V půl sedmé ráno spustil budík tak pronikavě, až měla Kateřina pocit, že jí ten zvuk projíždí přímo hlavou. Oči otevřela jen s námahou. Spánky jí bolestivě tepaly, celé tělo měla rozlámané a v krku ji pálilo natolik, že i obyčejný doušek vody byl nepříjemný. Zkusila se posadit, ale nohy jí připadaly těžké a neposlušné, takže po několika vteřinách znovu klesla do polštáře. Za okny nepřetržitě pršelo a nízká šedá obloha visela nad střechami domů tak těžce, že její pocit vyčerpání ještě zesilovala.
Vedle ní už bylo prázdno. Její manžel Martin obvykle odcházel do práce kolem sedmé a ani toho rána tomu nebylo jinak. Než za sebou zavřel dveře, sklonil se k manželce, jemně ji políbil na čelo a tiše řekl:
„Měla bys dnes zůstat doma a odpočinout si. Poslední dobou se vůbec nešetříš.“
Kateřina se na něj unaveně usmála.
„Nic mi není. Dnes musím odevzdat důležitou uzávěrku. Nemůžu prostě nepřijít.“
Martin jen zavrtěl hlavou.
„Ty pořád myslíš jen na práci. Aspoň někdy mysli taky na sebe.“
Když odešel, Kateřina ještě několik minut ležela a bezmyšlenkovitě hleděla do stropu. Pak se přemohla a vstala.
V koupelně se téměř lekla vlastního odrazu. Ze zrcadla na ni hleděla bledá žena se zarudlýma a oteklýma očima, kterou sotva poznávala. Teploměr ukázal 38,7. Kateřina si vyčerpaně povzdechla. Za osm let, co pracovala jako účetní, zůstala doma kvůli nemoci jen málokdy, i když jí někdy bylo opravdu zle. Vždycky měla pocit, že nesmí zklamat kolegy ani na ně přehazovat vlastní povinnosti. Tentokrát jí však tělo dávalo naprosto jasně najevo, že dál už pokračovat nemůže.
Vyhledala číslo svého nadřízeného a zavolala mu.
„Pane Horáku, moc se omlouvám, ale dnes je mi opravdu špatně. Mohla bych si vzít volno?“
„Samozřejmě. A ani vás nenapadne jezdit do kanceláře,“ odpověděl bez jediného zaváhání. „Vyležte to a uzdravte se. Práce počká.“
Kateřina mu poděkovala a zavěsila. Ještě se zastavila v malé lékárně nedaleko domu, kde koupila potřebné léky, čaj, sklenici medu a několik citronů. Když se vrátila do bytu, zatočila se jí hlava tak prudce, že se v předsíni musela zachytit stěny, aby neupadla.
Rychle se převlékla, vzala si tablety a uvařila si horký čaj. Ani si nesundala teplé ponožky, jen se zavrtala pod peřinu a přitáhla si ji až k bradě. Už po několika minutách cítila nepatrnou úlevu. Víčka jí ztěžkla a začala se sama zavírat.
Nevěděla, jak dlouho spala, když ji vytrhl slabý zvuk.
Nejdřív si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. Pak ale zřetelně uslyšela tiché cvaknutí — jako když někdo zasune klíč do vstupních dveří a otočí jím v zámku.
Kateřina otevřela oči dokořán.
Podívala se na digitální hodiny. Bylo 11:15.
„Asi sousedé,“ pomyslela si a snažila se sama sebe uklidnit.
Jenže o několik vteřin později se z předsíně ozvaly tlumené, opatrné kroky.
Ne. Tohle nebyli sousedé.
Někdo byl přímo uvnitř jejich bytu.
Kateřina se pomalu posadila a cítila, jak jí srdce začíná bušit stále silněji. Martin se nikdy nevracel domů tak brzy. Navíc měla za to, že kvůli práci nebude během dne vůbec doma.
Vstala z postele a co nejtišeji přešla ke dveřím ložnice. Opatrně je pootevřela sotva na několik centimetrů.
Z kuchyně k ní dolehl tlumený rozhovor.
Jeden hlas poznala okamžitě.
Martin.
Druhý hlas patřil ženě.
Kateřině se bolestivě sevřel žaludek.
„Neboj se, teď je určitě v práci,“ řekl Martin potichu.
