Klára Dvořáková byla mladá žena plná nadějí a plánů do budoucna. Jenže chudoba kolem ní vytvořila neviditelné mříže, přes které se jí nedařilo uniknout.
Její otec Radek propadl hazardu a postupně nadělal dluhy ve výši padesáti milionů korun.
A komu tak obrovskou částku dlužil?
Ne obyčejnému věřiteli, nýbrž samotnému Štěpánu „Štěpovi“ Novotnému.
Pan Novotný byl známý po celé republice nejen kvůli pohádkovému jmění, ale také kvůli vzhledu, na který lidé nedokázali zapomenout.
Vážil téměř sto čtyřicet kilogramů.
Jeho tělo působilo obrovsky, tvář měl zjizvenou, neustále se potil a všude se pohyboval v elektrickém invalidním vozíku. Mezi lidmi se šeptalo, že pod vlastní vahou už dávno nedokáže chodit.
Za jeho zády mu posměšně říkali „prasácký miliardář“.
Jednoho večera zastavila před domem Dvořákových auta Štěpánových lidí.
— Buď dluh zaplatíte, nebo skončíte ve vězení, — oznámili Radkovi bez sebemenšího soucitu.
— Vždyť tolik peněz nemáme! — vykřikl zoufale.
Pak se na okamžik zarazil, jako by mu právě probleskla hlavou poslední možnost.
— Tak vám dám svou dceru! Kláru! Je mladá, krásná, pracovitá. Vezměte si ji, pane Novotný. A ten dluh považujme za vyrovnaný!
Klára vytřeštila oči.
— Tati?! Ty mě vážně prodáváš?!
Jenže prostor k rozhodování se kolem ní rychle uzavřel.
Pokud chtěla zachránit otce, měla přijmout sňatek s mužem, kterého se okolí bálo a jemuž se za zády vysmívalo.
Nakonec souhlasila.
V den svatby se mezi hosty téměř nepřestalo šeptat.
Klára stála v nádherných bílých šatech, klidná a zářivá, vedle Štěpána. Ten těžce oddechoval, pot mu stékal po čele a na příliš napnutém smokingu měl dokonce skvrnu od omáčky ze svíčkové.
— Chudák holka, — zašeptala jedna z žen.
— Vzala si ho jen kvůli penězům.
— Představ si, že s ním bude muset spát. Musí se jí z toho obracet žaludek.
Klára slyšela úplně všechno.
Místo slz však jen zvedla bradu.
Vytáhla kapesník, naklonila se ke svému novému manželovi a jemně mu setřela pot z čela.
— Je vám dobře, pane Novotný? — zeptala se tiše.
— Chcete přinést vodu?
Štěpán znehybněl.
Čekal odpor.
Znechucení.
Možná strach.
V jejím pohledu však našel něco, s čím nepočítal.
Soucit.
A opravdovou starost.
— Vodu, — odpověděl skoro neslyšně.
Po celou dobu obřadu Klára zůstávala vedle něj.
Ani při svatebním fotografování se neodtahovala, přestože oči hostů sledovaly každý jejich pohyb.
Naopak.
Vzala do své drobné dlaně jeho velkou, hrubou a lehce se chvějící ruku.
Po svatbě odjeli novomanželé do Štěpánovy rozlehlé vily.
Jakmile vstoupili do ložnice, ozval se jeho tvrdý hlas.
— Budeš spát na pohovce.
Klára překvapeně vzhlédla.
— Jsem příliš velký. Vedle mě by ses stejně nevyspala. A ještě něco…
Odmlčel se.
— Každý večer mi umyješ nohy. A budeš mě krmit.
Netušila, že ji zkouší.
Štěpán schválně předstíral, že je líný.
Nepořádný.
Hrubý.
A někdy téměř krutý.
— Tohle se nedá jíst! — křičel jednou a prudce odhodil talíř.
Jindy na ni vyjel:
— Jsi strašně pomalá! Utři mi záda!
Tři dlouhé měsíce se o něj Klára starala téměř jako profesionální pečovatelka.
Přesto si ani jednou nestěžovala.
— Promiňte, pane Novotný. Zítra se pokusím udělat to lépe, — odpovídala pokaždé tím stejným klidným tónem.
Večer, když si myslela, že Štěpán spí, si sedala k jeho nohám a jemně masírovala oteklá chodidla.
