„Mami, co kdybychom tatínkovi zavolaly přes videohovor? Popřejeme mu,“ navrhla starší dcera a podívala se na Kláru.
Rodina
„Ano, maminko! Se sestřičkou jsme se naučily básničku… A tatínek nám přiveze dárečky ze služební cesty!“ zajásala mladší holčička a radostně zatleskala. Obě děti svého otce zbožňovaly a velmi je mrzelo, že nečekaně odjel. A navíc ne jen na víkend — odjel dokonce právě v den svých narozenin.
„Ano, zlatíčka, za chvíli tatínkovi zavolám a popřejeme mu společně. Teď má určitě práci…“
Klára se manželovi pokoušela dovolat už několikrát. Z nepochopitelného důvodu však telefon nezvedal. A pak se najednou ozval vyzváněcí tón. Volal sám Petr, a dokonce přes video — což dělával jen málokdy.
„Holky, tatínek volá nám! Asi vycítil, že mu chceme popřát…“
Starší dcera popadla telefon dřív než maminka. Stiskla tlačítko pro přijetí hovoru, pohlédla na obrazovku a okamžitě zbledla. Pak přístroj beze slova podala Kláře.
Před třemi dny
Klára měla oslavu manželových narozenin naplánovanou do posledního detailu.
Každý rok mu připravovala malé překvapení. Dobře věděla, že Petr miluje setkání s přáteli, dlouhé večery, které končí až nad ránem, víno nalévané téměř bez přestávky a nakonec pořádný koláč s čerstvými jahodami. Obyčejný dort se šlehačkou by ho tolik nepotěšil.
Výchova dětí
Ani tentokrát nechtěla Klára zavedenou tradici porušit. Zamluvila stůl v nově otevřené restauraci a pozvala jeho nejbližší přátele. S matkou se navíc domluvila, že si k sobě vezme děti, aby mohl večer pokračovat i po skončení večeře.
Po sedmi letech manželství už jejich vztah nehořel tak prudce jako dřív. Klára si to uvědomovala a věděla, že oheň lásky se občas musí znovu přiživit. Dort proto neměl přijít hned. Chtěla ho přinést až ve chvíli, kdy zůstanou s Petrem sami — společně s odvážným tancem, který se celý měsíc učila, aby svého muže opravdu ohromila.
Všechno probíhalo podle plánu, když se Petr tři dny před oslavou vrátil domů s tváří zachmuřenou jako před bouřkou.
„Stalo se něco?“ zeptala se Klára s obavami.
„Ano…“ Posadil se vedle ní, jako by si potřeboval srovnat myšlenky. „Vím, že na moje narozeniny vždycky něco připravuješ, ale tentokrát budeme muset všechno odložit. Jestli jsi tedy už něco naplánovala…“
Klára překvapeně vytřeštila oči.
„Samozřejmě, že jsem naplánovala! Všechno už je skoro hotové,“ odpověděla zmateně.
„Promiň, ale v ten den nebudu doma. V práci je úplný chaos — musím nutně odjet do Brna. Objevil se nový projekt, nečekaný, ale mimořádně výhodný. Kdybych tam nebyl, může se všechno zhroutit. Jsem přece nejzkušenější člověk v oddělení. Chápeš to, viď? Snažil jsem se za sebe najít náhradu, opravdu ano, ale teď je období dovolených a celé to vzniklo na poslední chvíli… Je to prakticky nemožné. Leda že byste jely se mnou.“
„Kam bychom jely?“ zašeptala Klára. „Malá se sotva zotavila. Máme ji tahat po vlacích? Ne, to nepřipadá v úvahu. A maminka se pořád nevzpamatovala po tatínkově smrti. Bojím se nechat u ní děti na delší dobu. Co kdyby se něco stalo?“
Rodinné právo
„Ano, všechno chápu.“
Petr si těžce povzdechl. Vypadal, jako by pro něj bylo opravdu obtížné o celé věci mluvit.
„Zařídil jsem, aby služební cesta trvala co nejkratší dobu — jen tři dny. Vrátím se a všechno oslavíme potom. Slibuju. Bez hostů, jen naše malá rodina, ti nejbližší.“
„Dobře. Oslavíme to později. Zavolám do restaurace a rezervaci zruším.“ Klára se snažila nedat najevo zklamání, ale nešlo jí to. Zálohu už zaplatila a podnik ji nevracel. A před pozvanými přáteli se teď cítila trapně. Jenže pořádat narozeninovou oslavu bez oslavence přece nemělo smysl.
„Děkuju…“ Petr ji objal a chvíli spolu mlčky seděli. Pak dodal: „A ještě něco, Kláro. Zkus prosím vyzvednout maminku a zajděte podat papíry k tomu autu. Máš ode mě plnou moc. Brzy přestane platit a já se k tomu pořád nemůžu dostat. A tvoje maminka… po tom všem teď není zrovna nejspolehlivější.“
Klára jen mlčky přikývla.
Před půl rokem zemřel její otec. Matka nesla jeho odchod velmi těžce a kvůli potížím se srdcem skončila dokonce v nemocnici. Teprve nedávno dokončila dědické řízení. Získala byt, chalupu a také drahé, úplně nové SUV, ve kterém se její muž už nikdy nestihl projet. Protože řidičský průkaz měl pouze Petr, vyvstala otázka, co s vozem vlastně udělat.
Prodat ho by znamenalo zaplatit vysokou daň. Nechat si ho zase nebylo možné, protože údržba auta a další výdaje byly pro ovdovělou ženu příliš nákladné. Zvlášť teď, když přišla o živitele. Petr tehdy přišel s vlastním řešením:
„Přepiš auto po tchánovi na mě. Budu s ním jezdit a vozit celou rodinu. Svoje staré auto prodám a peníze z prodeje spolu s našimi úsporami použiju na koupi jiného vozu pro maminku. Vyjde z toho docela slušná částka.“
Kurzy měn
Tchyně zpočátku peníze od zetě rozhodně přijmout nechtěla. Později však všechno promyslela a rozhodla se, že si vezme jen část. Zbytek chtěla Petrovi věnovat jako narozeninový dárek. Jenže jak se říká — nejdřív musí být jisté zboží, teprve potom přijdou peníze.