Žena se tiše zasmála.
„Tak to je dobře. Budeme mít dost času a můžeme si v klidu projít všechny dokumenty.“
Jaké dokumenty?
Kateřina stála za dveřmi bez hnutí. Ještě před několika vteřinami se jí hlavou honily úplně jiné představy. Už samotný cizí ženský hlas v jejich kuchyni v ní probudil strach, který si nechtěla ani pojmenovat.
Opatrně se naklonila ke škvíře mezi dveřmi a zárubní.
Z místa, kde stála, viděla část kuchyně. Martin seděl u stolu naproti neznámé ženě. Mezi nimi ležela objemná složka, několik listů papíru, obálky a otevřený notebook.
Kateřina zadržela dech a začala poslouchat.
„Jsi si opravdu jistý, že vůbec nic netuší?“ zeptala se žena.
„Naprosto,“ odpověděl Martin klidně. „Pro ni to bude skutečné překvapení.“
Kateřina svraštila čelo.
Jaké překvapení?
A proč kvůli němu Martin přicházel domů tak tajně? Proč byl tak přesvědčený, že jeho žena bude v kanceláři?
Otázek jí v hlavě přibývalo každou vteřinou.
Už chtěla dveře otevřít, vejít do kuchyně a zeptat se přímo, co se tady děje, když zaslechla další větu.
„Nejdůležitější je všechno dokončit do jejích narozenin.“
Žena souhlasně přikývla.
„Když to stihneme, bude to přesně tak, jak sis představoval.“
Kateřina ucítila, že sevření v hrudi nepatrně povoluje.
Možná jí Martin skutečně připravoval dárek.
Jenže proč kolem toho bylo tolik tajností?
Vtom manžel otevřel složku, sáhl dovnitř a vytáhl několik fotografií.
Kateřina ztuhla.
Na snímcích byla ona sama před několika lety během firemního večírku. Vedle ní stál její tehdejší vedoucí, se kterým neměla zrovna jednoduchý vztah. Ty fotografie si pamatovala velmi dobře. Vznikly úplnou náhodou a kolegové si z nich ještě dlouho dělali legraci.
Kateřina tehdy všechno obrátila v žert a smála se spolu s nimi. Martinovi fotografie ukázala a zdálo se, že jim vůbec nepřikládá význam.
Proč je tedy teď vytahoval?
„Našel jsem je ve starém albu,“ řekl Martin a fotografie jednu po druhé rozkládal na stole. „Ona pořád tvrdí, že ten večer nesnášela, ale podle mě jsou to jedny z mála snímků, na kterých se směje opravdu od srdce. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že jsme se právě tehdy poprvé potkali?“
Žena se usmála.
„Samozřejmě. Vyprávěl jsi mi to. Proto z nich chceš udělat koláž?“
„Nejenom.“
Martin sáhl do jedné z obálek a vytáhl několik jízdenek.
„Pojedeme do Českého Krumlova. Na celé dva týdny. Chci, aby si konečně o narozeninách vzpomněla, jaké to je opravdu odpočívat a nikam nepospíchat. A tyhle fotky chci dát do alba, které jí připravuju.“
Na okamžik se odmlčel a podíval se na jeden ze snímků.
„Chci jí vrátit naše společné vzpomínky. Poslední dobou pracuje tolik, že už skoro zapomněla, jak jsme kdysi chodili starým městem, dali si horký svařák a smáli se úplným hloupostem. Znáš její kamarádku Ivetu. Souhlasila, že mi s organizací pomůže. Potřeboval jsem ještě vyřídit klíče a papíry k apartmánu.“
Žena se pobaveně pousmála.
„A ona pořád opravdu vůbec nic neví?“
„Vůbec nic. Řekl jsem jí, že Iveta musela pracovně odjet pryč. Všechno kolem ubytování se už kontroluje a připravuje, aby bylo do našeho příjezdu hotovo.“
Kateřina si přitiskla dlaň k hrudi.
Srdce jí stále tlouklo rychle, ale strach, který ji ještě před chvílí ochromoval, vystřídala obrovská úleva. A hned po ní přišla něha tak silná, že ji začaly pálit oči.
Vzpomněla si na rozhovor s Martinem před několika týdny.
