Dveře do obývacího pokoje se prudce rozletěly právě ve chvíli, kdy Veronika znovu sevřela Aniččino zápěstí.
„Pusť ji.“
Můj hlas se místností rozlehl mnohem ostřeji, než jsem čekal. Veronika sebou trhla a otočila se. Anička využila jediného okamžiku, vyškubla se jí a utekla k Marii. Eliška mezitím klesla na kolena vedle pohovky a vytáhla zpod ní modrý telefon s popraskaným displejem. Zadní kryt držel pohromadě díky několika proužkům stříbrné lepicí pásky.
„Nahrála jsem ji,“ řekla Eliška.
Byla to první skutečná věta, kterou jsem po příchodu dokázal vnímat. Do té chvíle jsem slyšel jen dech svých dcer. Ne pláč. Pouze rychlé, krátké a zadržované nádechy, jako by se už celé týdny učily, jak být co nejméně slyšet.
Karel vešel za mnou, zavřel dveře a zůstal stát u nich. Veronika se pokusila nasadit svůj obvyklý úsměv, ale přišel příliš pozdě. Na její tváři už nepůsobil přívětivě ani přesvědčivě.
„Petře, díkybohu, že jsi tady,“ vydechla. „Tvoje dcery všechno zveličují.“
Eliška ke mně natáhla telefon oběma rukama.
„Řekla, že ti to nesmíme povědět. Tvrdila, že Marii vyhodíš, jakmile se to dozvíš.“
Telefon jsem převzal. Displej byl rozbitý téměř po celé ploše, ale aplikace s nahrávkami zůstala otevřená.
Stiskl jsem přehrávání.
Z levného reproduktoru se ozval Veroničin hlas. Zněl zkresleně, přesto mu bylo rozumět dokonale.
„Když tatínek není doma, posloucháš mě. Jestli se ještě jednou rozbrečíš, postarám se, aby tu Marie do pátku už nepracovala.“
Potom zazněl tichý Aniččin hlásek.
„Prosím, ne.“
Nikdo se nepohnul.
Jako by spolu s námi znehybněl celý dům. Difuzér v rohu dál vypouštěl nasládlou vanilkovou vůni, ale mně se z ní začal zvedat žaludek.
První se vzpamatovala Veronika. Založila si ruce na prsou a zadívala se na děvčata, nikoli na mě.
„Tak až sem jsme došli? Tajné nahrávání? V domě mého snoubence?“
„V mém domě,“ opravil jsem ji klidně.
Její pohled se okamžitě zabodl do mého.
„Odveď děvčata do jídelny,“ řekl jsem Marii.
Eliška zavrtěla hlavou tak prudce, až ji culík udeřil do tváře.
„Ne. Když u toho nejsme, pokaždé lže.“
Ta věta mě zasáhla ještě bolestněji než samotná nahrávka.
Podíval jsem se na Karla.
„Zamkni hlavní i boční vchod. Nikdo nepůjde dovnitř. A ona neodejde, dokud to nedokončíme.“
Veronika se krátce, nevěřícně zasmála.
„To snad nemyslíš vážně.“
Karel jí neodpověděl. Jen zvedl vysílačku a začal tiše udílet pokyny.
Veroničina tvář se znovu proměnila. Uhlazená, laskavá maska zmizela a nahradil ji studený, tvrdý výraz.
„Pouze jsem je vychovávala,“ řekla. „Tomu se říká disciplína. Dovoluješ jim všechno a tvoji zaměstnanci je v tom ještě podporují.“
Anička schovala obličej do Mariiny zástěry. Eliška ze mě nespouštěla oči. Čekala, čímu hlasu tentokrát uvěřím.
Položil jsem jedinou otázku, na které v tu chvíli záleželo.
„Jak dlouho?“
Veronika už otevírala ústa, ale Marie promluvila dřív.
„Od tvé cesty na jižní Moravu,“ odpověděla tiše. „Možná to začalo ještě předtím. Zhoršilo se to ve chvíli, kdy pochopila, že se děvčata příliš bojí, než aby ti cokoli řekla.“
Od té služební cesty uplynulo osm týdnů.
Osm týdnů společných večeří, zkoušení prstenů, plánování svatby a polibků na dobrou noc. Osm týdnů, během nichž se moje dcery učily zmenšovat samy sebe a pohybovat se tišeji v domě, který jsem nechal postavit právě pro ně.
Ucítl jsem, jak mi horkost stoupá do tváře. Nebyl to nejdřív vztek.
Byl to stud.
Veronika ke mně udělala krok.
„Vážně uvěříš jí místo mně?“
Eliška ukázala na telefon.
„Tohle není všechno.“
Řekla to bez očekávání, bez prosby, jako by jí už nezbyla síla doufat, že ji konečně někdo vyslechne.
Přejel jsem prstem po seznamu souborů. Dvanáct zvukových nahrávek. Různá data, rozdílná délka. Všechny byly pořízené v téže místnosti a téměř pokaždé ve stejnou denní dobu.
Otevřel jsem další.
„Sedíš rovně.“
Ozvalo se hlasité zaskřípění židle o podlahu.
„Až si mě tvůj otec vezme, budou v tomhle domě platit moje pravidla. A hospodyně tě neochrání.“
Pustil jsem další soubor.
„Řekni své sestře, ať na mě přestane zírat. Hned.“
A potom ještě jeden.
„Jestli to budu muset opakovat, tvůj otec se dozví příběh o Marii. Ne o mně.“
Karel odvrátil pohled a pomalu si přejel dlaní po obličeji. Na okamžik jsem v jeho tváři poznal totéž, co zaplavovalo mě: vinu člověka, který byl dost blízko na to, aby si všiml, že něco není v pořádku, ale nedokázal na svém podezření dost důrazně trvat.
Když Veronika uslyšela i tuto nahrávku, konečně pochopila, že situaci už neobrátí ve svůj prospěch.
Náhle se vrhla po telefonu.
Karel byl rychlejší než já. Vstoupil mezi nás a zastavil ji dřív, než se k přístroji dostala. Zachytil ji za předloktí uprostřed pohybu.
„Ne,“ řekl bez zvýšení hlasu.
Vytrhla se mu ze sevření a probodla ho pohledem.
„Nesahejte na mě.“
„V tomhle domě jsi právě přestala rozkazovat,“ řekl jsem.
Slovo domov mi v ústech znělo hořce.
Veronika se podívala k Marii a v tom okamžiku se mi konečně spojily všechny střípky. Řeči o ztracených špercích. Dvojsmyslné poznámky během večeří. Pečlivě připravené pokusy udělat z jediné osoby, která celou dobu říkala pravdu, hlavní podezřelou.