Zpočátku jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Z kuchyně prostě zmizelo pár vidliček — co na tom mohlo být zvláštního? Napadlo mě, že zapadly mezi ostatní nádobí, omylem skončily v koši nebo si je syn odnesl do pokoje a potom zapomněl, kam je položil.
Jenže dny ubíhaly a vidliček bylo stále méně.
Vytáhla jsem celý šuplík, několikrát prošla myčku, otevřela všechny skříňky a podívala se dokonce i na místa, kam by rozumného člověka nikdy nenapadlo ukládat příbory. Nenašla jsem nic. Nakonec jsem koupila novou sadu, přestože mě už tehdy svíral nepříjemný pocit, že nejde o obyčejnou domácí ztrátu.
Mnohem víc než samotné vidličky mě znepokojovalo synovo chování. Jakmile jsem se ho zeptala, jestli o nich něco neví, okamžitě zmlkl, sklopil oči a celý se napjal, jako by čekal, že se každou chvíli stane něco strašného.
Na dětskou lumpárnu to už dávno nevypadalo.
Manžel se v těch dnech vracel domů téměř každý večer pozdě. Byl vyčerpaný, podrážděný kvůli maličkostem a téměř se mnou nemluvil. Snažila jsem se jeho změnu nespojovat s mizejícími vidličkami, protože taková myšlenka mi připadala absurdní. Přesto ve mně rostl neklid a stále silněji jsem cítila, že se u nás doma odehrává něco podivného, co přede mnou někdo úmyslně ukrývá.
Po několika dnech manžel znovu odjel a já ukládala syna sama. Když jsem si sedla na okraj jeho postele, pod matrací jsem ucítila tvrdý předmět. Opatrně jsem nadzvedla její roh — a srdce se mi sevřelo.
Byly tam všechny zmizelé vidličky. Desítky příborů ležely pečlivě srovnané pod matrací, jako by nešlo o náhodně vytvořenou skrýš, ale o něco nesmírně důležitého, téměř cennějšího než cokoli jiného.
Podívala jsem se na syna a klidně se zeptala:
— Schoval jsi je sem ty?
Chlapec se okamžitě rozplakal.
— Prosím… neber mi je.
Po těch slovech mi projel tělem ledový chlad.
— Proč potřebuješ tolik vidliček?
Dlouho jen vzlykal. Pak ze sebe téměř neslyšně dostal:
— Potřebujeme je s tatínkem.
Nerozuměla jsem tomu.
— Tatínek je potřebuje?
Syn přikývl a dál zíral do podlahy.
— Tatínek mi řekl, že o tom nesmím nikomu říct.
— Ani vlastní mamince?
Ještě víc se skrčil.
— Je to tatínkovo tajemství.
V tu chvíli mě nevyděsily příbory ukryté pod postelí. Opravdový strach ve mně vyvolalo až to, jak moc se dítě bálo porušit slib, který dalo svému otci.
Uložila jsem ho, vyšla na chodbu a hned manželovi zavolala.
— Vysvětlíš mi, proč má náš syn pod matrací schované desítky vidliček?
Na druhém konci zavládlo dlouhé ticho. Tak dlouhé, až se mi napjaly všechny svaly v těle. Manžel se nezeptal, o čem mluvím, nepředstíral překvapení a ani netvrdil, že o ničem neví. Slyšela jsem jen jeho těžký dech. V tu chvíli mi bylo jasné, že o tom ví.
Po několika nekonečných vteřinách řekl potichu:
— Špatně sis to vyložila… Je to jen hra.
Jenže po tak podezřelém mlčení mě jeho vysvětlení nemohlo uklidnit. Vešla jsem do naší ložnice, otevřela jeho skříň a začala prohledávat oblečení. Poprvé mi došlo, že vidličky nejsou podivnou náhodou. Byly varováním.
A brzy jsem mezi jeho věcmi objevila něco, z čeho mi po zádech přeběhl mráz…
Mezi úhledně složenými košilemi a svetry ležela pomačkaná mapa našeho okolí. Několik míst na ní někdo označil červeným fixem: náš dům, synova škola, starý městský park a opuštěná garáž na kraji města. Vedle mapy ležel notes popsaný manželovým drobným, téměř nečitelným písmem.
Pomalu jsem si sedla na podlahu, protože se mi podlamovala kolena. Nejstarší zápisy pocházely ze začátku roku — právě tehdy se začal po práci vracet stále později.
„Dnes se mi podařilo získat další tři. Jsou schované na bezpečném místě. Syn mi pomohl, umí je dobře ukrýt. Hlavně aby nic nezjistila.“
Obrátila jsem stránku. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, jako by se chtělo prodírat ven z hrudi.
„Přibližuje se. Ani doma už se necítíme v bezpečí. Nastražil jsem v kuchyni pasti, ale nějak se jim vyhýbá. Vidliček se jako jediných bojí. Syn říkal, že v noci zase slyšel kroky na chodbě. Od chvíle, kdy se objevila, skoro nespím. Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme.“
Zakryla jsem si ústa dlaní a teprve tehdy si všimla, jak se mi třesou prsty. Četla jsem ty věty znovu a znovu a snažila se pochopit, o jaké ženě psal. Koho se bál? Mě? Ano, v zápisech byla „ona“ — ale zjevně ne ta, jejíž přítomnosti se děsil.
Na poslední stránce byla přilepená fotografie. Byli jsme na ní všichni tři — já, manžel a syn — a usmívali jsme se v parku, kde jsme se procházeli minulou neděli. Přes můj obličej vedla tlustá červená čára. Pod fotografií stálo:
„Přesto se naučila přijímat její podobu. Nevím, co mám dělat. Jestli se nevrátím, syn ví, kde jsou schované vidličky. Hlavně ať nepřestane.“
Notes mi vypadl z rukou. Tělem se mi rozlil děs a rozum odmítal přijmout, co jsem právě přečetla. Vtom se za mnou ozvalo sotva slyšitelné zašustění. Prudce jsem se otočila.
Ve dveřích stál manžel. Vypadal úplně jinak než předtím: byl smrtelně bledý, výrazně zhublý a v očích měl děsivý, téměř šílený lesk. Díval se přímo na mě, ale v jeho pohledu nebylo nic známého. Jako by přede mnou nestála jeho žena, nýbrž cizí a nebezpečná bytost.