Často při tom mluvila.
— Já vím, že uvnitř nejste zlý člověk, — šeptala.
— Možná jste takový proto, že vás lidé příliš dlouho zraňovali tím, co říkali. Ale nemusíte se bát. Jsem tady. Jsem vaše žena a neopustím vás.
Štěpán někdy skutečně spal.
Jindy pouze zavřel oči a předstíral to.
Slyšel však každé její slovo.
A pod silnou vrstvou umělé „kůže“ v něm pomalu měklo něco, co považoval dávno za mrtvé.
Pak přišel večer velkého dobročinného plesu.
Poprvé měl Kláru představit nejvyšší společnosti.
Daroval jí nádherné rudé šaty a drahé šperky.
Sám si oblékl smoking, který se přes jeho mohutnou postavu zapínal jen s obtížemi.
Jakmile vjeli do sálu, téměř všechny rozhovory utichly.
Desítky lidí se otočily jejich směrem.
Z davu se po chvíli vynořila elegantní žena jménem Veronika.
Byla Štěpánovou bývalou partnerkou z doby, kdy podle veřejné verze ještě nebyl tak obézní. Právě ona kdysi definitivně zničila jeho důvěru v ženy.
Veronika si ho prohlédla od hlavy k patě a hlasitě se zasmála.
— Proboha, Štěpáne.
Přistoupila ještě blíž.
— Ty jsi snad ještě větší než dřív! A tohle je ta žena, kterou sis koupil? Kolik tě stála? Vypadá jako úplně obyčejná zlatokopka.
Její přítelkyně se rozesmály.
Jedna z nich přidala:
— Dokonalý pár. Netvor a zaplacená manželka.
Štěpán sklopil hlavu.
Byl připraven na to, co podle něj muselo přijít.
Klára se rozpláče.
Odstoupí od vozíku.
Bude před ostatními předstírat, že k němu nepatří.
Začne se za něj stydět.
Jenže Klára pustila madla jeho vozíku a udělala krok dopředu.
— Promiňte, — pronesla pevně.
Veronika se na ni udiveně podívala.
— Cože?
— Neříkejte mému manželovi netvor.
Smích ustal.
— Ano, je velký. A ano, nevypadá tak dokonale jako muži, vedle kterých stojíte vy, — pokračovala Klára hlasem dost silným na to, aby ji slyšel celý sál.
Pak se rozhlédla kolem sebe.
— Ale jeho srdce je větší než srdce vás všech dohromady. Ano, provdala jsem se za něj kvůli dluhu. Nebudu lhát a nebudu předstírat něco jiného.
V sále bylo takové ticho, že byl slyšet i vzdálený cinkot sklenic.
— Jenže zůstala jsem s ním proto, že jsem během tří měsíců poznala laskavost, kterou vy nevidíte. Nevidíte ji proto, že se dokážete dívat jen na vzhled.
Klára položila ruku Štěpánovi na rameno.
— Jsem hrdá, že nosím příjmení Novotná. A raději strávím celý život s tímhle vaším „prasetem“, než jediný den mezi lidmi, kteří jsou tak falešní jako vy.
Nikdo se nepohnul.
Veronika stála uprostřed sálu rudá ponížením.
Štěpán hleděl na Kláru a jako by ji poprvé skutečně viděl.
Odvahu.
Věrnost.
Něžnost.
A něco, co se stále víc podobalo lásce.
Celý život hledal právě takovou ženu.
— Kláro, — zašeptal.
Podívala se na něj.
— Pojedeme domů.
Když se vrátili do vily, Klára mu jako obvykle pomohla až do ložnice.
— Mám vám uvařit čaj, pane Novotný? — zeptala se starostlivě.
— Ne.
Klára zpozorněla.
Jeho hlas se změnil.
Najednou v něm nebyla obvyklá sípavost ani namáhavé funění. Zněl hluboce, klidně, měkce — a nečekaně přitažlivě.
— Kláro… podívej se na mě.
Pak se stalo něco, co jí zastavilo dech.
Štěpán položil ruce na opěrky vozíku.
A pomalu se postavil.
Klára prudce nasála vzduch.
— V-vy můžete stát?
Na jeho tváři se objevil jemný úsměv.
— Dokážu mnohem víc, Kláro.
