tebe ještě budou dělat služku?“
„Vždyť ty jí celý důchod posíláš svému bratrovi. Úplně všechno, do posledního haléře. Za těch deset let, co spolu jsme, ti koupila aspoň jednou pořádný dárek? Pomohla ti někdy s něčím?“
„Nemusí. Je to moje matka.“
„Ale ty jí povinnost pomáhat máš, že?“ pokračoval manžel stále podrážděněji. „A pak ji celý měsíc živíš.“
„Petr pomoc potřebuje také. Má dítě. A žije daleko.“
„A ty pomoc nepotřebuješ, Anno? Najde se vůbec někdo, kdo pomůže tobě?“
„Já děti nemám. A kdyby se něco stalo, pomůžeš mi ty,“ odpověděla žena a pořád nechápala, proč se David tolik zlobí.
Tak to v jejich rodině fungovalo už celé roky. Matka podporovala staršího syna Petra, protože bydlel daleko, vychovával dítě a podle jejích slov se neustále potýkal s problémy.
Anna zase pomáhala své matce. A o Annu se staral její manžel.
Ona sama si připadala jako někdo, kdo pomoc nepotřebuje. Děti neměla a nejspíš už je ani mít nebude.
„Samozřejmě ti pomůžu,“ zamumlal David a odešel do ložnice.
Přesvědčovat manželku o čemkoli, pokud šlo o její matku, už dávno považoval za zbytečné.
Na narozeninovou oslavu Marie přišli jen Anna s Davidem a sousedka, která se s oslavenkyní přátelila mnoho let.
U stolu popíjeli ovocný čaj, který hosté přinesli, a jedli dort koupený za jejich peníze.
Na stole toho téměř nic dalšího nebylo.
Celý večer se však nemluvilo o Anně ani o Davidovi. Všichni hovořili o Petrovi, který žil daleko a nemohl přijet.
Kvůli své údajné neuvěřitelné zaneprázdněnosti si navíc nenašel ani pár minut, aby matce zavolal a popřál jí.
„Dnes má narozeniny i Eliška,“ vyprávěla Marie. „Moje vnučka slaví osm let.“
„Představte si, jak rychle vyrostla. Čas letí jako voda. A já ji přitom ještě ani jednou neviděla naživo.“
„Říkám si, jestli bych neměla prodat byt a část peněz poslat Petrovi. Třeba by ji konečně přivezl ke mně.“
„A kam by ji přivezl, kdybyste byt prodala?“ neudržel se David. Už ho unavovalo jen mlčet a poslouchat.
„Koupila bych si menší, jednopokojový byt.“
David se trochu uklidnil. Pokud by skutečně šlo o výměnu velkého bytu za menší, dávalo to alespoň nějaký smysl.
Marie však pokračovala:
„Dnes má Eliška oslavu. Poslala jsem jim peníze, dokonce jsem si kvůli tomu musela vzít menší půjčku. Vnučka přece musí dostat krásný dárek.“
„Petr říkal, že si přeje iPhone. Nějaký úplně nový model.“
Anna se málem zakuckala soustem dortu.
„Mami, iPhone patří mezi nejdražší telefony. Kolik sis půjčila?“
„Ale jen trochu,“ mávla rukou Marie. „Petr přece pracuje, také něco přidá. Já poslala jen menší částku na telefon a sladkosti.“
Anna s Davidem ještě chvíli zůstali, potom se vydali domů.
„Uvědomuješ si, že tvůj bratr matku jednoduše využívá?“ promluvil David, sotva vyšli z domu. „Dnes si kvůli dárku vzala půjčku. Zítra kvůli němu prodá byt.“
„Ještě rok nebo dva a tvoje matka se nastěhuje k nám. A svůj byt bude chtít přenechat Petrovi.“
Anna jen unaveně vydechla. Co měla dělat? Nemohla se přece hádat s vlastní matkou.
David se ale nehodlal vzdát.
„Musíš jí konečně otevřít oči. Musíš jí říct pravdu o synovi.“
„Nic nikomu dlužná nejsem,“ odpověděla Anna vyčerpaně. „A jak si to vůbec představuješ?“
„Nevím jak. Ale musíš to udělat.“
„Dost, Davide. Promluvíme si zítra. Jsem unavená a ráno vstávám brzy.“
„Proč?“ Manžel se rozčílil ještě víc a hlas se mu zvýšil. „Proč vlastně vstáváš tak brzy? Kvůli čemu pracuješ? Abys živila svou matku?“
Anna už se do hádky nechtěla pouštět.
Druhý den ráno jí Marie zavolala poměrně brzy.
„Anno, přijedeš dnes ke mně?“
„Dobré ráno, mami. Vůbec jsem to neměla v plánu. Co se stalo? Vždyť jsme se viděly teprve včera.“
„Právě že se něco stalo. Doma nemám vůbec žádné jídlo.“
„Včera jsem ti nechala v obálce pět tisíc. Zajdi do obchodu a nakup všechno potřebné.“
„Ty peníze už nemám. Petr mi ráno volal. Chyběla mu částka na telefon pro Elišku, tak jsem mu musela poslat ještě něco.“
V tu chvíli se Anna na matku poprvé doopravdy rozzlobila.