Postěžovala si mu, že už několik let neměla skutečnou dovolenou. Že by si strašně přála někam odjet, procházet se historickými uličkami, nikam nespěchat a aspoň na chvíli zapomenout na práci.
Toužila po dnech, kdy nebude kontrolovat telefon, počítat termíny ani přemýšlet nad tím, co všechno ještě musí stihnout.
Sama už na ten rozhovor téměř zapomněla.
Martin ne.
Zapamatoval si každé její slovo.
A místo obyčejného slibu začal všechno v tichosti připravovat. Naplánoval cestu, zařídil ubytování, našel staré fotografie a požádal její kamarádku o pomoc.
A Kateřina zatím stála za dveřmi ložnice a v duchu si představovala bůhvíco.
Najednou jí bylo skoro trapně za všechny ty myšlenky, které jí během několika posledních minut proběhly hlavou.
Už se nedokázala dál skrývat.
Otevřela dveře a pomalu vyšla z ložnice.
Její kroky se v tichém bytě ozvaly překvapivě hlasitě.
Martin se okamžitě otočil.
Když ji uviděl, nejprve prudce zbledl. O vteřinu později se mu do tváře nahrnula krev.
„Kačko? Ty… proč jsi doma?“ vyhrkl zmateně a instinktivně se pokusil rukama zakrýt otevřenou složku.
Kateřina se zastavila ve dveřích kuchyně.
„Vzala jsem si volno,“ řekla tiše. Cítila, jak se jí oči plní slzami. „Mám horečku. Myslela jsem, že jsi pryč kvůli práci…“
Martin okamžitě vyskočil ze židle a přešel k ní.
Všechno tajemství, fotografie i jízdenky jako by v jediném okamžiku přestaly být důležité.
Položil jí dlaň na čelo a vyděšeně se zamračil.
„Proboha, vždyť úplně hoříš! Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nechtěla jsem tě rušit.“
„Rušit?“ zopakoval nevěřícně. „Kačko, máš skoro devětatřicet!“
Pak si přejel rukou po obličeji.
„A já ti ani neřekl, že se vrátím. Byl jsem přesvědčený, že budeš v práci. Chtěl jsem všechno připravit předem a pak tě překvapit. Promiň. Jsem vážně idiot.“
Žena, která seděla u stolu, také vstala.
Byla to Iveta, Kateřinina kamarádka.
„Kačko, opravdu jsme tě nechtěli vyděsit,“ řekla trochu rozpačitě. „Tohle všechno je Martinův nápad. Máš doma nenapravitelného romantika.“
Ukázala na jízdenky a dokumenty rozložené na stole.
„Vážně jsme ti jen chtěli připravit krásné narozeniny.“
Kateřina neodpovídala.
Jen se dívala na svého muže.
V Martinových očích byla upřímná vina. V rukou stále držel staré fotografie.
A právě tehdy Kateřina konečně pochopila, proč si vybral zrovna tyhle snímky.
Nebyly dokonalé.
Na některých ani nevěděla, že ji někdo fotografuje. Neměla pečlivě připravený úsměv, nestála ve správném úhlu a nepřemýšlela nad tím, jak vypadá.
Byla na nich prostě šťastná.
Bez napětí ve tváři.
Bez únavy v očích.
Bez starostí o uzávěrky, tabulky a pracovní povinnosti.
Byla to Kateřina, která se dokázala smát jen proto, že jí v tu chvíli bylo dobře.
Martin chtěl do alba vrátit právě tuhle ženu.
„Děkuju,“ zašeptala Kateřina.
Udělala k němu krok.
„Ani nevíš, jak moc jsem si přála někam odjet. A jak moc chci, abys tam byl se mnou.“
Martin ji opatrně objal a přitiskl k sobě tak jemně, jako by se bál, že by jí mohl ublížit i obyčejným sevřením.
„Zítra ráno půjdeme k doktorovi,“ řekl rozhodně. „A nechci už slyšet ani slovo o neodkladných uzávěrkách nebo práci, která bez tebe údajně nemůže počkat. Mám jen jednu tebe.“
Iveta mezitím položila klíče na okraj stolu a vzala si kabelku.
„Zavolám vám zítra, ano?“ řekla tiše. „Teď potřebujete hlavně klid. A ty se brzo uzdrav, Kačko.“
Po jejím odchodu Martin odvedl Kateřinu na pohovku, zabalil ji do měkké deky a odešel do kuchyně připravit čaj s medem.
