V půl sedmé ráno spustil budík tak pronikavě, až měla Kateřina pocit, že jí ten zvuk projíždí přímo hlavou. Oči otevřela jen s námahou. Spánky jí bolestivě tepaly, celé tělo měla rozlámané a v krku ji pálilo natolik, že i obyčejný doušek vody byl nepříjemný. Zkusila se posadit, ale nohy jí připadaly těžké a neposlušné, takže po několika vteřinách znovu klesla do polštáře. Za okny nepřetržitě pršelo a nízká šedá obloha visela nad střechami domů tak těžce, že její pocit vyčerpání ještě zesilovala.
Vedle ní už bylo prázdno. Její manžel Martin obvykle odcházel do práce kolem sedmé a ani toho rána tomu nebylo jinak. Než za sebou zavřel dveře, sklonil se k manželce, jemně ji políbil na čelo a tiše řekl:
„Měla bys dnes zůstat doma a odpočinout si. Poslední dobou se vůbec nešetříš.“
Kateřina se na něj unaveně usmála.
„Nic mi není. Dnes musím odevzdat důležitou uzávěrku. Nemůžu prostě nepřijít.“
Martin jen zavrtěl hlavou.
„Ty pořád myslíš jen na práci. Aspoň někdy mysli taky na sebe.“
Když odešel, Kateřina ještě několik minut ležela a bezmyšlenkovitě hleděla do stropu. Pak se přemohla a vstala.
V koupelně se téměř lekla vlastního odrazu. Ze zrcadla na ni hleděla bledá žena se zarudlýma a oteklýma očima, kterou sotva poznávala. Teploměr ukázal 38,7. Kateřina si vyčerpaně povzdechla. Za osm let, co pracovala jako účetní, zůstala doma kvůli nemoci jen málokdy, i když jí někdy bylo opravdu zle. Vždycky měla pocit, že nesmí zklamat kolegy ani na ně přehazovat vlastní povinnosti. Tentokrát jí však tělo dávalo naprosto jasně najevo, že dál už pokračovat nemůže.
Vyhledala číslo svého nadřízeného a zavolala mu.
„Pane Horáku, moc se omlouvám, ale dnes je mi opravdu špatně. Mohla bych si vzít volno?“
„Samozřejmě. A ani vás nenapadne jezdit do kanceláře,“ odpověděl bez jediného zaváhání. „Vyležte to a uzdravte se. Práce počká.“
Kateřina mu poděkovala a zavěsila. Ještě se zastavila v malé lékárně nedaleko domu, kde koupila potřebné léky, čaj, sklenici medu a několik citronů. Když se vrátila do bytu, zatočila se jí hlava tak prudce, že se v předsíni musela zachytit stěny, aby neupadla.
Rychle se převlékla, vzala si tablety a uvařila si horký čaj. Ani si nesundala teplé ponožky, jen se zavrtala pod peřinu a přitáhla si ji až k bradě. Už po několika minutách cítila nepatrnou úlevu. Víčka jí ztěžkla a začala se sama zavírat.
Nevěděla, jak dlouho spala, když ji vytrhl slabý zvuk.
Nejdřív si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. Pak ale zřetelně uslyšela tiché cvaknutí — jako když někdo zasune klíč do vstupních dveří a otočí jím v zámku.
Kateřina otevřela oči dokořán.
Podívala se na digitální hodiny. Bylo 11:15.
„Asi sousedé,“ pomyslela si a snažila se sama sebe uklidnit.
Jenže o několik vteřin později se z předsíně ozvaly tlumené, opatrné kroky.
Ne. Tohle nebyli sousedé.
Někdo byl přímo uvnitř jejich bytu.
Kateřina se pomalu posadila a cítila, jak jí srdce začíná bušit stále silněji. Martin se nikdy nevracel domů tak brzy. Navíc měla za to, že kvůli práci nebude během dne vůbec doma.
Vstala z postele a co nejtišeji přešla ke dveřím ložnice. Opatrně je pootevřela sotva na několik centimetrů.
Z kuchyně k ní dolehl tlumený rozhovor.
Jeden hlas poznala okamžitě.
Martin.
Druhý hlas patřil ženě.
Kateřině se bolestivě sevřel žaludek.
„Neboj se, teď je určitě v práci,“ řekl Martin potichu.
Žena se tiše zasmála.
„Tak to je dobře. Budeme mít dost času a můžeme si v klidu projít všechny dokumenty.“
Jaké dokumenty?
Kateřina stála za dveřmi bez hnutí. Ještě před několika vteřinami se jí hlavou honily úplně jiné představy. Už samotný cizí ženský hlas v jejich kuchyni v ní probudil strach, který si nechtěla ani pojmenovat.
Opatrně se naklonila ke škvíře mezi dveřmi a zárubní.
Z místa, kde stála, viděla část kuchyně. Martin seděl u stolu naproti neznámé ženě. Mezi nimi ležela objemná složka, několik listů papíru, obálky a otevřený notebook.
Kateřina zadržela dech a začala poslouchat.
„Jsi si opravdu jistý, že vůbec nic netuší?“ zeptala se žena.
„Naprosto,“ odpověděl Martin klidně. „Pro ni to bude skutečné překvapení.“
Kateřina svraštila čelo.
Jaké překvapení?
A proč kvůli němu Martin přicházel domů tak tajně? Proč byl tak přesvědčený, že jeho žena bude v kanceláři?
Otázek jí v hlavě přibývalo každou vteřinou.
Už chtěla dveře otevřít, vejít do kuchyně a zeptat se přímo, co se tady děje, když zaslechla další větu.
„Nejdůležitější je všechno dokončit do jejích narozenin.“
Žena souhlasně přikývla.
„Když to stihneme, bude to přesně tak, jak sis představoval.“
Kateřina ucítila, že sevření v hrudi nepatrně povoluje.
Možná jí Martin skutečně připravoval dárek.
Jenže proč kolem toho bylo tolik tajností?
Vtom manžel otevřel složku, sáhl dovnitř a vytáhl několik fotografií.
Kateřina ztuhla.
Na snímcích byla ona sama před několika lety během firemního večírku. Vedle ní stál její tehdejší vedoucí, se kterým neměla zrovna jednoduchý vztah. Ty fotografie si pamatovala velmi dobře. Vznikly úplnou náhodou a kolegové si z nich ještě dlouho dělali legraci.