V dlouhé chodbě soudní budovy, zalité nepříjemným bílým světlem zářivek, se ke mně Karel Beneš přiblížil tak těsně, že mezi námi nezůstalo téměř nic. Žádný odstup. Žádný bezpečný prostor. Vnímala jsem jen jeho dech a známou vůni drahého parfému.
Santalové dřevo, kůže, cedr… a sebevědomí člověka, který si zvykl spojovat peníze s mocí.
Ten parfém používal pouze ve dnech, kdy se chtěl cítit neporazitelný. Ráno před povýšením. V den, kdy přebíral klíče od nového Superbu. Nebo před vystoupením, během něhož plnému sálu vysvětloval, že za všechno, čeho v životě dosáhl, vděčí svému „instinktu lovce“.
Pro Karla ta vůně znamenala vítězství.
Byla to pečlivě naleštěná agresivita, schovaná pod bezchybnými způsoby. Krutost ukrytá za úsměvem, který dokázal působit důvěryhodně i ve chvíli, kdy lhal. Jakmile jsem tu vůni ucítila, pochopila jsem jednu věc.
Karel nepřišel k soudu bojovat.
Přišel si vychutnat oslavu svého vítězství.
„Dnes je nejšťastnější den mého života,“ řekl tiše. Spoléhal na to, že ho zaměstnanci soudu, kteří kolem nás spěchali s deskami plnými spisů, neuslyší. V jeho hlase se objevila ona chladná tvrdost, kterou si po léta nechával jen pro chvíle, kdy jsme byli sami. „Dnes ti vezmu všechno, Lucie. Byt, účty, budoucnost. Měla jsi přijmout moji nabídku, dokud jsem byl ještě velkorysý.“
Pak se usmál.
Byl to úzký, dokonale nacvičený úsměv, který se ani nedotkl očí. Úsměv lidí, kteří se neživí pravdou, ale schopností přesvědčit ostatní, aby se vedle nich cítili bezpečně.
O několik kroků za ním stála Sofie Králová.
Krémový kostýmek, který měla na sobě, se hodil spíš na koktejl v luxusním střešním baru než do soudní budovy. Nemusela říct jediné slovo. Stačilo, jak lehce pozvedla bradu a jak sebejistě se jí zvlnily rty.
Nepřišla jako svědkyně.
Přišla se dívat na korunovaci.
Kolem nás procházeli lidé s aktovkami, úředními obálkami, kruhy pod očima a se soukromými katastrofami, které se snažili nést bez zbytečného hluku. Mladý koncipient kolem nás téměř proběhl s hromadou papírů v náručí. U automatu na kávu plakala žena v teplákové soupravě do telefonu. Na dřevěné lavici seděl starší muž, díval se do podlahy a čekal, až někdo vysloví jeho jméno v souvislosti, které už přestal rozumět.
Soudní chodby byly plné rozpadajících se životů.
Přesto se po nás nikdo neohlédl.
Zvenčí jsme působili jako obyčejný, dobře oblečený manželský pár, který přišel přepočítat společné roky na podíly, podpisy a právní závazky.
Karel si upravil klopy saka, jako by na něj mířily desítky kamer.
„Vždycky jsi byla příliš tichá,“ pokračoval téměř laskavě, avšak s neskrývaným pohrdáním. „A tiché ženy u soudu nevyhrávají. Můj právník je skutečný žralok. Ten tvůj vypadá jako penzista, který chodí do parku krmit holuby.“
Sofie přenesla váhu na jednu nohu a založila si ruce na prsou. Na zápěstí se jí v ostrém světle rozzářil diamantový náramek. Kameny byly vybroušené dokonale. Práce bezchybná.
Karel měl vždy výjimečný vkus, když utrácel cizí peníze.
Udělala jsem chybu, že jsem neustoupila, a on se ke mně přiblížil ještě o kousek.
Cítila jsem jeho dech těsně u ucha.
„Po dnešku z tebe nic nezůstane,“ zašeptal. „Nebudeš mít byt, peníze ani nic, co bys mohla ovládat. Budeš jen obyčejná ženská po čtyřicítce, co jezdí ojetým autem a dělá nudné účetnictví z domova. Nikdo důležitý. Přesně to jsi.“
V tom okamžiku vystoupil ze stínu mramorového sloupu doktor Oldřich Vávra.
Nespěchal. Nesnažil se na sebe upozornit. Každý jeho krok byl klidný, přesný a odměřený, jako by považoval nervozitu za projev špatného vkusu.
Opravdu nevypadal jako žralok.
Spíš připomínal bývalého profesora literatury, který vás nejprve zdvořile upozorní na gramatickou chybu a potom vám beze slova nalije čaj.
Šedý oblek mu na úzkých ramenou lehce visel. Měl staromódní brýle s tenkými obroučkami a obklopovala ho téměř nepostřehnutelná vůně dýmkového tabáku, ačkoli jsem ho nikdy neviděla kouřit.
Nejprve se nepodíval na Karla.
Obrátil se přímo ke mně.
„Paní Benešová,“ řekl naprosto klidně, jako bychom se nechystali rozebírat trosky života budovaného celé roky, ale obyčejný nákupní seznam. „Přinesla jste dokumenty, o kterých jsme mluvili?“
Otočila jsem hlavu a poprvé toho rána se Karlovi skutečně podívala do očí.
Pořád v nich měl onu naleštěnou jistotu. Sebeuspokojení člověka, který už předem považuje výsledek za zaručený.
Nejvíc mě překvapilo, jak důvěrně jsem ten výraz znala.
Po tom všem jsem ho stále dokázala přečíst zpaměti.
Vídat jsem ho začala už dávno. Objevoval se pokaždé, když Karel rozhodl, jak dopadne rozhovor, obchod nebo život jiného člověka, ještě než někdo stačil říct první větu.
Přesně tak se tvářil i v den, kdy mi vysvětloval, že bude mnohem rozumnější převést dědictví po mé babičce na společný investiční účet.
Tvrdil, že má mimořádný cit pro rozmnožování kapitálu.
Kdysi jsem tomu říkala talent.
Teď už jsem věděla, že to byla jen pýcha.
„Ano,“ odpověděla jsem doktoru Vávrovi. „Všechno, co jste požadoval, je připravené.“
Lehce přikývl.