„Mami, co kdybychom tatínkovi zavolaly přes videohovor? Popřejeme mu,“ navrhla starší dcera a podívala se na Kláru.
Rodina
„Ano, maminko! Se sestřičkou jsme se naučily básničku… A tatínek nám přiveze dárečky ze služební cesty!“ zajásala mladší holčička a radostně zatleskala. Obě děti svého otce zbožňovaly a velmi je mrzelo, že nečekaně odjel. A navíc ne jen na víkend — odjel dokonce právě v den svých narozenin.
„Ano, zlatíčka, za chvíli tatínkovi zavolám a popřejeme mu společně. Teď má určitě práci…“
Klára se manželovi pokoušela dovolat už několikrát. Z nepochopitelného důvodu však telefon nezvedal. A pak se najednou ozval vyzváněcí tón. Volal sám Petr, a dokonce přes video — což dělával jen málokdy.
„Holky, tatínek volá nám! Asi vycítil, že mu chceme popřát…“
Starší dcera popadla telefon dřív než maminka. Stiskla tlačítko pro přijetí hovoru, pohlédla na obrazovku a okamžitě zbledla. Pak přístroj beze slova podala Kláře.
Před třemi dny
Klára měla oslavu manželových narozenin naplánovanou do posledního detailu.
Každý rok mu připravovala malé překvapení. Dobře věděla, že Petr miluje setkání s přáteli, dlouhé večery, které končí až nad ránem, víno nalévané téměř bez přestávky a nakonec pořádný koláč s čerstvými jahodami. Obyčejný dort se šlehačkou by ho tolik nepotěšil.
Výchova dětí
Ani tentokrát nechtěla Klára zavedenou tradici porušit. Zamluvila stůl v nově otevřené restauraci a pozvala jeho nejbližší přátele. S matkou se navíc domluvila, že si k sobě vezme děti, aby mohl večer pokračovat i po skončení večeře.
Po sedmi letech manželství už jejich vztah nehořel tak prudce jako dřív. Klára si to uvědomovala a věděla, že oheň lásky se občas musí znovu přiživit. Dort proto neměl přijít hned. Chtěla ho přinést až ve chvíli, kdy zůstanou s Petrem sami — společně s odvážným tancem, který se celý měsíc učila, aby svého muže opravdu ohromila.
Všechno probíhalo podle plánu, když se Petr tři dny před oslavou vrátil domů s tváří zachmuřenou jako před bouřkou.
„Stalo se něco?“ zeptala se Klára s obavami.
„Ano…“ Posadil se vedle ní, jako by si potřeboval srovnat myšlenky. „Vím, že na moje narozeniny vždycky něco připravuješ, ale tentokrát budeme muset všechno odložit. Jestli jsi tedy už něco naplánovala…“
Klára překvapeně vytřeštila oči.
„Samozřejmě, že jsem naplánovala! Všechno už je skoro hotové,“ odpověděla zmateně.
„Promiň, ale v ten den nebudu doma. V práci je úplný chaos — musím nutně odjet do Brna. Objevil se nový projekt, nečekaný, ale mimořádně výhodný. Kdybych tam nebyl, může se všechno zhroutit. Jsem přece nejzkušenější člověk v oddělení. Chápeš to, viď? Snažil jsem se za sebe najít náhradu, opravdu ano, ale teď je období dovolených a celé to vzniklo na poslední chvíli… Je to prakticky nemožné. Leda že byste jely se mnou.“
„Kam bychom jely?“ zašeptala Klára. „Malá se sotva zotavila. Máme ji tahat po vlacích? Ne, to nepřipadá v úvahu. A maminka se pořád nevzpamatovala po tatínkově smrti. Bojím se nechat u ní děti na delší dobu. Co kdyby se něco stalo?“
Rodinné právo
„Ano, všechno chápu.“
Petr si těžce povzdechl. Vypadal, jako by pro něj bylo opravdu obtížné o celé věci mluvit.
