Alena vstávala každý den v šest ráno, kdy za okny ještě panovala tma. Rychlá sprcha, káva vypitá téměř za pochodu, taška plná sešitů a spěch na autobus, aby dorazila včas na první hodinu. Petr v té době většinou stále spal rozvalený na jejich široké posteli. Jeho pracovní den začínal mnohem později, kolem desáté, zatímco Alena už stihla odučit dvě hodiny matematiky a připravovala se na třetí.
Už tři roky spolu žili v prostorném bytě v samotném centru města. Petr ho koupil ještě dřív, než se s Alenou poznal. Tři pokoje, vysoké stropy a obrovská panoramatická okna. Alena si dodnes pamatovala okamžik, kdy do bytu poprvé vstoupila. Její malá garsonka na okraji města vedle tohoto luxusního prostoru působila skoro jako dětská hračka.
Petr vedl stavební firmu, která mu přinášela stabilní a velmi slušné příjmy. Zakázky, stavby, vyjednávání, schůzky s investory — jeho život se točil kolem čísel, smluv a nekonečných obchodních rozhovorů. Alena učila matematiku na obyčejné škole. Do pozdních večerních hodin opravovala písemky a bez nároku na odměnu připravovala děti na zkoušky, protože jednoduše neuměla odmítnout, když ji žáci požádali o pomoc.
Na začátku jejich vztah vypadal téměř dokonale. Petra přitahovala Alenina laskavost, její pozoruhodná schopnost vyjít téměř s každým dítětem, trpělivost a klid, který z ní vyzařoval. Alenu zase okouzlovala jeho cílevědomost, sebejistota a pevná povaha. Tehdy věřili, že se skvěle doplňují: jeho razance vyvažovala její jemnost a jeho ambice její stabilita.
Zhruba po roce se však všechno začalo pomalu měnit. Petrova firma rostla, zakázky byly větší a částky stále vyšší. A spolu s jeho bankovními účty se zvětšovalo i jeho ego.
První varovné signály se Alena rozhodla přehlížet. Nechtěla jim přikládat význam. Jednou večer při večeři Petr jen tak poznamenal:
„Víš, někdy vůbec nechápu, proč ještě chodíš do práce. Z tvého platu by se sotva zaplatily všechny účty.“
Alena se tehdy rozpačitě usmála a mlčela. Přesvědčovala sama sebe, že je unavený nebo se jen neobratně pokusil zažertovat.
Později začal podobné poznámky pronášet před svými přáteli. Jednoho večera seděli v restauraci v šesti a bavili se o nějakém novém projektu. Alena poslouchala jen napůl a v duchu si promítala přípravu na zítřejší vyučování. Petr vyprávěl vtip, všichni se smáli, a potom k tomu bezstarostně dodal:
„Alena si zatím hraje na učitelku, zatímco já živím nás oba.“
U stolu propukl smích.
Aleně se do tváře nahrnulo horko. Sklopila oči k talíři a pod stolem sevřela ubrousek tak pevně, až se jí prsty napjaly. Chtěla něco říct, ohradit se, ale hrdlo se jí stáhlo.
Znovu mlčela.
Doma se přesto pokusila o rozhovor.
„Petře, není mi příjemné, když takhle mluvíš o mé práci. Snažím se, já…“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou a ani nezvedl oči od notebooku. „Byl to vtip. Všechno si bereš moc osobně.“
Postupně začal Petr Alenin názor zcela otevřeně ignorovat.
Když vybírali místo pro dovolenou, navrhla Itálii. Chtěla vidět starobylé kostely, procházet se úzkými uličkami a nasát atmosféru starých měst.
Petr se jen ušklíbl.
„Rozhodnu já. Já to totiž platím.“
Nakonec odjeli do Turecka. Pětihvězdičkový hotel vybral Petr sám.
Alena znovu nic nenamítala.
Když vybírali nábytek do obývacího pokoje, ukázala mu světlou a pohodlnou pohovku za rozumnou cenu.
Petr se na ni skoro ani nepodíval.
„Vyberu ji sám. Ty vůbec nemáš vkus.“
Koupil obrovskou černou koženou sedačku za sto dvacet pět tisíc korun. Byla působivá a drahá, ale upřímně řečeno naprosto nepohodlná.
Pokaždé, když se s ním Alena snažila mluvit o jeho chování mezi čtyřma očima, podrážděně ji přerušil:
„Vůbec si uvědomuješ, co všechno pro tebe dělám? Bydlíš v krásném bytě, jezdíš na dovolené, slušně se oblékáš! A co dáváš ty mně? Svých dvaadvacet a půl tisíce měsíčně? To je směšné!“
Alena se stále více uzavírala do sebe.
Přestala mu vyprávět o svých plánech a téměř nikdy už nepřicházela s vlastními návrhy. Jen dál žila svůj každodenní život. Chodila do práce, vařila, uklízela a večer opravovala žákovské sešity.
Namlouvala si, že je to jen přechodné období.
Že Petr právě prochází složitou etapou.
Že se jednoho dne vrátí k tomu muži, kterého kdysi milovala.
Že láska nakonec všechno překoná.
Jenže ponížení přibývalo.
Na narozeninové oslavě jednoho z Petrových obchodních partnerů se sešlo asi třicet lidí. Luxusní restaurace, lahve šampaňského za patnáct set korun, dlouhý stůl a hovory o podnikání, investicích, smlouvách a nových projektech.
V jednu chvíli se Petr hlasitě rozesmál a rozhodl se ostatní pobavit další „historkou“.
„Představte si, že mi Alena nedávno začala radit v podnikání! Prý: ‚Petře, prověřoval jsi vůbec pověst toho dodavatele?‘ Učitelka matematiky mi vysvětluje, jak řídit stavební firmu!“
Od stolu se ozval smích.
Jeden z mužů ho dokonce poplácal po rameni, aby jeho vtip podpořil.
Alena seděla bez hnutí. Sevřené ruce schovala pod stůl a upřeně hleděla do talíře.
Ten večer se vlekl jako celá věčnost.