Hana ještě několik dlouhých vteřin seděla za volantem a svírala ho tak pevně, až jí zbělely klouby. Srdce jí bilo trhaně, ne ze strachu, spíš z těžkého, neurčitého tušení, které se nedalo pojmenovat nahlas. Petrovo auto stálo přímo u branky. Celé zablácené, jako by sem nepřijel dnes, ale už včera. Na kapotě se leskly drobné kapky po nedávném dešti.
— To je divné… — vydechla sotva slyšitelně.
Její muž jí přece tvrdil, že má v práci hotové peklo. Naléhavé podklady, důležité schůzky, večerní porady skoro do noci. Ještě ráno, když už Hana chystala odjezd, jí volal a unaveným hlasem řekl:
— Ty si to tam užij, šťastlivče. Já budu nejspíš sedět v kanceláři až do noci.
A teď jeho vůz naprosto klidně stál u plotu jejich chaty.
Hana pomalu vystoupila. Ve vzduchu byla cítit vlhká hlína a čerstvá jarní tráva. Někde opodál pronikavě zakřičel pták. Všude panoval takový pokoj, že to, co viděla před sebou, působilo ještě nesmyslněji a hůř.
Branka byla pootevřená.
— Petře? — zavolala, když vešla na dvorek.
Nikdo se neozval.
Na verandě ležela cizí dámská kabelka. Malá, světlá, očividně drahá. Hana se zastavila tak prudce, jako by do ní narazila neviditelná zeď.
Tu věc nikdy předtím neviděla.
Hrudi se jí dotkl led.
A pak se z domu ozval smích. Ženský.
Hana měla pocit, že se v ní všechno propadlo někam hluboko dolů.
Bezděčně couvla o krok, ale hned nato narovnala záda a vystoupala na zápraží. Ruce se jí třásly tak silně, že jí klíče vyklouzly z prstů a cinkly o prkennou podlahu.
Smích okamžitě utichl.
Dveře se otevřely téměř vzápětí.
Na prahu stál Petr.
Zbledl tak rychle, že Hana pochopila všechno ještě dřív, než zahlédla ženu za jeho ramenem.
Mladou.
Kolem třiceti.
S dlouhými tmavými vlasy a v jejím, Hanině, domácím županu.
Několik vteřin nikdo nepromluvil.
Jen vítr lehce pohnul starou záclonou u okna.
— Hani… Co ty tady děláš? — dostal ze sebe nakonec Petr.
Ta otázka ji zasáhla bolestněji než facka.
— Odteď se mám ptát na dovolení, když chci přijet na vlastní chatu? — odpověděla tiše.
Žena za Petrovými zády si nervózně přitáhla župan blíž k tělu.
— Petře, já asi radši půjdu… — zamumlala.
— Zůstaň sedět! — vyštěkl, ale hned zmlkl, jako by se sám lekl tónu, kterým to řekl.
Hana se dívala na svého muže tak, jako by toho člověka viděla úplně poprvé.
Dvacet let.
Dvacet let manželství se jí právě teď rozpadalo před očima.
Najednou se jí v paměti začaly vynořovat maličkosti, kterým dřív nepřikládala váhu: pozdní návraty, nenadálé služební cesty, jeho podráždění pokaždé, když navrhla, že by mohli jet na chatu spolu. Dokonce i jeho ustavičné řeči o tom, že by pozemek měli prodat, teď dostávaly úplně jiný význam.
On tu chatu vůbec nenáviděl.
Jen si tu uvolňoval prostor pro jiný život.
— Kdo to je? — zeptala se Hana překvapivě klidným hlasem.
Petr si přejel dlaní po obličeji.
— To je… Klára.
— Jak dlouho?
Neodpověděl.
A jeho mlčení bylo hroznější než jakákoli slova.
Hana vešla pomalu dovnitř. Na stole stály dva hrnky, láhev vína, nakrájený sýr. Přes opěradlo židle byl přehozený dámský svetr.
Cizí život.
Na její chatě.
V její kuchyni.
V jejím tichu.
Vybavilo se jí, jak sama vybírala tyhle záclony. Jak pod okny sázela pivoňky. Jak si představovala, že právě tady s Petrem jednou zestárnou.
Směšné.
— A já tě přitom milovala, Petře, — řekla tiše, aniž se otočila.
Za jejími zády se rozhostilo tíživé ticho.
Potom Petr vyslovil větu, kterou už nikdy nedokázala zapomenout:
— Hani… Chtěl jsem ti to říct už dávno. Odcházím.
Hana se nerozplakala.
Ani hned, ani po chvíli, ani ve chvíli, kdy Petr sklopil oči, jako by se za vlastní přiznání styděl. Uvnitř jí něco ztuhlo v kámen. Zvláštní pocit, když je bolest tak silná, že ji tělo prostě odmítne cítit.
První prolomila ticho Klára.
— Nevěděla jsem, že přijedete… — řekla potichu a neodvážila se podívat Haně do očí.
Hana se k ní pomalu obrátila. Mladá žena vypadala zmateně, ale ne provinile. A právě to pálilo nejvíc.
Takže se tu už cítila jako doma.
— Řekl ti, že tahle chata patří jeho ženě? — zeptala se Hana vyrovnaně.
Klára zbledla a stočila pohled k Petrovi.
Ten podrážděně vydechl:
— No tak, Hani. Nedělej tady scénu.
— Scénu? — v jejím hlase se poprvé objevil tvrdý kov. — Přivezl sis milenku do mého domu a ty mně budeš vykládat o scénách?
Petr nervózně trhl ramenem.
— Už mě ta dvojí existence unavovala. Směřovalo to sem dlouho.
— Dlouho? — Hana se křivě pousmála. — A já si ničeho nevšimla. Dvacet let jsem žila vedle člověka a nepoznala jsem, kdy se z něj stal cizinec.
Došla k oknu. Za sklem tmavla zahrada, kterou tolik let pěstovala vlastníma rukama. Jabloně se už chystaly rozkvést. Večerní vítr tiše rozhýbal větve šeříku.
Kdysi jí tu Petr pomáhal. V prvních letech spolu natírali plot, opékali maso na grilu a smáli se až hluboko do noci. Hana si náhle jasně vybavila, jak jednou seděli za deště přímo v mokré trávě a jedli jahody ze záhonu.
Bylo i tohle všechno lež?
— Nechtěl jsem ti ublížit, — řekl Petr tiše.
Hana se prudce otočila.
— Tak proč jsi to udělal?