Otočil se k velkému zrcadlu.
Prsty si sáhl ke krku a zachytil tenký okraj něčeho, co Klára až do té chvíle považovala za skutečnou kůži.
Začal ho pomalu odlepovat.
Klářiny oči se rozšířily hrůzou a úžasem.
Centimetr po centimetru ze sebe Štěpán snímal svou podobu.
Nejprve odstranil silikonovou masku a protézu, která jeho tvář dělala nateklou, těžkou a zjizvenou.
Potom rozepnul mohutný kostým vážící desítky kilogramů, jenž vytvářel iluzi obrovského těla.
Nakonec si stáhl plešatou paruku.
O několik minut později muž, kterému lidé říkali „prasácký miliardář“, neexistoval.
Před Klárou stál vysoký muž něco málo přes třicet let.
Měl široká ramena, vypracovanou postavu, výrazné rysy a tvář tak přitažlivou, že se na něj několik vteřin nedokázala přestat dívat.
Štěpán Novotný.
Skutečný Štěpán.
Klára se roztřeseně posadila na okraj postele.
— K-kdo vlastně jste?
Štěpán před ní poklekl a sevřel její ruce ve svých.
— Pořád jsem to já, Kláro. Pořád jsem Štěpa.
Zavrtěla hlavou.
— Ale proč? Proč jste mi celé měsíce lhal? Proč jste tohle dělal?
Štěpán sklopil oči.
— Protože už jsem byl unavený.
Klára mlčela.
— Každá žena, kterou jsem poznal, se zamilovala buď do mé tváře, nebo do mého majetku. Někdy do obojího. Když mě Veronika zradila, slíbil jsem si, že se už nikdy neožením, dokud nepotkám někoho, kdo dokáže milovat mě, ne můj vzhled.
Oči se mu zalily slzami.
— Tak jsem si nasadil masku. Udělal jsem ze sebe netvora. Chtěl jsem najít ženu, která vydrží můj zápach, moje obrovské tělo, moje nálady i můj vztek.
Podíval se jí přímo do očí.
— A našel jsem tebe.
Klára si zakryla ústa rukou.
— Dnes večer ses mě zastala před všemi těmi lidmi. Milovala jsi mě i ve chvíli, kdy sis myslela, že jsem člověk, který ti nedokáže nabídnout nic kromě peněz a trápení.
— Štěpáne… — vydechla a rozplakala se.
Stiskl její ruce ještě pevněji.
— Zkouškou jsi prošla, Kláro. A teď ti dávám všechno. Své jmění, své srdce i svou skutečnou tvář.
Klára ho objala.
Ne proto, že muž před ní byl krásný.
Ne proto, že se z člověka na vozíku náhle stal muž, za kterým by se otočila každá žena.
Objala ho proto, že její city vznikly dávno předtím.
Jejich láska už svou pravdivost dokázala.
Druhý den ráno mluvila celá republika o neuvěřitelné „proměně“ miliardáře Novotného.
Fotografie pohledného Štěpána vedle jeho prosté manželky zaplavily média.
Lidé odmítali věřit, že muž, kterému se ještě před několika dny posmívali, vypadal celou dobu úplně jinak.
Veronika i někteří Klářini příbuzní se okamžitě pokusili dostat do jejich blízkosti.
Tentokrát však stráž nikoho z nich dovnitř nepustila.
Při jednom z rozhovorů Štěpán novinářům řekl:
— Dveře našeho domu jsou otevřené jen lidem, kteří přicházejí s upřímným srdcem.
Klára a Štěpán pak podle všeho našli štěstí, které oba tak dlouho hledali.
Jejich příběh připomínal, že to nejdůležitější na člověku se nedá zvážit, vyfotografovat ani obdivovat v zrcadle.
Skutečnou krásu člověk nepozná očima.
Musí ji vycítit srdcem.
ČÁST DRUHÁ: CENA MASKY
Ráno po odhalení pronikalo slunce přes lehké závěsy novotnovské vily jinak než dřív.
Světlo působilo ostřeji.
Čistěji.
A především pravdivěji.
Kláru tentokrát neprobudilo těžké oddychování mohutného muže.
Když otevřela oči, uviděla u okna Štěpána.
Seděl v hedvábném županu, v ruce držel tablet a soustředěně pročítal obrazovku. S vypracovanou postavou a pravidelnými rysy vypadal skoro jako antická socha.
