V sedmnácti jsem se stal otcem. Učil jsem se za pochodu, padal únavou, dělal chyby a přesto vychoval tu nejúžasnější dceru, jakou jsem si kdy mohl přát. A proto jsem v noci po jejím maturitním večeru, když se u mých dveří objevili dva policisté a zeptali se mě, jestli mám aspoň nejmenší ponětí, čím se moje dcera zabývá, nedokázal ani v nejhorší představě odhadnout, kam to celé povede.
Bylo mi sedmnáct, když se narodila moje dcera Eliška. S její mámou jsme byli obyčejný středoškolský pár, přesvědčený, že naše láska vydrží všechno. Jenže jsme se rozešli dřív, než Eliška stačila poprvé říct „tati“.
Když mi moje tehdejší dívka oznámila, že je těhotná, neutekl jsem. Vzal jsem práci v hobbymarketu, dál chodil do školy a opakoval si, že všechno ostatní nějak vyřeším cestou. A zvláštním způsobem se to opravdu stalo.
Bylo mi sedmnáct, když Eliška přišla na svět.
Měli jsme plány. Malý byt. Budoucnost, kterou jsme si čmárali na zadní strany účtenek z bistra mezi odpoledními směnami, jen abychom se udrželi ve škole a věřili, že jednou bude líp. Oba jsme vyrůstali bez rodičů. Bez zázemí, bez příbuzných, bez člověka, o kterého by se dalo opřít, když už člověk nemohl dál.
Když bylo Elišce půl roku, její matka pochopila, že život s miminkem není to, co chtěla v osmnácti letech nést. Jednoho srpnového rána odjela na vysokou školu a už se nevrátila. Nikdy nezavolala. Ani jednou se nezeptala, jak se naší dceři daří.
Zůstali jsme tedy jen my dva. Já a Eliška. A když se za tím dnes ohlížím, napadá mě, že jsme možná jeden druhého potřebovali přesně takhle.
Od té chvíle jsme byli jen já a Eliška.
Začal jsem jí říkat Bublinko, když jí byly asi čtyři. Milovala seriál Superholky, hlavně Bublinku — tu něžnou holčičku, která plakala, když jí bylo smutno, a smála se nejhlasitěji ze všech, když byla šťastná.
Každé sobotní ráno jsme se na ten seriál dívali spolu. Jedli jsme cereálie a ovoce, podle toho, co se mi ten týden podařilo koupit. Eliška se ke mně vždycky vyšplhala na gauč, přitiskla se bokem ke mně a v tu chvíli jí nechybělo vůbec nic.
Vychovávat dítě sám z platu prodavače ve stavebninách a později směnového vedoucího není romantika. Je to počítání. A počty bývají skoro vždycky kruté.
Samoživitelství z výplaty v obchodě se stavebním materiálem a později z platu mistra není báseň. Je to neustálé škrtání, přesouvání a doufání.
Naučil jsem se vařit, protože jídlo venku bylo přepych, na který jsme neměli. Naučil jsem se zaplétat copánky, večer u kuchyňského stolu na staré panence, protože Eliška chtěla jít do první třídy s copánky a já ji nechtěl zklamat.
Chystal jsem jí svačiny do školy, seděl na každém školním vystoupení a nevynechal jedinou třídní schůzku.
Nebyl jsem dokonalý táta. To bych si nikdy nedovolil tvrdit. Ale byl jsem tam. Pořád. A myslím, že právě to nakonec něco znamenalo.
Eliška vyrostla v laskavou, veselou a zvláštně klidnou mladou ženu s pevnou páteří. Tak pevnou, že dodnes nechápu, odkud se to v ní vzalo.
Ty její první copánky jsem trénoval na panence u kuchyňského stolu, dokud mě nebolely prsty.
V den její maturitní slavnosti, kdy už jí bylo osmnáct, jsem stál u zdi školní tělocvičny s telefonem v ruce a snažil se nerozbrečet.
Když zaznělo její jméno a Eliška vyšla na pódium, nevydržel jsem to. Tleskal jsem tak silně, až se po mně muž vedle mě překvapeně ohlédl. Bylo mi to jedno.
Ten večer se Eliška vrátila domů s tou zvláštní energií, kterou mají jen lidé, kteří právě překročili důležitý práh svého života. Ve dveřích mě objala a zašeptala:
— Jsem strašně unavená, tati. Ale bylo to nádherné.
Potom vyšla po schodech nahoru.
Ještě jsem se usmíval, když jsem v kuchyni uklízel hrnky a talíře. Pak někdo zaklepal.
Tleskal jsem jí tak hlasitě, že se po mně cizí člověk otočil.
Otevřel jsem vchodové dveře a pod žlutým světlem venkovní lampy uviděl dva policisty. Žaludek se mi stáhl během jediné vteřiny. Přesně tak se člověk cítí, když mu ve deset večer stojí před domem policie.
Jako první promluvil vyšší policista:
— Jste Pavel? Otec Elišky?
— Ano, pane strážníku… Co se stalo?
Vyměnili si krátký pohled.
— Pane, přišli jsme si promluvit o vaší dceři. Víte vůbec, čemu se věnuje?
— Jste Pavel? Eliščin otec?
Srdce mi bušilo tak prudce, až jsem ho cítil v krku.
— Moje… moje dcera? Já… nerozumím…
— Pane, prosím, uklidněte se, — dodal policista rychle, jakmile viděl můj výraz. — Nemá potíže. To chci říct hned. Ale usoudili jsme, že byste měl něco vědět.
Jenže moje srdce se ani trochu nezpomalilo.
— Mysleli jsme, že bude správné, abyste se to dozvěděl od nás.
Začali mi to vysvětlovat klidně, krok za krokem. Už několik měsíců se Eliška objevovala na stavbě na opačném konci města, kde probíhaly večerní směny.
Nebyla tam vedená jako zaměstnanec. Prostě přicházela. Zametala, nosila drobnosti, pomáhala partě dělníků, brala jakoukoli malou práci a nikdy nikomu nepřekážela.
Zpočátku stavbyvedoucí dělal, že si jí nevšímá. Eliška byla tichá, spolehlivá a nezpůsobovala problémy. Jenže když se začala vyhýbat otázkám na doklady a pořád nic nedodala, začalo mu to být podezřelé.