Večeře byla dokonalá stejně jako všech dvanáct let jejich manželství: losos na jemném špenátovém lůžku, sklenka vychlazeného bílého vína, teplé tlumené světlo stolní lampy. Petr odsunul talíř, pečlivě si otřel rty ubrouskem a pronesl to téměř bez zájmu, jako by mluvil o tom, že zítra bude pršet.
— Jano, musíme si promluvit. Už tě nemiluju.
Jana zůstala nehybně sedět s vidličkou v ruce. V obýváku se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet tikání nástěnných hodin, které dostali od jeho rodičů k desátému výročí svatby. Vteřinová ručička oběhla ciferník několikrát, než zvedla oči. Petr seděl klidně, dokonce trochu znaveně. V jeho pohledu nebyla lítost ani nejistota. Jen chladné rozhodnutí, které si už dávno uzavřel v sobě.
— Ale odcházet nebudu, — dodal dřív, než stačila odpovědět. — Proč bychom měli dělat scény, dělit majetek, tahat se po soudech? Máme krásný byt, zavedený život, společné známé. Budu se o tebe starat jako dřív. Jen… vynechme tu povinnou citovou část. Ty budeš žít po svém, já taky. Zůstaneme partneři v domácnosti. Je to férové, Jano. A upřímnost člověku dává právo na klid.
Čekal všechno možné: pláč, výkřiky, rozbitý talíř. V duchu už měl připravené námitky i odpovědi na ně. Petr si byl jistý, že Jana, zvyklá na jeho jistotu a oporu, nakonec přijme alespoň takovou podobu rodiny.
Jenže ona neřekla nic. Dívala se na něj dlouze a v jejích hnědých očích se dělo něco zvláštního. Nejprve se v nich objevila bolest — prudká, skoro fyzická. Petr na okamžik uhnul pohledem. Pak se ale světlo v jejích očích proměnilo. Nezhaslo. Jen bylo jiné.
— Takže potřebuješ hlavně pohodlí? — zeptala se tiše. Hlas měla rovný, téměř bezbarvý.
— Přesně tak. Jsme dospělí lidé. Proč bourat něco, co normálně funguje? Nechci měnit řád, na který jsme zvyklí. Snídaně v osm, večeře v sedm, o víkendech návštěva u mámy. Všechno zůstane stejné, kromě lásky. Té už mezi námi stejně moc nebylo, uznej. Ty to přece taky víš.
Petr vstal od stolu a byl se sebou spokojený. Připadalo mu, že se zachoval čestně: nelhal, nic netajil, nehrál si na city. Nabídl jí, jak se domníval, rozumnou dohodu — postavení, zajištění a stabilitu výměnou za osvobození od emocí.
— Dobře, Petře, — řekla a zadívala se z okna na mihotající se noční město. — Jestli to považuješ za poctivé… tak ať je po tvém.
S úlevou přikývl. „Rozumná ženská,“ pomyslel si cestou do pracovny. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že právě v té chvíli stará Jana přestala existovat.
Ráno ho probudilo nezvyklé ticho. Obvykle Jana přesně v sedm vešla do ložnice, roztáhla závěsy a položila mu na noční stolek sklenici vody s citronem. Dnes závěsy zůstaly pevně zatažené.
V kuchyni na něj čekala snídaně — vejce se slaninou, topinky, káva. Všechno bylo jako vždy, přesně podle zvyku. Jen Jana neseděla u stolu. Byla usazená na parapetu v jasném sportovním oblečení, které na ní nikdy předtím neviděl, pila matchu a četla něco v tabletu.
— Dobré ráno, — pronesl Petr svižně. — Ty jsi dneska nějak brzy vzhůru. Rozhodla ses začít sportovat?
Otočila se k němu a lehce se usmála. Zdvořile, téměř cize.
— Dobré ráno, Petře. Ano, upravila jsem si režim. Tvoje snídaně je hotová. Dobrou chuť.
— A ty? My už spolu nesnídáme?
— Domluvili jsme se přece, že každý bude žít svůj život, pamatuješ? Ten můj teď začíná během a jógou. Po ránu už nemám chuť na těžké jídlo.
Prošla kolem něj, aniž by se ho ramenem dotkla, ačkoli kuchyň byla úzká. Zanechala po sobě novou vůni — svěží, chladivou, s jemným citrusovým tónem.
— Mimochodem, — ozvala se už z předsíně, — večeři připravím. Ale sedět u stolu nemusím. Mám program.
— Jaký program? Dnes je středa. Měli k nám přijít Novákovi.
— Už jsem jim volala. Řekla jsem, že náš způsob pohostinnosti se změnil. Doma už návštěvy nepřijímám. Jestli chceš, sejdi se s nimi v restauraci.
Dveře se zavřely. Petr zůstal stát uprostřed kuchyně a díval se na snídani, která pomalu chladla. V hrudi se mu usadil zvláštní pocit. Nebyl to strach, spíš zmatení. Vždyť dostal přesně to, co chtěl: svobodu od emocí. Jenže to ticho začalo podivně tížit.
Den se vlekl těžce. Několikrát se přistihl, že čeká na její zprávu jako dřív: nějaký vtip, odkaz nebo prosté „kup chleba“. Telefon však mlčel.
Večer ho přivítala krabička s večeří a krátký lístek: „Rybí karbanátky jsou v lednici. Ohřát 2 minuty. Přijdu pozdě.“
Byt byl dokonale uklizený, ale prázdný. Z ložnice zmizely její drobnosti, které tam bývaly samozřejmě jako vzduch, a ve skříni se místo lehkých šatů objevily přísné kostýmky. Najednou mu všechno kolem připadalo cizí.
Když se pozdě večer vrátila, Petr ji skoro nepoznal. Nový účes, rovná záda, jistota v pohybech, živý pohled. Jako by se znovu napojila na život.
— Kde jsi byla? — vyjel na ni ostře.
— Na kurzu rétoriky. Pak jsme si s holkami zašly na skleničku. Představ si, pořád ještě umím tančit.
Podívala se na něj klidně. Bez uraženosti, bez prosby, bez očekávání.
— Najedl ses? Umyls nádobí? Šikovný. Dobrou noc.
A zamířila do pokoje pro hosty.
— Jano! Proč jdeš tam?