Je deset let dlouhá doba, nebo jen okamžik, který uteče dřív, než si ho člověk stačí uvědomit? Pro Petra představovalo těch deset let téměř celý samostatný život. Život sevřený mezi hlučnými stroji v nábytkářské výrobě a poklidnými večery v malém dvoupokojovém bytě, kde na něj čekala Lenka. Seznámili se na svatbě společného kamaráda Martina. Petr byl tehdy mladý, trochu rozcuchaný chlap, který teprve nedávno nastoupil do nábytkářské firmy DřevoStyl. Lenka byla křehká studentka v lehkých šatech a působila, jako by se mezi obyčejnými lidmi ocitla nějakým nedopatřením.
Všechno mezi nimi nabralo rychlý spád. Nejdřív spolu tančili na starší známou písničku, potom se dlouho procházeli nočními ulicemi a následovalo trochu rozpačité první rande v městském parku. Ani ne za rok už stáli před oddávajícím a navlékali si prstýnky. Později nastoupila do stejné firmy i Lenka. Nepracovala však v hlučné hale jako Petr, nýbrž v čisté administrativní budově na obchodním oddělení, kde místo pilin, laku a řezaného dřeva voněla káva, nové katalogy a dražší dámské parfémy.
Petr měl svou práci skutečně rád. Patřil k těm řemeslníkům, o nichž se říká, že mají zlaté ruce. Dřevo pro něj nebylo jen materiál. Dokázal odhadnout, jak se bude chovat dub, věděl, kde ubrat sílu, aby nepraskl, a uměl z jasanové desky vytáhnout kresbu, které si jiný člověk sotva všiml. Jeho svět byl po léta jednoduchý, srozumitelný a předvídatelný. Pak ale přišel jeden podzim a s ním něco, co začalo jeho jistotu pomalu rozleptávat.
Začalo to téměř směšnou maličkostí. Petr byl pořádkumilovný, někdy až příliš, a každou sobotu se doma staral o prádlo. S Lenkou měli domácí povinnosti rozdělené bez zbytečných debat. Ona obvykle připravovala nedělní oběd, zatímco Petr pral, vysával a pouštěl se do těžšího úklidu. Jednou večer třídil věci nahromaděné v koši na prádlo a náhle se zarazil.
Mezi jeho pracovními tričky a domácím oblečením ležely Lenkyny kalhotky. Dvoje. Když se podíval hlouběji, našel další dvoje. A pod nimi ještě jedny. Přitom si přesně pamatoval, že v pondělí byl koš prázdný. V úterý večer v něm byly dvě dvojice jejího spodního prádla, ve středu další dvě a do pátku se koš naplnil krajkou, bavlnou a jemnými látkami.
„Proč se během jednoho pracovního dne převléká dvakrát?“ napadlo ho poprvé.
Nezeptal se jí. Ne hned. Řekl si, že nejprve bude chvíli pozorovat, jestli se to vůbec zopakuje. Jenže další týden byl úplně stejný. A následující také. Lenka ráno odešla z domu v jednom prádle, ale večer se v koši objevily dvě nové použité soupravy. Na jejím chování přitom Petr dlouho nedokázal najít nic zvláštního. Byla milá, klidná a pozorná jako vždy. Ve dvaatřiceti si uchovala lehkost, která ho kdysi okouzlila na Martinově svatbě. Jen její rysy působily dospěleji, postava ženštěji a pohled byl hlubší než dřív. A právě teď si Petr začal namlouvat, že se za tím pohledem něco skrývá.
Podezření se podobá nákaze. Nejdřív je sotva patrné, ale stačí mu pár drobných podnětů a začne se šířit celým člověkem. Petr se přistihl, že si postupně prohlíží všechny muže, kteří pracovali v blízkosti jeho ženy.
Obchodní oddělení sídlilo v samostatném křídle administrativní budovy. S Lenkou tam pracovali tři muži. Prvním byl Karel Novotný, starší zaměstnanec těsně před důchodem, který se téměř nezvedal od tabulek, výpočtů a smluv. Druhým byl mladý stážista, většinu času ponořený do vlastních myšlenek. A třetím byl Michal.
Michalovi mohlo být kolem třiceti. Byl vysoký, sportovní, pokaždé dokonale upravený a košile na něm nikdy neměla jediný záhyb. Vedle Petra, jehož dlaně bývaly plné drobných škrábanců, řezných ran a jemného dřevěného prachu, vypadal jako člověk z úplně jiného světa. Navíc se na Petra při setkáních díval způsobem, který si neuměl vysvětlit. Byla v tom snad převaha, snad pobavený úsměšek. Pokaždé, když Petr přišel do kanceláře pro technické dokumenty, ten pohled cítil.
„Nazdar, Petře,“ prohodil jednou Michal, aniž by pořádně odtrhl oči od monitoru. „Pořád řežeš prkna? No jo, každý máme něco.“
Lenka seděla u vedlejšího stolu. Ani nezvedla hlavu, ale Petr si všiml, že se její prsty na okamžik zastavily nad klávesnicí. Možná to nic neznamenalo. Možná už jen žárlivost přetvářela každou maličkost v důkaz.
Člověk ovládaný žárlivostí si dokáže v hlavě vytvořit obrazy, které ho pak samotného děsí. Petr začal přemýšlet o tom, co se může odehrávat v kanceláři během polední přestávky. Proč dvě kalhotky za jediný den? Převléká se před schůzkou s Michalem, nebo až po ní? V jeho představách se stále objevoval sebejistý kolega, který se pohybuje kanceláří, jako by mu tam patřilo úplně všechno.
Petr se postupně uzavíral do sebe. Přestal Lence vyprávět historky z dílny, nemluvil o novém stroji ani o tom, jak krásně se podařilo namořit dvířka poslední skříně. Lenka si změny zřejmě všimla. Začala působit nervózněji, častěji zůstávala v práci déle s vysvětlením, že musí dokončit výkazy, a když se Petr přiblížil k jejímu telefonu, několikrát ho rychle obrátila displejem dolů.