Když se vrátil s hrnkem, posadil se vedle ní a několik vteřin mlčel.
„Jsi na mě hodně naštvaná kvůli tomu celému divadlu?“ zeptal se nakonec.
Kateřina se pousmála a položila si hlavu na jeho rameno.
„Jsem.“
Martin provinile sklopil oči.
„Ale jen trochu,“ dodala. „Hlavně proto, že jsem se málem vyděsila k smrti. Na druhou stranu teď budu mít celé dva týdny dovolené, kterou už rozhodně odmítnout nehodlám.“
Martin se zasmál a políbil ji do vlasů.
Za oknem stále šuměl déšť. Kapky stékaly po skle a šedivý den se vůbec nezměnil, přesto měla Kateřina pocit, že je v bytě najednou mnohem tepleji a světleji.
Zavřela oči.
Poprvé po velmi dlouhé době si dovolila prostě jen klidně dýchat.
Nemyslet na čísla.
Nemyslet na tabulky.
Nevzpomínat na uzávěrky, termíny ani nekonečný seznam povinností, který ji každý den čekal na pracovním stole.
Vedle ní seděl člověk, který ji miloval natolik, že několik týdnů tajně připravoval překvapení, sháněl fotografie, jízdenky a klíče a přitom riskoval, že ho může kdykoli prozradit jediná neopatrná věta.
A ona si najednou uvědomila, jak dlouho brala Martinovu starostlivost jako něco samozřejmého.
Následující ráno Kateřinu neprobudilo pronikavé zvonění budíku.
Z polospánku ji vytáhla teplá vůně čerstvě připravených palačinek.
Chvíli jen ležela se zavřenýma očima a nechápala, odkud ta vůně přichází. Pak z kuchyně zaslechla tiché pobrukování známé melodie.
Otevřela oči.
Martin stál u sporáku, tiše si něco zpíval a usmíval se.
Jakmile si všiml, že se probudila, okamžitě se k ní otočil.
„Ani tě nenapadne vstávat,“ prohlásil. „Snídani ti přinesu rovnou do postele.“
Kateřina se chtěla posadit, ale Martin na ni výhružně ukázal vařečkou.
„Myslím to vážně.“
„Ano, pane doktore,“ odpověděla pobaveně.
Martin se usmál.
„A ještě něco. Odjíždíme už za týden.“
Kateřina překvapeně zamrkala.
„Za týden?“
„Ano. Volal jsem tvému vedoucímu a domluvil jsem s ním všechno potřebné.“
Kateřina se rozesmála, ale smích rychle přešel v kašel. Přesto poprvé za několik posledních dnů cítila, že slabost pomalu ustupuje.
Opřela se do polštářů a pozorovala Martina, který se znovu otočil ke sporáku.
Teď už neměla nejmenší pochybnost, že tyhle narozeniny budou patřit k nejkrásnějším v jejím životě.
Nešlo jen o dva týdny volna.
Nešlo ani o cestu, jízdenky, apartmán nebo staré fotografie.
Ten dárek znamenal mnohem víc.
Byla to připomínka něčeho, na co Kateřina během nekonečných pracovních dní téměř zapomněla.
Nebyla jen účetní, která musí opravovat cizí chyby, kontrolovat čísla, hlídat termíny a přesvědčovat sama sebe, že všechno zvládne.
Nebyla jen zaměstnankyně, která se bojí zůstat doma i s horečkou, protože má pocit, že bez ní se svět zastaví.
Byla také milovaná žena.
Žena, jejíž přání někdo poslouchal, i když byla vyslovena jen mimochodem.
Žena, jejíž únavy si někdo všiml dřív než ona sama.
Žena, kvůli které byl její muž ochoten připravovat tajný plán, schovávat fotografie, domlouvat cestu a riskovat, že bude přistižen přesně tak nešikovně, jak se to nakonec stalo.
Kateřina se znovu zabořila do polštáře a usmála se.
Ještě včera ráno byla přesvědčená, že nejdůležitější věcí na světě je dokončit uzávěrku včas.
Teď věděla, že některé věci počkat mohou.
A některé chvíle by člověk naopak neměl odkládat vůbec.