„Prasácký miliardář“ byl pryč.
A na jeho místě zůstal muž tak nápadně pohledný, až jí to připadalo jako další zvláštní druh krutosti.
— Díváš se na mě, — poznamenal Štěpán sametovým hlasem, aniž od tabletu zvedl oči.
Klára se posadila a přitáhla si přikrývku k hrudi.
— Protože pořád nevím, kdo jsi.
Teprve tehdy se na ni podíval.
— Muž, o kterého jsem se starala, byl protivný, zadýchával se a voněl po léčivé masti, — pokračovala tiše. — Ty… ty na mě působíš jako někdo úplně cizí.
Štěpán tablet odložil.
Vstal a přešel k posteli.
Každý jeho pohyb byl pevný, sebejistý a zvláštně ladný. Klekl si před ni stejně jako předešlé noci.
— Moje duše se nezměnila, Kláro. Změnil se jen obal.
Klára se na něj dívala mlčky.
— Pořád jsem ten muž, který hodil talíř na zem, protože chtěl zjistit, jestli na něj začneš křičet. Pořád jsem ten, kdo se zavřenýma očima poslouchal, co mu šeptáš, když mu masíruješ chodidla a myslíš si, že spí.
Pro Štěpána bylo vysvětlení jednoduché.
Pro Kláru ne.
Ona se zamilovala do člověka, kterého považovala za zlomeného a bezmocného.
Teď zjistila, že muž, kterého litovala, měl po celou dobu jejich příběh pevně ve svých rukou.
Štěpánova „zázračná proměna“ navíc neotřásla jen jejich manželstvím.
Byla jako signál pro všechny supy, kteří se do té chvíle drželi v bezpečné vzdálenosti.
Neuběhlo ani osmačtyřicet hodin a před branou vily se začali objevovat první návštěvníci.
Jako první dorazil Klářin otec Radek.
Nepřišel se omluvit za to, že vlastní dceru nabídl jako způsob úhrady dluhu.
Přišel s širokým úsměvem a představou, že nadešel jeho čas sklízet výhody.
— Můj drahý zeti! — hulákal do domácího telefonu u brány. — Já vždycky věděl, že je v tobě něco výjimečného! A teď, když už je náš dluh vyřešený a ty navíc vypadáš jako filmová hvězda, určitě by se našlo pár milionů na nový podnik tvého tchána!
Štěpán stál v místnosti s bezpečnostními obrazovkami a čelist měl napjatou vztekem.
Pak se podíval na Kláru.
— Chceš, abych ho pustil dovnitř?
Klára sledovala monitor.
Na obrazovce viděla muže, který ji kdysi vyměnil za odpuštění dluhu, jako by byla kus majetku.
Hlas se jí zachvěl.
Rozhodnutí však ne.
— Ne.
Štěpán nic neřekl.
— On mě neprodával krásnému miliardáři, — pokračovala. — Posílal mě k „netvorovi“. Proto nemá právo přijít teď a těšit se z muže, který byl celou dobu schovaný pod maskou.
Brána zůstala zavřená.
Pak se znovu objevila Veronika.
Tentokrát však nepřišla žádat o peníze.
Přišla si pro něco, co podle ní kdysi patřilo jí.
O týden později dorazila na další společenský večer v odvážných šatech. Sotva zahlédla Štěpána, zamířila přímo k němu.
Kláru ignorovala, jako by ani nestála vedle něj.
— Štěpáne, drahoušku, — protáhla sladce. — Musím uznat, že tohle byl úžasný trik. Vždycky jsme věděli, že jsi trochu podivín, ale takové divadlo? To už je skoro geniální šílenství.
Usmála se a sjela Kláru pohledem.
— Teď, když už představení skončilo, nemusíš dál předstírat s touhle… malou služtičkou. Potřebuješ ženu, která se k tvé skutečné podobě opravdu hodí.
Okolní rozhovory rázem ustaly.
Štěpán před ní ani o centimetr neustoupil.
Na rtech měl chladný úsměv, který Veroniku přiměl zpozornět.
— Máš pravdu, Veroniko.
Zářivě se usmála.
— Představení skončilo. Jenže ty jsi pořád nepochopila, o čem celé bylo.
