14. března, Praha
„Tvoje máma tady už nebydlí,“ řekl její manžel ve chvíli, kdy Lucie stanula ve dveřích s kufrem ještě v ruce.
Na prahu se zarazila. Prsty se jí sevřely kolem madla tak silně, až ji zabolely klouby. Z chodby táhl studený vzduch, protože vchodové dveře zůstaly dokořán, a v pokoji, kde obyčejně spávala její máma, se svítilo.
„Co tím myslíš, že tady nebydlí?“ hlas se jí nebezpečně zachvěl. „Byla jsem pryč jen tři dny kvůli práci. Kam by asi tak mohla odejít?“
Martin pokrčil rameny a ustoupil stranou, aby mohla projít dovnitř. Byl až děsivě klidný. Ne rozzlobený, ne provinilý. Jen vzdálený, jako by oznamoval něco dávno vyřízeného.
„Odvezl jsem ji k tetě Marii. Souhlasila, že ji u sebe na nějakou dobu nechá.“
„Na nějakou dobu?“ Lucie si prudce sundala lodičky. „Co to má znamenat? A proč jsi o tom rozhodl beze mě?“
„Protože já už to nezvládám.“ Podíval se jí přímo do očí. „Už prostě nemůžu. Tři roky, Lucie. Tři roky takhle žijeme a mně došly síly.“
Vešla do kuchyně a položila tašku na stůl hlasitěji, než chtěla. Ruce se jí třásly únavou, šokem i vztekem, který v ní začínal vřít. Otevřela lednici, vytáhla láhev vody a dlouze se napila, jen aby získala pár vteřin.
„Takže si to ujasníme,“ řekla a nutila se znít klidně. „Ty jsi vyhodil moji mámu z našeho bytu, zatímco jsem byla pryč?“
„Nevyhodil jsem ji. Přestěhoval jsem ji. S úctou, se všemi jejími věcmi.“ Opřel se o rám dveří. „A ty sama dobře víš, že to bylo správné rozhodnutí. Je to tvoje máma, ale naše manželství musí být na prvním místě.“
Lucie zavrtěla hlavou. Až ji omráčilo, jak rychle dokáže člověk převrátit celý domov naruby. Ještě ráno odjížděla z Prahy s jistotou, že se vrátí do bytu, kde bude všechno na svém místě. Teď stála uprostřed vlastní kuchyně a měla pocit, že vkročila do cizího života.
„Musím mluvit s mámou,“ řekla a vytáhla telefon.
„Je moc pozdě,“ namítl Martin. „Bude skoro půlnoc. Zavolej jí ráno.“
„Jedu k tetě Marii.“
„Nejedeš.“ Jeho hlas ztvrdl. „Právě jsi přijela vlakem. Jsi vyřízená. Promluvíme si ráno.“
Lucie vytočila matčino číslo, ale telefon byl vypnutý. Zkusila tetu Marii, jenže ani ta to nezvedala. Martin stál opodál a mlčel.
„Co jsi jí řekl?“ vyhrkla Lucie a hodila mobil na stůl.
„Pravdu. Že takhle už nemůžeme dál žít. Že se nám rozpadá manželství. Že to nakonec musí být buď jedna z vás, nebo já.“
„Ty jsi jí dal ultimátum?“
„Neměl jsem snad?“ Prohrábl si vlasy rukou. „Lucie, mluvili jsme o tom snad stokrát. Já už takhle dál nemůžu. Chci, abychom zase byli rodina. Jen ty a já. Bez hádek, bez toho věčného našlapování po špičkách.“
Lucie klesla na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Ano, mluvili o tom. Mnohokrát. Ale nikdy si nemyslela, že Martin opravdu udělá něco tak konečného. Nějak si namlouvala, že se to časem samo uklidní.
„Jak to vzala?“ zeptala se, aniž k němu zvedla oči.
„Jako voják. Řekla, že to čekala. Sbalila se za hodinu. Ani slzu neukápla.“
Lucii se na rtech objevil hořký úsměv. To byla celá její máma. Hrdá, tvrdohlavá, vzpřímená. Neudělala by scénu, ani kdyby se jí uvnitř lámalo srdce.
„Musím ji vidět.“
„Ráno,“ zopakoval Martin. „Teď sprcha a postel. Sotva stojíš.“
Poslechla. Pod horkou vodou se snažila pochopit, co se vlastně stalo. Máma s nimi bydlela od chvíle, kdy ji postihla mrtvice. Lékaři tehdy řekli, že bude potřebovat stálou péči. Nechat ji samotnou nepřicházelo v úvahu, a tak ji Lucie bez váhání přivezla k nim.
Martin zpočátku neprotestoval. Rodina byla rodina. Jenže měsíce plynuly a maminčino zotavování postupovalo pomalu. Byla čím dál ostřejší, nedůtklivá, někdy celé hodiny mlčela, a pak náhle vybuchla. Nejčastěji proti Martinovi.
„Tohle není pořádný chlap,“ bručela, když odešel do práce. „Neumí opravit ani kapající kohoutek, nevydělá pořádné peníze. Jednou budeš litovat, že ses ho držela.“
Lucie ho samozřejmě bránila. Vysvětlovala, že Martin pracuje jako softwarový inženýr, že dnes mají větší cenu schopnosti a hlava než hrubá síla. Připomínala, že mají byt, auto, jezdí na dovolené a nic jim podstatného nechybí.
„Tvůj děda by tohle nikdy nestrpěl,“ odsekávala matka. „Opravdový muž se umí postarat o své.“
Martin mlčel a kousal se do jazyka, ale napětí se usazovalo v bytě jako prach, který nešlo setřít. Začal zůstávat déle v práci, vynechával večeře. Když byl doma, zavíral se v ložnici — prý kvůli práci, ale Lucie věděla, že se hlavně schovává.
Už spolu skoro nemluvili jako dřív. Zůstaly jen praktické věci: nákup, účty, čistírna, kdo vyzvedne balík. Manželství, které kdysi bývalo teplé a blízké, se proměnilo v pouhé sdílení prostoru.
A teď tohle. Martin rozhodl za ni. Máma byla pryč. Bez rozhovoru. Bez varování.
Když si lehla, Martin už byl v posteli a předstíral, že čte.
„Chápu, proč jsi to udělal,“ řekla tiše. „Ale neměl jsi to udělat za mými zády.“
„Čekal jsem tři roky, až se rozhodneš ty,“ odložil knihu. „Tři roky jsem navrhoval jiné možnosti. Pečovatelku, domov s ošetřovatelskou péčí. Můžeme si to dovolit. Jenže tys nechtěla slyšet nic.“