Klára nezvýšila hlas. Nezměnil se jí ani výraz ve tváři. Na rtech jí zůstal stejný klidšila hlas. Nezměnil se jí ani výraz ve tváři. Na rtech jí zůstal stejný klidný úsměv a pohled měla pořád vyrovnaný. Jen uvnitř se jí konečně všechny drobnosti spojily do jediného obrazu — chladnéhoný úsměv a pohled měla pořád vyrovnaný. Jen uvnitř se jí konečně všechny drobnosti spojily do jediného obrazu — chladného, přesného a definitivního.
— Promiňte, — pronesla tiše a zadívala se přímo na paní Janu Novákovou. — Mysl, přesného a definitivního.
— Promiňte, — pronesla tiše a zadívala se přímo na paní Janu Novákovou. — Myslím, že jste si spletla byt.
V obývacím pokoji se rozhostilo takové ticho, jako kdyby někdo najednou vypnul zvuk. Dokím, že jste si spletla byt.
V obývacím pokoji se rozhostilo takové ticho, jako kdyby někdo najednou vypnul zvuk. Dokonce i Petr zvedl hlavu.
— Cože? — zeptala se jeho matka, jako by si nebyla jistá,once i Petr zvedl hlavu.
— Cože? — zeptala se jeho matka, jako by si nebyla jistá, zda opravdu slyšela správně.
— Tohle je můj byt, — zda opravdu slyšela správně.
— Tohle je můj byt, — pokračovala Klára stejně klidným hlasem. — Pozvala jsem vás pokračovala Klára stejně klidným hlasem. — Pozvala jsem vás sem na návště sem na návštěvu. Ne abyste se tu zabydlela. Ne abyste tvu. Ne abyste se tu zabydlela. Ne abyste tady určovala pravidla. A už vůbec ne proto, abyste mě posílala do mého vlastního pokoje.
Paní Nováková strnula, jako by právě poprvé zjistila, že „ta holka“ady určovala pravidla. A už vůbec ne proto, abyste mě posílala do mého vlastního pokoje.
Paní Nováková strnula, jako by právě poprvé zjistila, že „ta holka“ dokáže odpovědět. Rty se jí lehce zachvěly, jenže vhodná slova tentokrát nep dokáže odpovědět. Rty se jí lehce zachvěly, jenže vhodná slova tentokrát nepřišla okamžitě.
— Petře, — Klára obrátila pohled ke svému snoubřišla okamžitě.
— Petře, — Klára obrátila pohled ke svému snoubenci. — Ty k tomu opravdu nechceš nic říct?
Znejistěl. Prsty nervózně sevřel opěrku křesla.
— Kláro… vždyť víš… mámaenci. — Ty k tomu opravdu nechceš nic říct?
Znejistěl. Prsty nervózně sevřel opěrku křesla.
— Kláro… vždyť víš… máma je prostě… unavená… — zamumlal.
— Ne, — přerušila ho jemně, ale rozhodně. — Nevím.
Ta dvě slova zazně je prostě… unavená… — zamumlal.
— Ne, — přerušila ho jemně, ale rozhodně. — Nevím.
Ta dvě slova zazněla skoro jako cvaknutí západky. První skutečně jasný zvuk celého večera.
Paní Nováková se prudce napřímilala skoro jako cvaknutí západky. První skutečně jasný zvuk celého večera.
Paní Nováková se prudce napřímila.
— Jak se opovažuješ! — vyjela ostře. — Já jsem jeho matka! Vychovala jsem syna!.
— Jak se opovažuješ! — vyjela ostře. — Já jsem jeho matka! Vychovala jsem syna! A mám právo vědět, kde bude žít a jak bude žít!
— Potom se ptejte, — odpověděla Klára bez A mám právo vědět, kde bude žít a jak bude žít!
— Potom se ptejte, — odpověděla Klára bez zvýšení hlasu. — Ale nerozhodujte.
Petr vyskočil z křesla.
— Dost! — řekl, jenže jeho hlas zně zvýšení hlasu. — Ale nerozhodujte.
Petr vyskočil z křesla.
— Dost! — řekl, jenže jeho hlas zněl nejistě, jako by sám nevěřil, že jediné slovo dokáže něco zastl nejistě, jako by sám nevěřil, že jediné slovo dokáže něco zastavit.
Klára se na něj dlouze a pozorně dívala. Nebyla v ní hysterie ani vztek. Jen únava aavit.
Klára se na něj dlouze a pozorně dívala. Nebyla v ní hysterie ani vztek. Jen únava a zklamání, které už nedokázala přehlížet.
— Celý večer čekám, kdy konečně něco řekneš, — promluvila tiše. — zklamání, které už nedokázala přehlížet.
— Celý večer čekám, kdy konečně něco řekneš, — promluvila tiše. — Čekám, že se postavíš vedle mě. Ale ty pořád mlčíš.
Petr sklopil oči.
A právě tehdy se v Kláře něco definitivně přetrhlo.
— Čekám, že se postavíš vedle mě. Ale ty pořád mlčíš.
Petr sklopil oči.
A právě tehdy se v Kláře něco definitivně přetrhlo.
— Víte, paní Nováková, — obrátila se znovu k ženě, — v jedné věci máte pravdu. Určitě jste Víte, paní Nováková, — obrátila se znovu k ženě, — v jedné věci máte pravdu. Určitě jste si v životě prošla mnohým. Možná jste si právě proto zvykla mít všechno pod si v životě prošla mnohým. Možná jste si právě proto zvykla mít všechno pod kontrolou. Jenže tady… — lehce rozhodila rukama, — tady vám to fungovat nebude.
Došla k pohovce, vz kontrolou. Jenže tady… — lehce rozhodila rukama, — tady vám to fungovat nebude.
Došla k pohovce, vzala polštář, který předtím někdo odsunul, a pečlivě ho vrátila na jeho místo.
— Tady jsem paní domu já.
Řekla toala polštář, který předtím někdo odsunul, a pečlivě ho vrátila na jeho místo.
— Tady jsem paní domu já.
Řekla to naprosto klidně. Bez výhrůžky, bez křiku. Přesto měla ta věta větší váhu než naprosto klidně. Bez výhrůžky, bez křiku. Přesto měla ta věta větší váhu než všechny hlasité výčitky.
Paní Nováková na ni hleděla bez mrknutí. Poprvé se v jejích oč všechny hlasité výčitky.