Její úsměv zmizel.
— Ten kostým jsem nenosil proto, abych nakonec našel ženu hodnou mého vzhledu. Nosil jsem ho, abych našel ženu, pro kterou můj vzhled nebude mít žádnou cenu.
Pak se obrátil ke Kláře.
Před všemi jí vzal ruku a políbil ji.
— Moje žena je jediný člověk v tomhle sále, u kterého mám jistotu, že je krásný zevnitř.
Krátce přelétl očima ostatní.
— Většina z vás také nosí silikonové masky. Jen nejsou tak snadno vidět.
Jenže největší drama jejich života nepřicházelo pokaždé zvenčí.
Někdy člověk svého skutečného protivníka zahlédne až ve vlastním odrazu.
Týdny ubíhaly a Klára se stávala čím dál uzavřenější.
Po Štěpánově boku si začínala připadat jako ozdoba.
Když byl ještě „Štěpa“, byla jeho nohama, rukama, oporou i člověkem, bez kterého se podle všeho neobešel.
Teď byl Štěpán mužem, který při vstupu do místnosti okamžitě přitahoval všechny pohledy.
On byl slunce.
A Klára si vedle něj připadala jen jako měsíc, který odráží cizí světlo.
Jednoho večera ho našla v soukromé posilovně.
Zvedal těžké činky s takovou zuřivostí, jako by se nesnažil zesílit, ale potrestat vlastní tělo.
Klára zůstala stát ve dveřích.
— Proč si to pořád děláš?
Štěpán pokračoval.
— Kostým už nemáš. Nemusíš nic dokazovat. Dostal jsi přesně to, co jsi chtěl.
Štěpán činky pustil.
Dopadly na podlahu s ohlušujícím rachotem.
Otočil se k ní. Pot mu stékal po hrudi a v očích měl temnotu, kterou Klára u jeho nové podoby ještě neviděla.
— Protože ho pořád cítím.
Klára nechápala.
— Koho?
— Jeho, Kláro. Toho tlustého chlapa. Pořád cítím jeho váhu.
Přejel si rukama po tváři.
— Pořád slyším smích lidí, jako je Veronika. Tři roky jsem hrál „prase“, protože jsem chtěl zjistit, kdo u mě zůstane. Jenže po určité době jsem přestal vědět, kde končí kostým a kde začínám já.
Klára k němu pomalu přišla.
— Mám strach, že když přestanu, vrátí se. Že jednoho dne už maska nebude maskou.
Tehdy Klára pochopila něco, co předtím neviděla.
Štěpánovo převlečení nebylo jen zkouškou ostatních.
Stalo se jeho vlastním vězením.
Teď se hnal za dokonalostí se stejnou posedlostí, s jakou se dříve schovával za odpudivou podobou, protože odmítnutí se stále děsil stejně jako předtím.
Položila mu dlaň na rychle tlukoucí srdce.
— Ty ten kostým pořád nosíš, Štěpáne.
Zamračil se.
Klára se dotkla jeho hrudi.
— Ty svaly. Tvoje tvář. Tohle všechno může být jen další maska, kterou sis vytvořil, aby tě už nikdo nemohl zranit.
Jeho výraz změkl.
— Pro mě nemusíš být miliardář. Nemusíš být netvor a nemusíš být ani bůh. Měla jsem ráda člověka, který mě potřeboval.
Skutečná zkouška jejich vztahu však přišla později.
Štěpánova společnost se stala terčem pokusu o nepřátelské převzetí.
Za útokem stála Veroničina rodina společně se skupinou investorů, kteří tvrdili, že je Štěpán svou dlouholetou hrou oklamal.
Rozhodli se udeřit tam, kde to mohlo bolet nejvíc.
U soudu.
Tvrdili, že muž schopný roky žít převlečený za úplně jiného člověka není psychicky způsobilý řídit obrovskou společnost.
Soudní proces se rychle změnil v představení.
Protistrana přiváděla odborníky a psychiatry, kteří tvrdili, že několikaleté používání obézního převleku ukazuje na vážné psychické problémy.
Novináři plnili chodby.
Veřejnost čekala na každý nový detail.
Nakonec přišel den, kdy měla vypovídat Klára.
Posadila se před soud a právník protistrany se k ní obrátil s téměř posměšným výrazem.
