„Vladimíre Andrejiči… nevím, jak vám to říct. Jestli si budete myslet, že jsem si to celé vymyslela, můžete mě klidně hned zítra propustit. Ale pokud mě teď nevyslechnete, ráno už může být všechno jinak…“
Několik vteřin jsem na Janu mlčky hleděl.
Za vysokými okny pracovny tiše bubnoval podzimní déšť. Dům obklopovalo noční ticho a po stěně se pravidelně rozléhalo tikání hodin, které mi kdysi darovala první žena.
Právě dnes mi jejich zvuk připadal nesnesitelnější než jindy.
„Jano, uvědomuješ si, kolik je hodin?“ zeptal jsem se nakonec.
„Ano.“
Opatrně za sebou zavřela dveře.
„Tak mluv.“
Přešla ke stolu a položila přede mě telefon.
„Dnes večer jsem uklízela kuchyň. Klára telefonovala v hale. Myslela si, že už jsem odešla.“
Při zaslechnutí jména mé ženy jsem zpozorněl.
„A dál?“
Jana zaváhala.
„Řekla vaše jméno.“
„Co přesně?“
Hospodyně polkla.
„Řekla: ‚Zbývá už jen pár dní. Hlavně aby Vladimír nic nepochopil dřív, než bude pozdě.‘“
V hrudi mě nepříjemně zamrazilo.
„Jsi si jistá, že ses nepřeslechla?“
„Vladimíre Andrejiči, slyšela jsem to naprosto jasně.“
Pokusil jsem se její obavy zlehčit.
„Možná pro mě připravuje překvapení.“
„Napadlo mě to také.“
Jana odemkla telefon.
„Proto jsem vám o tom nejdřív nic neřekla.“
Otevřela fotografii.
Na displeji byla Klára.
Moje mladá žena stála u černého auta na parkovišti před obchodním centrem. Vedle ní byl muž přibližně v jejím věku.
Přiblížil jsem si snímek.
„Kdo to je?“
„Nevím.“
„Odkud tu fotografii máš?“
„Před třemi dny jsem je zahlédla z okna kavárny naproti. Zpočátku mi to nepřišlo důležité.“
Samotné setkání samozřejmě nic nedokazovalo.
Klára měla přátele, známé i obchodní kontakty.
Pak mi však Jana ukázala druhou fotografii.
A v tu chvíli jsem se přestal cítit v bezpečí.
Na snímku ležel dokument.
Můj dokument.
Podpis v dolní části stránky jsem poznal okamžitě.
„Kde jsi to vzala?“
„Našla jsem to v Klářině pokoji.“
Prudce jsem zvedl hlavu.
„Ty ses hrabala ve věcech mé ženy?“
„Ne! Otírala jsem stůl. Ten papír ležel pod otevřenou složkou.“
Rychle dodala:
„Právním listinám nerozumím, proto jsem ho vyfotila a ukázala známému. Pracuje jako asistent u notáře.“
„A co ti řekl?“
Jana se mi podívala přímo do očí.
„Že ten dokument souvisí s převodem části vašeho majetku.“
V pracovně zavládlo ticho.
Vzpomněl jsem si, jak mě Klára v posledních měsících stále naléhavěji přesvědčovala, abych konečně „dal všechny papíry do pořádku“.
Říkávala:
„Vlado, je ti dvaasedmdesát. Takové věci nemůžeš pořád odkládat.“
Vadilo mi, když mi připomínala věk, ale v zásadě měla pravdu.
Vlastnil jsem nemovitosti, firmu, účty i investice.
Byl jsem zvyklý věřit, že mám všechno pod kontrolou.
Teď mě poprvé napadlo, jestli to tak opravdu je.
„Proč jsi řekla, že ráno může být pozdě?“
Jana ztišila hlas.
„Dnes ráno Klára znovu mluvila s tím mužem.“
„Slyšela jsi ji?“
„Ano.“
„Co říkala?“
Jana téměř šeptala:
„‚Po snídani podepíše poslední věc. A potom už bude všechno mnohem jednodušší.‘“
Prsty mi zchladly.
Vtom se pomalu pohnula klika.
Oba jsme zmlkli.
Dveře se otevřely.
Na prahu stála Klára.
Byla o třicet osm let mladší než já.
I teď, bez make-upu a v domácím županu, vypadala tak půvabně, že jsem si proti své vůli vzpomněl na naše první setkání.
Tehdy jsem nabyl dojmu, že mi osud daroval druhé mládí.
Dnes jsem si poprvé položil otázku, co naše manželství darovalo jí.
Klára se usmála.
„Vlado, proč ještě nespíš?“
Pak si všimla Jany.
Úsměv z její tváře zmizel.
„Co tady dělá ona?“
A právě v té chvíli jsem v očích své ženy spatřil něco, co jsem tam nikdy předtím neviděl.
Strach.
Pochopil jsem, že Jana mi stále neřekla všechno.
Kapitola 2. Listiny, které čekaly na můj podpis
Klára zůstala stát ve dveřích.
Několik okamžiků jsme na sebe jen mlčky hleděli.
„Ptala jsem se,“ zopakovala. „Co tady Jana dělá skoro o půlnoci?“
Hospodyně sklopila oči.
Odpověděl jsem dřív než ona:
„Mluví se mnou.“
„O čem?“
„O tobě.“
V Klářině obličeji na okamžik zacukal sval.
Trvalo to sotva zlomek vteřiny.
Pak se pousmála.
„Vladimíre, to myslíš vážně? Ty zase věříš služce?“
Jana zrudla.
„Nic jsem si nevymyslela!“
Klára se k ní prudce otočila.
„Tebe se nikdo na nic neptal.“
„Dost,“ řekl jsem.
Obě okamžitě zmlkly.
„Jano, jeď domů.“
Podívala se na mě s obavami.
„Vladimíre Andrejiči…“
„Řekl jsem, ať jedeš domů.“
Jana si vzala telefon a zamířila ke dveřím. Ještě před odchodem se zastavila.
„Jen vás o něco prosím.“
Klára si založila ruce na prsou.
„Jistě.“
Jana se na ni ani nepodívala.
„Zítra nic nepodepisujte. Ať vám řeknou cokoli.“
Potom odešla.
Zůstali jsme s Klárou sami.
Zavřela dveře a několik vteřin nepromluvila. Pak ke mně přistoupila.
„Ty jsi té ženě opravdu uvěřil?“
„Zatím nevěřím nikomu.“
„Vlado…“
Položila mi ruce na ramena.
Dřív mě její dotek dokázal uklidnit během okamžiku.
Tentokrát jsem se ani nepohnul.
„Vždyť víš, jak moc tě miluju.“
Slova, která mě kdysi hřála, zněla najednou skoro naučeně.
„Kdo je ten muž z parkoviště?“
Její prsty znehybněly.
„Jaký muž?“
„Nehraj to na mě.“
Klára ruce pomalu spustila.