Před pěti lety jsem se bez větších hádek rozvedl. Na svobodný život jsem si zvykl poměrně rychle, naučil jsem se vařit jen pro jednoho, starat se o domácnost a večery trávit podle svého. Jenže nedávno mi došlo, že vracet se každý den do tichého prázdného bytu už mě začíná unavovat.
Je mi šestapadesát, zdraví mi zatím slouží a energie mám pořád dost. Zaregistroval jsem se tedy na seznamce s nadějí, že potkám obyčejnou ženu, se kterou bych mohl sdílet každodenní život. Nehledal jsem dobrodružství na pár týdnů, ale partnerku pro společné bydlení, výlety, odpočinek i obyčejné domácí starosti.
A zprvu to vypadalo, že přesně takovou ženu jsem našel. Její profil byl stručný a ničím zvláštní:
„Jana, 56 let, vdova, ráda bych poznala slušného muže pro vážný vztah.“
Na fotografii byla sympatická žena s přirozeným vzhledem, příjemnou tváří a laskavýma očima. Žádné přehnané pózy, žádné okázalé fráze. Začali jsme si psát téměř okamžitě. Hned jsem jí otevřeně řekl, že nehodlám dlouhé měsíce vést nekonečné internetové rozhovory. Chtěl jsem se seznámit se skutečnou ženou, se kterou by se dalo normálně žít, společně nakupovat, odpočívat a jezdit na dovolenou.
Jana odpověděla, že to vidí úplně stejně. Proto jsme se hned domluvili na setkání o následujícím víkendu v centru města.
První schůzka dopadla skvěle. Počasí nám přálo, a tak jsme několik hodin procházeli ulicemi. Jana vyprávěla o své práci, mluvila o vnoučatech a vzpomínala na různé příhody ze života. Naslouchal jsem jí a snažil se, aby rozhovor plynul přirozeně. Líbilo se mi, že nemluvila bez přestání jen proto, aby zaplnila každé ticho. Působila klidně, rozumně a příjemně.
Později jsem ji pozval do kavárny a účet samozřejmě zaplatil já. V tomhle jsem muž staré školy. Když ženu pozvu, považuji za samozřejmé, že se také postarám o placení.
Následující týdny probíhaly v duchu klasického období namlouvání. Kytice i drobné sladkosti jsem pořizoval většinou já, ale volný čas jsme trávili společně. Téměř každý pátek a sobotu jsme měli nějaký program. Nikdy jsem nebyl lakomý, přesto mi při zpětném pohledu není úplně příjemné sčítat, kolik mě ty dva měsíce aktivního dvoření vlastně stály.
Chodili jsme do divadla a po představení skoro vždy následovala večeře v restauraci. Jeden týden jsme navštívili výstavu uměleckých předmětů z kamene, jindy jsme koupili lístky na koncert. Několikrát jsme vyrazili mimo město do rekreačního areálu, kde jsme se prošli a dali si oběd na čerstvém vzduchu.
Snažil jsem se být galantní a měl jsem dojem, že se naše vztahy postupně prohlubují. Jana se usmívala, při chůzi mě brala pod paží a občas pronesla:
„Milane, s tebou se mi tráví čas opravdu krásně. Jsi skutečný gentleman.“
Samozřejmě mě taková slova těšila.
První varovné signály v poslední řadě kina
Když si dnes na celé to období vzpomenu, chápu, že mi Jana už tehdy dávala poměrně jasně najevo, co bude následovat.
Za celé dva měsíce mě ani jednou nepozvala k sobě domů. Ani jen na obyčejný čaj. Pokaždé se objevila nějaká nová překážka.
„Jejda, mám doma strašný nepořádek.“
„Dnes u mě spí vnučka.“
„Po práci jsem úplně vyčerpaná. Raději si někam sedneme.“
Zpočátku jsem si říkal, že se možná jen stydí. Osamělá žena mohla být zvyklá žít sama a necítit se dobře při představě, že k sobě pustí cizího muže. Nechtěl jsem na ni tlačit, a tak jsem čekal, až sama uzná, že nastal vhodný okamžik.
Další věcí bylo, že Jana často mluvila o našem věku, ale pokaždé trochu jiným způsobem. Když šlo o restaurace, výlety nebo zábavu, působila jako neobyčejně vitální, skoro mladá žena. Dokázala s nadšením navrhnout, abychom na víkend vyrazili do jiného města a cestou se zastavili v aquaparku.
Jakmile se však rozhovor stočil k osobnějšímu tématu nebo k obyčejnému doteku, její nálada se náhle změnila. Najednou přede mnou seděla podrážděná starší dáma, kterou obtěžovala už samotná myšlenka na jakoukoli intimitu.
Jednou jsme seděli v poslední řadě kina. Film byl tak nudný, že jsem měl co dělat, abych neusnul. Opatrně jsem položil Janě ruku na koleno. Jen lehký dotek, nic víc. Nesnažil jsem se ji osahávat ani překračovat její hranice.
Jana mi ruku klidně, ale rozhodně sundala.
„Milane, lidé kolem nás se dívají.“
„Jano, vždyť je tu tma a vedle nás nikdo nesedí.“
„To je jedno. Zvenčí to vypadá nevhodně. Už přece nejsme školáci.“
Tehdy jsem si řekl, že za tím možná stojí přísná výchova. Možná je skutečně velmi cudná a já musím její osobní hranice respektovat. Přesto se ve mně usadily pochybnosti. Oběma nám bylo skoro šedesát. Nejsme děti, které mohou celé měsíce předstírat nedostupnost a hrát uraženou nevinnost. Času před sebou nemáme nekonečno.
Jana také velmi ráda a podrobně vyprávěla o svých různých zdravotních potížích. Chápu, že v našem věku občas bolí záda, zlobí tlak nebo se ozvou klouby. Jenže ona o tom mluvila s takovým zaujetím, jako by to byla její nejoblíbenější témata.
Dokázala u večeře dlouze popisovat, v jakém místě ji vystřeluje bolest do zad a které léky jí nejlépe snižují cholesterol.