— Oni tomu říkají klam, paní Novotná.
Klára ho pozorně sledovala.
— Řekněte nám tedy: nepřiměl vás váš muž ke sňatku, aniž by vám řekl pravdu o své totožnosti? Není to člověk, který manipuluje druhými a nachází potěšení v maskách a podvádění?
Klára se otočila ke Štěpánovi.
Seděl u stolu a poprvé po dlouhé době vypadal skutečně bezbranně.
Prsty svíral hranu tmavého dřevěného stolu tak silně, až mu zbělely klouby.
Klára se nadechla.
— Nedonutil mě, abych ho milovala.
Její hlas se roznesl soudní síní.
Právník mlčel.
— Na světě je spousta lidí, kteří se tváří jako dobří, i když jsou uvnitř netvoři. Štěpán je jediný člověk, kterého znám, jenž se naopak za netvora převlékl, aby zjistil, zda na světě ještě existuje dobro.
V soudní síni nastalo ticho.
Klára se podívala přímo na právníka.
— A jestli tomu říkáte nemoc, pak doufám, že je nakažlivá.
Žaloba byla nakonec zamítnuta.
Protivníci neuspěli.
Přesto Klára se Štěpánem necítili skutečnou úlevu, dokud za sebou nezavřeli dveře svého domu.
EPILOG: ODRAZ DUŠE
Rok po jejich výročí nepořádali žádnou okázalou oslavu.
Nebyl ples.
Nebyl obrovský sál.
Nebyla tam společenská smetánka, fotografové ani lidé čekající na další senzaci.
Klára a Štěpán seděli v malé zahradě, kterou společně vysadili vlastníma rukama.
Kolem nich nebyli sluhové.
Nebyly tam masky.
A už vůbec ne dluhy.
Štěpán mezitím odstoupil z funkce generálního ředitele.
Vedení firmy přenechal důvěryhodné správní radě a většinu svého času začal věnovat dobročinné nadaci.
Nadace financovala rekonstrukční operace lidem po těžkých popáleninách a těm, kteří měli výrazné jizvy.
Pomáhala právě lidem, které společnost často přehlížela nebo hodnotila jen podle jejich tváře — podobně jako kdysi nikdo nechtěl vidět člověka ukrytého pod podobou „Štěpy“.
Klára už nebyla jeho „služtička“.
Nestála za vozíkem.
Nenositla mu jídlo proto, že jí to někdo přikázal.
Byla jeho rovnocennou partnerkou.
Večer seděli vedle sebe a pozorovali, jak se obloha za zahradou barví západem slunce.
Štěpán položil hlavu Kláře na rameno.
— Chybí ti někdy?
Klára se na něj překvapeně podívala.
— Kdo?
Usmál se.
— Ten obrovský chlap, kterého jsi musela krmit. Štěpa.
Klára se rozesmála.
Její smích byl lehký, čistý a teplý.
— Někdy ano.
Štěpán zvedl obočí.
— Vážně?
— Uměl opravdu dobře objímat.
Štěpán se tiše zasmál.
A tentokrát to nebyl úsměv neobyčejně pohledného miliardáře.
Nebyl to ani nucený škleb muže ukrytého pod zjizvenou maskou.
Byl to prostě úsměv obyčejného člověka, který už před svou ženou nic skrývat nepotřeboval.
Chvíli oba mlčky pozorovali zapadající slunce.
Pak Štěpán promluvil.
— Víš, co jsem nakonec pochopil, Kláro?
— Co?
— Celý svět možná sní o muži, kterým jsem teď.
Podíval se na ni.
— Jenže já jsem celý život snil pouze o ženě, která by dokázala milovat toho člověka, kterým jsem byl tehdy.
Klára mu sevřela ruku.
Nakonec tedy „prasácký miliardář“ nenašel jen manželku.
Našel člověka, který mu posloužil jako zrcadlo.
Zrcadlo, v němž pochopil, že je hoden lásky i bez dokonalého obličeje, bez svalů, bez peněz a bez umělé kůže.
A Klára pochopila něco jiného.
Největším bohatstvím nebylo padesát milionů korun, kterými byl splacen dluh jejího otce.
Nebylo jím ani obrovské jmění, které jí Štěpán nabídl.
Skutečným pokladem bylo srdce, které dokázala objevit pod obrovskou horou lží.