„Zařídil jsem, aby služební cesta trvala co nejkratší dobu — jen tři dny. Vrátím se a všechno oslavíme potom. Slibuju. Bez hostů, jen naše malá rodina, ti nejbližší.“
„Dobře. Oslavíme to později. Zavolám do restaurace a rezervaci zruším.“ Klára se snažila nedat najevo zklamání, ale nešlo jí to. Zálohu už zaplatila a podnik ji nevracel. A před pozvanými přáteli se teď cítila trapně. Jenže pořádat narozeninovou oslavu bez oslavence přece nemělo smysl.
„Děkuju…“ Petr ji objal a chvíli spolu mlčky seděli. Pak dodal: „A ještě něco, Kláro. Zkus prosím vyzvednout maminku a zajděte podat papíry k tomu autu. Máš ode mě plnou moc. Brzy přestane platit a já se k tomu pořád nemůžu dostat. A tvoje maminka… po tom všem teď není zrovna nejspolehlivější.“
Klára jen mlčky přikývla.
Před půl rokem zemřel její otec. Matka nesla jeho odchod velmi těžce a kvůli potížím se srdcem skončila dokonce v nemocnici. Teprve nedávno dokončila dědické řízení. Získala byt, chalupu a také drahé, úplně nové SUV, ve kterém se její muž už nikdy nestihl projet. Protože řidičský průkaz měl pouze Petr, vyvstala otázka, co s vozem vlastně udělat.
Prodat ho by znamenalo zaplatit vysokou daň. Nechat si ho zase nebylo možné, protože údržba auta a další výdaje byly pro ovdovělou ženu příliš nákladné. Zvlášť teď, když přišla o živitele. Petr tehdy přišel s vlastním řešením:
„Přepiš auto po tchánovi na mě. Budu s ním jezdit a vozit celou rodinu. Svoje staré auto prodám a peníze z prodeje spolu s našimi úsporami použiju na koupi jiného vozu pro maminku. Vyjde z toho docela slušná částka.“
Kurzy měn
Tchyně zpočátku peníze od zetě rozhodně přijmout nechtěla. Později však všechno promyslela a rozhodla se, že si vezme jen část. Zbytek chtěla Petrovi věnovat jako narozeninový dárek. Jenže jak se říká — nejdřív musí být jisté zboží, teprve potom přijdou peníze.
Do autoservisu se měli vydat hned po oslavě, v pondělí.
Klára zrušila rezervaci v restauraci a všem pozvaným se omluvila. Sobota se nakonec změnila v úplně obyčejný den. Děti zůstaly doma, hrály si a neustále maminku přemlouvaly, aby tatínkovi zavolala. Tomu tatínkovi, který podle všeho někde usilovně pracoval.
Jenže zvyk popřát milovanému člověku ji nepouštěl. Klára Petrovo číslo vytáčela znovu a znovu.
„Volaný účastník není k zastižení.“
Takže měl práci. Byl zaneprázdněný. Nu což.
Mezitím Petr v krásném Brně, přesvědčený, že jeho plán vyšel dokonale, spokojeně pobrukoval ve sprše. Zpíval falešně, ale s velkým nadšením. Telefon nechal v ložnici, a proto neslyšel, jak se mu manželka pokouší dovolat, aby mu popřála k narozeninám. Byl nesmírně spokojený, že se mu podařilo na celý víkend zbavit ženy i dětí.
Jeho přítelkyně Tereza právě procházela kolem telefonu, když se ozvalo další vyzvánění. Zamračila se. Naléhavé hovory od kontaktu uloženého jako „Sestra“ ji z nějakého důvodu znervózňovaly.
„Petře?“ zavolala a pootevřela dveře koupelny. „Volá ti Sestra. Asi ti chce popřát.“
„Nevšímej si toho,“ ozvalo se přes hluk tekoucí vody. „Zavolám jí později. Nebudu přece mluvit s rodinou ze sprchy. Raději pojď sem a promasíruj mi záda.“
Dveře a okna
„Dobře, miláčku, už jdu…“ Tereza se usmála, dveře zase přivřela a na telefonu stiskla možnost videohovoru.
