Deníkový zápis z 12. března 1985
Eva už od dětství věděla, že je krásná. Slyšela to ze všech stran tak často, až tomu začala věřit jako něčemu samozřejmému.
„Naše dcera je hotová krasavice, taková se hned tak nevidí,“ rozplývala se její matka před známými i kolegyněmi. A odporovat jí mohl málokdo. Jen stará paní Králová odvedle někdy bručela: „Hezké jsou všechny děti. Až dospívání ukáže, co z nich zůstane. Ne vždycky, ale často.“
Na střední škole z Evy vyrostla vysoká, nápadná dívka. Byla pyšná, rozmazlená a zvyklá, že se chlapci předhánějí, kdo jí dřív poslouží. Po maturitě se na vysokou školu nedostala, a tak vzala nástavbu zaměřenou na obchodní provoz.
„Holčičko, proč by ses trápila někde v krámě?“ řekla matka. „Pojď ke mně do podnikové laboratoře. Čistá práce, žádné tahání beden.“ A tak se Eva stala laborantkou.
Tehdy byla snad ještě půvabnější než dřív a o své ceně nepochybovala. Zamiloval se do ní Petr, technik z vedlejšího oddělení. Prudké okouzlení, krátké chození a brzká žádost o ruku. „Vezmi si mě, než mi tě někdo vyfoukne,“ žertoval. Eva souhlasila.
Svatba byla skromná, jako tehdy bývaly mnohé. Slavili v podnikové jídelně, mezi příbuznými, kolegy a přáteli. Brzy po svatbě Eva zjistila, že čeká dítě. Petr zářil štěstím. Narodila se jim dcera Klára, celá maminka, a všichni se kolem ní točili.
Mateřství však Evu změnilo. Ne ve tváři, tam zůstala krásná, ale uvnitř. Zchladla. S Petrem jednala jako se sluhou, zatímco on se staral o Kláru: vodil ji do školky a později do školy, četl jí před spaním, zařizoval všechno. Eva se vracela pozdě, ačkoli Petr věděl, že v laboratoři žádné přesčasy nebývají. Snášel její jedovatost a chránil Kláru před hádkami.
„Petře,“ šeptali mu kolegové, „viděli jsme tvoji ženu na večeři s ředitelem odboru.“ Petr jen odvrátil oči.
Eva se zapletla s Antonínem Bartošem, vysoce postaveným úředníkem, který ji zahrnoval šperky a drahými dárky. Petr se ve vlastním bytě změnil v tichý stín. Vařil, uklízel, mlčel. Rozvést se nechtěl, kvůli Kláře.
Pak přišla hospodářská krize. Antonínovo štěstí se sesypalo, následovaly kontroly, výslechy i zatýkání. Evu také předvolali. Pustili ji pro nedostatek důkazů, ale pověst měla zničenou. Domů se vrátila s prázdným pohledem, jako by se brodila stokou. Úspory byly pryč, Petr prodal polovinu věcí z bytu, aby zaplatil advokáta. Z továrny ji propustili. Petr zůstal, kvůli Kláře, ale žili vedle sebe jako cizí.
Jednou už byl skoro na odchodu. Eva, se zlomenou pýchou, prosila: „Neodcházej. Změním se.“ Zůstal, jenže dotknout se jí nedokázal. „Spala jsi s nimi,“ říkával.
„Dělala jsem to pro tuhle rodinu,“ odsekla.
Potom uklouzla znovu. Tentokrát s mladým pomocníkem Markem. Z půjček a tvrdohlavosti si znovu vybudovala život: nejdřív stánek se suvenýry u lázeňské kolonády, pak obchod a nakonec dva.
„Petře, vyzvedni mě v Ruzyni, jedu do Lodže pro zboží,“ poroučela. „Nebo nech té své slepé práce a pojď mi pomoct.“
„Na prodávání já nejsem,“ zamumlal.
„Potřebuju mužskou sílu.“
„Chlapů, co hledají práci, je dost,“ odpovídal lhostejně.
Marek se brzy stal víc než jen pomocníkem. Petr to věděl, ale mluvil málo. „Kdyby ses mi věnoval, nemusela bych hledat pozornost jinde,“ vracela mu Eva.
„Je mi z tebe zle, když se tě mám dotknout,“ odpovídal.
Roky ubíhaly. Klára se vdala a odstěhovala se na Moravu. Přišel Silvestr: Eva odjela do Karlových Varů na procedury, Petr vyrazil s kamarády do Krkonoš. Když se vrátila, skoro ji nepoznal.
„Proboha, Evo, co to je? Vypadáš zase na dvacet! Žádné vrásky, žádné povolené tělo, jsi štíhlá a celá záříš.“
„Stálo mě to všechno,“ zasmála se a ukázala prázdnou peněženku. „Jehličky, masáže, lázeňské kúry. Ale stálo to za každou korunu.“
Už nedokázala přestat. Jenže obchody vynášely čím dál méně a pak Petra postihl infarkt. Z nemocnice se vrátil slabý, jako by zestárl přes noc.
„Bože, takhle bych vypadala já?“ zamumlala Eva před zrcadlem.
„Zůstaň chvíli se mnou,“ prosíval ji.
„Nemám čas. Peníze se samy nevydělají.“
A tehdy udeřil Marek. „Tady to podepiš,“ řekl jí a položil před ni papíry, kterými na něj převáděla obchody. Eva se podepsala bez čtení.
Advokát unaveně povzdechl. „Je to neprůstřelné, paní Dvořáková. Váš podpis je na každé stránce.“
Poražená se vrátila domů. „Nezůstalo nám nic,“ zašeptal Petr.
„Tak prodáme byt,“ řekla. „Koupíme něco levnějšího.“
„A co potom?“
„Pořídíš si počítač. Budeš žít virtuálně.“ Zachechtala se.
Eva věděla, že se znovu zvedne. Jako fénix. Tak jako vždycky.
Ponaučení: Krása uvadá a pýcha člověka oslepí. Nejhorší bankrot ale není ten finanční, nýbrž bankrot duše.