Klára Dvořáková byla mladá žena plná nadějí a plánů do budoucna. Jenže chudoba kolem ní vytvořila neviditelné mříže, přes které se jí nedařilo uniknout.
Její otec Radek propadl hazardu a postupně nadělal dluhy ve výši padesáti milionů korun.
A komu tak obrovskou částku dlužil?
Ne obyčejnému věřiteli, nýbrž samotnému Štěpánu „Štěpovi“ Novotnému.
Pan Novotný byl známý po celé republice nejen kvůli pohádkovému jmění, ale také kvůli vzhledu, na který lidé nedokázali zapomenout.
Vážil téměř sto čtyřicet kilogramů.
Jeho tělo působilo obrovsky, tvář měl zjizvenou, neustále se potil a všude se pohyboval v elektrickém invalidním vozíku. Mezi lidmi se šeptalo, že pod vlastní vahou už dávno nedokáže chodit.
Za jeho zády mu posměšně říkali „prasácký miliardář“.
Jednoho večera zastavila před domem Dvořákových auta Štěpánových lidí.
— Buď dluh zaplatíte, nebo skončíte ve vězení, — oznámili Radkovi bez sebemenšího soucitu.
— Vždyť tolik peněz nemáme! — vykřikl zoufale.
Pak se na okamžik zarazil, jako by mu právě probleskla hlavou poslední možnost.
— Tak vám dám svou dceru! Kláru! Je mladá, krásná, pracovitá. Vezměte si ji, pane Novotný. A ten dluh považujme za vyrovnaný!
Klára vytřeštila oči.
— Tati?! Ty mě vážně prodáváš?!
Jenže prostor k rozhodování se kolem ní rychle uzavřel.
Pokud chtěla zachránit otce, měla přijmout sňatek s mužem, kterého se okolí bálo a jemuž se za zády vysmívalo.
Nakonec souhlasila.
V den svatby se mezi hosty téměř nepřestalo šeptat.
Klára stála v nádherných bílých šatech, klidná a zářivá, vedle Štěpána. Ten těžce oddechoval, pot mu stékal po čele a na příliš napnutém smokingu měl dokonce skvrnu od omáčky ze svíčkové.
— Chudák holka, — zašeptala jedna z žen.
— Vzala si ho jen kvůli penězům.
— Představ si, že s ním bude muset spát. Musí se jí z toho obracet žaludek.
Klára slyšela úplně všechno.
Místo slz však jen zvedla bradu.
Vytáhla kapesník, naklonila se ke svému novému manželovi a jemně mu setřela pot z čela.
— Je vám dobře, pane Novotný? — zeptala se tiše.
— Chcete přinést vodu?
Štěpán znehybněl.
Čekal odpor.
Znechucení.
Možná strach.
V jejím pohledu však našel něco, s čím nepočítal.
Soucit.
A opravdovou starost.
— Vodu, — odpověděl skoro neslyšně.
Po celou dobu obřadu Klára zůstávala vedle něj.
Ani při svatebním fotografování se neodtahovala, přestože oči hostů sledovaly každý jejich pohyb.
Naopak.
Vzala do své drobné dlaně jeho velkou, hrubou a lehce se chvějící ruku.
Po svatbě odjeli novomanželé do Štěpánovy rozlehlé vily.
Jakmile vstoupili do ložnice, ozval se jeho tvrdý hlas.
— Budeš spát na pohovce.
Klára překvapeně vzhlédla.
— Jsem příliš velký. Vedle mě by ses stejně nevyspala. A ještě něco…
Odmlčel se.
— Každý večer mi umyješ nohy. A budeš mě krmit.
Netušila, že ji zkouší.
Štěpán schválně předstíral, že je líný.
Nepořádný.
Hrubý.
A někdy téměř krutý.
— Tohle se nedá jíst! — křičel jednou a prudce odhodil talíř.
Jindy na ni vyjel:
— Jsi strašně pomalá! Utři mi záda!
Tři dlouhé měsíce se o něj Klára starala téměř jako profesionální pečovatelka.
Přesto si ani jednou nestěžovala.
— Promiňte, pane Novotný. Zítra se pokusím udělat to lépe, — odpovídala pokaždé tím stejným klidným tónem.
Večer, když si myslela, že Štěpán spí, si sedala k jeho nohám a jemně masírovala oteklá chodidla.
Často při tom mluvila.
— Já vím, že uvnitř nejste zlý člověk, — šeptala.
— Možná jste takový proto, že vás lidé příliš dlouho zraňovali tím, co říkali. Ale nemusíte se bát. Jsem tady. Jsem vaše žena a neopustím vás.
Štěpán někdy skutečně spal.
Jindy pouze zavřel oči a předstíral to.
Slyšel však každé její slovo.
A pod silnou vrstvou umělé „kůže“ v něm pomalu měklo něco, co považoval dávno za mrtvé.
Pak přišel večer velkého dobročinného plesu.
Poprvé měl Kláru představit nejvyšší společnosti.
Daroval jí nádherné rudé šaty a drahé šperky.
Sám si oblékl smoking, který se přes jeho mohutnou postavu zapínal jen s obtížemi.
Jakmile vjeli do sálu, téměř všechny rozhovory utichly.
Desítky lidí se otočily jejich směrem.
Z davu se po chvíli vynořila elegantní žena jménem Veronika.
Byla Štěpánovou bývalou partnerkou z doby, kdy podle veřejné verze ještě nebyl tak obézní. Právě ona kdysi definitivně zničila jeho důvěru v ženy.
Veronika si ho prohlédla od hlavy k patě a hlasitě se zasmála.
— Proboha, Štěpáne.
Přistoupila ještě blíž.
— Ty jsi snad ještě větší než dřív! A tohle je ta žena, kterou sis koupil? Kolik tě stála? Vypadá jako úplně obyčejná zlatokopka.
Její přítelkyně se rozesmály.
Jedna z nich přidala:
— Dokonalý pár. Netvor a zaplacená manželka.
Štěpán sklopil hlavu.
Byl připraven na to, co podle něj muselo přijít.
Klára se rozpláče.
Odstoupí od vozíku.
Bude před ostatními předstírat, že k němu nepatří.
Začne se za něj stydět.
Jenže Klára pustila madla jeho vozíku a udělala krok dopředu.
— Promiňte, — pronesla pevně.
Veronika se na ni udiveně podívala.
— Cože?
— Neříkejte mému manželovi netvor.
Smích ustal.
— Ano, je velký. A ano, nevypadá tak dokonale jako muži, vedle kterých stojíte vy, — pokračovala Klára hlasem dost silným na to, aby ji slyšel celý sál.