— Podepište se tady, Petro, a po dokončení převodu přejde dům do vlastnictví vaší tchyně, — právník k ní posunul dokumenty a podal jí pero, aniž by se jí pořádně podíval do očí.
Petra zůstala nehybně sedět.
V malé kanceláři se těžce dýchalo. Ve vzduchu byl cítit silný kafe, papír a rozpálený plast starého elektrického topidla. Za oknem se pomalu snášel první prosincový mokrý sníh a na skle se měnil v průhledné stékající čáry.
Petře se však uvnitř všechno sevřelo.
Vedle ní seděla Ivana Nováková s rukama složenýma v klíně a dívala se stranou výrazem tiché mučednice.
Za sedm let manželství se Petra naučila ten obličej znát do nejmenších detailů.
Přesně tak vypadala její tchyně pokaždé, když chtěla prosadit svou: smutná, uražená a obětavá žena, která prý nic nechce pro sebe a pouze „zachraňuje rodinu“.
— Počkejte, — Petra pero nepřevzala a odstrčila ho zpátky. — Jak to myslíte, že dům přejde na Ivanu Novákovou? To je dům po mojí babičce. Patří mně. Co s ním má vůbec společného moje tchyně?
— Petruško, nezačínej zase, prosím, — Ivana se k ní konečně otočila.
Mluvila měkce, téměř laskavě, ale Petra ten tón znala až příliš dobře.
— Vždyť jsme to včera všechno probraly. Pavel ti to měl vysvětlit.
Pavel.
Její manžel.
Pavel, který se právě dnes nečekaně „zdržel na stavbě“, a proto s nimi nemohl přijet.
Tentýž Pavel, který včera celý večer mlčky zíral do telefonu a na každou otázku odpovídal krátce a neurčitě.
Petra ucítila, jak jí brní prsty.
— Ne, — řekla tiše. — Nikdo se mnou nic neprojednával. Pavel mi řekl, že je potřeba vyřídit dokumenty k babiččinu pozemku. Mluvil o nějakém zaměření. Proto jsem sem přijela.
Právník rozpačitě zakašlal.
Teď už střídavě pohlížel na Petru a Ivanu a bylo zřejmé, že pochopil, že se ocitl uprostřed rodinného konfliktu, o kterém ho nikdo předem neinformoval.
Tchyně mezitím sáhla do kabelky a vytáhla dokonale bílý kapesník.
Oči však měla úplně suché.
— Holčičko moje, proč všechno pořád tak komplikuješ? — spustila. — Vždyť se snažím jen kvůli vám. Jste mladí a v těchto věcech se nevyznáte. Já už mám život za sebou. Bude lepší napsat nemovitost na mě. Všichni budeme mít klid. Jeden nikdy neví — dluhy, závazky, dědictví…
— Jaké „jeden nikdy neví“? — přerušila ji Petra.
Snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí zrádně zachvěl.
Ivana si těžce povzdechla.
— Tak vidíš. Jako vždycky. Já jí dávám celé srdce a ona na mě hned vytahuje trny. Snacha zůstane snachou. Nevděčná.
To slovo Petru zasáhlo jako rána.
„Nevděčná.“
Kolikrát ho za těch sedm let slyšela?
Desítkykrát?
Stokrát?
Někdy jí Ivana říkala „nešiko“.
Jindy „nemehlo“.
A občas „cizí ženská“.
Smysl byl pokaždé stejný: Ivana se prý obětuje pro rodinu, zatímco Petra si její velkolepé oběti nedokáže vážit.
Petra pomalu vstala.
Sebrala ze stolu listiny a položila je zpět před právníka.
— Dnes nic podepisovat nebudu.
— Petro! — Ivana vyskočila. — Co si to dovoluješ? Ještě před cizím člověkem!
— Vrátím se domů. Nejdřív si promluvím se svým manželem.
Když vyšla z budovy, udeřil do ní ledový vítr.
Mokré vločky se jí okamžitě zachytily ve vlasech i na kabátě.
Na zastávku to bylo asi deset minut chůze, ale Petra cestu téměř nevnímala.
Netrápil ji chlad.
Třásla se z jiného důvodu.
Najednou jí všechno došlo.
Pavel to věděl.
Dobře věděl, jaké dokumenty jí chtějí předložit.
A právě proto dnes na poslední chvíli „zůstal v práci“.
Jednoduše neměl odvahu sedět vedle ní a dívat se jí do očí.
Dům patřil babičce Boženě.
Byl to malý venkovský dům se starou dřevěnou verandou, zápražím a obrovským jabloňovým sadem.
Petra tam strávila téměř celé dětství.
Na verandě stále stál kulatý stůl, u kterého jí babička po večerech nalévala čaj ze starého samovaru.
Právě tam jí jednou řekla:
— Petruško, něco si zapamatuj. Cizí nikdy neber, ale ani svoje nikomu jen tak nedávej. O své věci se člověk musí umět postarat.
V domě dodnes visely utěrky vyšívané babiččinýma rukama.
V kůlně stála její konev.
A u okna rostla stará jabloň, u níž si malá Petra kdysi měřila výšku.
Babička zemřela před čtyřmi lety.
Teď musela to všechno chránit Petra sama.
Když se vrátila domů, Pavel seděl v kuchyni.
Před sebou měl šálek dávno vychladlého čaje a v ruce telefon.
Na člověka, který měl údajně celý den strávit na náročné stavbě, vypadal podezřele uvolněně.
— Už jsi doma? — Pavel zvedl oči a pokusil se usmát. — Tak co, všechno jste vyřídili?
Petra mlčky položila kabelku na židli.
— Ty jsi to věděl.
Úsměv mu zmizel z tváře.
— Petro, prosím, nezačínej hádku…
— Věděl jsi, že si tvoje matka chce nechat převést dům po mojí babičce. Věděl jsi to a schválně jsi se mnou nejel. Je to tak?
Pavel si unaveně povzdechl.
Petra ten povzdech znala. Obvykle jím dával najevo, že rozhovor je podle něj příliš složitý na to, aby mu žena rozuměla.
— Máma chce jen zabezpečit rodinu. Máme hypotéku a teď není jednoduché období. Kdyby byla nemovitost napsaná na ni, dům by při případných potížích zůstal v rodině.
— Při jakých potížích? — Petra se mu dívala přímo do očí. — Hypotéku máme na byt. Co s tím má společného ten dům?