Místo očekávané „sestry“ se však na obrazovce objevila asi šestiletá holčička.
„Mami… Proč je na telefonu nějaká cizí paní?“ zeptala se udiveně mladší dcera. Byla Petrovi nápadně podobná.
„Nejspíš neteř,“ pomyslela si Tereza. Usmála se a zamávala.
„Ahoj! Jak se jmenuješ?“
Dívka už ale mezitím podala telefon své mamince.
Na obrazovce se objevila dospělá žena. Vypadala úplně obyčejně. Světlé vlasy měla sepnuté sponou a mezi obočím se jí rýsovala napjatá vráska. Tereza cítila, že by měla trapné ticho nějak přerušit. S příbuznými svého milence se přece ještě nikdy nesetkala.
„Dobrý den!“ ozvala se jako první. „Už dlouho jsem se s vámi chtěla poznat!“
„Promiňte… A vy jste kdo?“ zeptala se Klára opatrně.
„Já jsem Tereza. Petrova přítelkyně. Tedy… vašeho bratra. Zrovna se sprchuje a chystá se na večer. Určitě víte, že má dnes narozeniny a že jdeme do restaurace. Je škoda, že tam nebudete. Napadlo mě, že bychom mu mohly popřát společně. Je to přece výjimečný den! Můžeme mu zavolat hned teď přes video. Určitě ho to potěší.“
Lidé a společnost
Klára poslouchala celý proud slov téměř bez mrknutí. Jen vráska na čele se jí prohloubila.
„Takže vy jste Tereza… Petrova přítelkyně?“ zopakovala sotva slyšitelně.
„Ano. Jsme spolu skoro rok. Tolikrát jsem vás chtěla poznat, ale Petr tu schůzku pořád odkládá. Klidně bych přijela za vámi do Prahy, nebo můžete přijet vy k nám do Brna! Je to nádherné město, všechno vám ukážu. Jsem tak ráda, že jste dnes zavolala. Jinak bychom o sobě možná ještě dlouho nevěděly. Petr je hrozně tajnůstkářský, ale jinak je skvělý. Myslím, že náš vztah brzy postoupí na další úroveň…“
Klára se přinutila k úsměvu. Teď už bylo všechno dokonale jasné. Jasnější už to být nemohlo.
Ani jediným gestem nedala najevo, že není Petrova sestra, nýbrž jeho zákonná manželka. Naštěstí mlčely i děti.
„Dobře,“ odpověděla klidně. „Připravme mu tedy opravdové překvapení. Také jsem ráda, že jsme se konečně poznaly. Jen hovor nepokládejte. Obléknu si narozeninovou čepičku, přinesu dort, s dětmi sfoukneme svíčky a společně mu zazpíváme. Souhlasíte?“
„Ano!“ Tereza zářila jako sluníčko. V tu chvíli vypadala snad šťastnější než samotný oslavenec.
Rodina
„Petře, už vyjdeš?“ zavolala hlasitě. „Za chvíli musíme vyrazit.“
„Ano… Nechtěl jsem na tebe čekat, sluníčko moje. Asi budeme muset sladké nechat až na noc…“
Když Petr konečně vyšel ze sprchy, omotaný ručníkem, Tereza seděla na posteli a držela telefon v rukou. Na tváři měla tak šťastný úsměv, jako by právě vyhrála obrovskou částku.
„S kým si povídáš?“ zarazil se Petr.
„Spojila jsem se s tvojí sestrou. Je moc milá. A holčičky jsou nádherné… Rozhodly jsme se, že ti popřejeme společně. Prakticky živě.“
Tereza otočila telefon směrem k němu. Obrazovka se rozsvítila.
„Překvapení!“ vykřikly současně Tereza s Klárou.
Petr znehybněl.
Před kamerou seděla Klára v pestrobarevné narozeninové čepičce. Po jejím boku byly obě dcery, také s legračními papírovými kloboučky.
„Tatínku! Všechno nejlepší!“ volaly jedna přes druhou.
Petr vůbec netušil, co má dělat. Nejraději by zmizel, nebo se propadl do země.
Klára držela v ruce oddací list.
„Holky, a teď vypustíme konfety na počest našeho tatínka!“
Pak se Klára podívala přímo do kamery.
„Můj drahý manželi, přeji ti všechno nejlepší k narozeninám.“
Pomalu zvedla dokument výš, aby ho Tereza dobře viděla. Potom ho před jejíma užaslýma očima roztrhala na malé kousky. Tereza stále nechápala, co se vlastně děje.
„To auto ti darovat nebudeme. Zůstane mamince. Zato tvoje auto se bude muset prodat. Stejně jako ten byt. Veškerý majetek jsme získali během manželství.“
Klára se na chvíli odmlčela.
„Doufám, že Tereza má vlastní bydlení. Protože odteď budeš žít u ní. A samozřejmě požádám o výživné. Děti jsou přece to nejdůležitější.“
Její tvář zmizela z obrazovky. Zůstala jen černá plocha a naprosté ticho. Petrovi připadalo, že v místnosti slyší vlastní srdce.
„Takže ty jsi ženatý,“ došlo konečně Tereze. „A manželku sis v telefonu uložil jako ‚Sestru‘, abych nic nepoznala… To bylo docela chytré.“
Petr mlčel.
„Ale ani to není to nejhorší… Ty máš děti! Dvě krásné holčičky! Co ti vlastně chybělo? Manželka je nádherná. Holky tě milují a říkají ti tatínku…“
V Tereziných očích se mísilo zděšení s hlubokým zklamáním.
Rodinné právo
„Terezo, prosím, vyslechni mě. Není to tak, jak to vypadá. Já jsem jen nechtěl…“
„…říct pravdu?“
Tereza prudce vstala a začala si balit věci. Víkend byl definitivně zkažený pro všechny zúčastněné a představa, že by s Petrem zůstala pod jednou střechou, jí byla odporná.
„Teri, neodcházej… Buď aspoň ty rozumná!“
„Tvrdil jsi, že nikoho nemáš! Že jsi úplně sám, naprosto osamělý! Vykládal jsi mi, jak je smutné slavit narozeniny o samotě, zvlášť když všichni tvoji přátelé už mají rodiny!“
Petr se pokusil něco namítnout, ale Tereza už ho nechtěla poslouchat. Všechno pochopila a pevně se rozhodla odejít.
Tentokrát už Petr opravdu neměl s kým své narozeniny oslavit.
Klára netušila, jak dcerám vysvětlit, co se stalo. Na vážný rozhovor nebyla připravená, a tak jen zavolala své matce. Ta pochopila téměř beze slov.
„Ano, holčičko… Zůstanu s vnučkami. Ty jeď. Trochu se odreaguj a odpočiň si.“
Klára si oblékla nové šaty, zavolala Petrovu přátelům a pozvala je na oslavu nové etapy svého života. Někteří pozvání odmítli, většina však přece jen přijela.
Ten večer se Klára bavila snad víc než kdykoli v osmnácti. Ke konci oslavy s obrovskou chutí snědla jahodový koláč, který původně připravila pro Petra. Přátelé ji podpořili, jeho chování jednomyslně odsoudili a každý si z celé situace odnesl vlastní ponaučení.
V pondělí se Klára místo do autoservisu vydala k advokátovi a podala žádost o rozvod. Petr nakonec zůstal s prázdnýma rukama — a navíc s povinností platit výživné na dvě děti.
Stálo mu to všechno za to?
Nejspíš ne. Jenže cesta zpátky už neexistovala.