Sedmiletá holčička se vracela po vyučování domů a najednou pochopila, že za ní kráčí cizí muž, který se od ní nevzdaluje ani o krok. Jenže místo toho, aby začala křičet, propadla strachu nebo se rozběhla ulicí, udělala něco naprosto nečekaného.
Sedmiletá Eliška šla ze školy ulicí, kterou znala skoro nazpaměť. Procházela tudy tolikrát, že by dokázala odříkat každý plot, každé okno i každý strom podél chodníku. Na zádech jí visela školní aktovka a při chůzi se jí lehce houpala ze strany na stranu. Myslela na obyčejné dětské věci a kolem ní bylo všechno tak klidné, až to působilo bezpečně: tiché domky, lípy u silnice, vůně čerstvých rohlíků z malé pekárny na rohu a jen pár lidí, kteří prošli kolem. Ten den nevypadal jinak než všechny ostatní.
Potom se v ní ale znenadání ozvalo nepříjemné tušení. Takové, jaké dítě neumí přesně pojmenovat, ale cítí ho celým tělem. Eliška měla pocit, že ji někdo sleduje. Nejdřív se snažila sama sebe uklidnit. Říkala si, že se jí to nejspíš jen zdá, že za ní prostě někdo jde stejným směrem. Jenže ten divný tlak mezi lopatkami nemizel. Zrychlila a nenápadně se ohlédla.
Kousek za sebou spatřila vysokého muže v černém oblečení. Na hlavě měl tmavý klobouk stažený hluboko do čela, takže mu do tváře skoro nebylo vidět. Právě to na něm působilo ještě děsivěji.
Eliška okamžitě obrátila hlavu zpátky a přidala do kroku. Srdce jí bušilo tak prudce, až měla pocit, že ten zvuk musí být slyšet po celé ulici. Teď už nepochybovala. Ten muž nešel jen náhodou za ní. Šel za ní schválně.
Jeho těžké kroky se ozývaly stále blíž a vzdálenost mezi nimi se rychle zmenšovala. Domov už nebyl daleko, zbýval jen jeden blok, jenže strach jí najednou sevřel celé tělo tak silně, že jí nohy připadaly těžké jako kámen.
Znovu se otočila. Tentokrát se jejich pohledy střetly. Mužovy oči byly chladné, prázdné a nepřirozeně klidné. Tvář schovaná ve stínu klobouku se jí zdála cizí a hrozivá. Ulice jako by se v tu chvíli vyprázdnila, dokonce i obyčejné zvuky zmizely, a to ticho jen prohlubovalo hrůzu. Jiné dítě by se možná rozběhlo, začalo volat o pomoc nebo by se strachem zůstalo stát. Eliška však udělala něco úplně jiného.
Najednou se zastavila přímo uprostřed chodníku. Pomalu se otočila směrem k neznámému muži a podívala se na něj tak pevně, jak jen dokázala. A pak provedla právě ten krok, který jí zachránil život.
Neutíkala rovnou domů, kde by mohla ztratit drahocenné vteřiny. Prudce odbočila k sousednímu domu, prošla k brance a zaklepala na dveře, za nimiž bydlel starší manželský pár.
Srdce jí tlouklo tak divoce, že se jí zdálo, jako by jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Přesto se ze všech sil snažila nedat na sobě znát, že je vyděšená.
Za několik vteřin se dveře otevřely. Stála v nich starší žena, která na neznámé dítě překvapeně pohlédla. Eliška se nadechla a téměř nahlas, schválně jistým hlasem, řekla:
— Babi, už jsem tady. Je tatínek doma z práce? Slíbil mi, že mi pomůže napsat sloh „Můj tatínek je policista“.
Než žena stačila pochopit, co se děje, Eliška se k ní nepatrně naklonila a sotva slyšitelně zašeptala:
— Prosím, pomozte mi. Jde za mnou nějaký člověk.
Výraz starší ženy se v jediném okamžiku změnil. Na nic se nevyptávala, nezaváhala ani na vteřinu a okamžitě pochopila, že jde o něco vážného. Pevně vzala Elišku za ruku, vtáhla ji dovnitř a dost hlasitě, aby to bylo slyšet až ven na ulici, pronesla:
— Ale jistě, zlatíčko, tatínek je už dávno doma. Pojď dál, čeká na tebe.
Hned potom zavolala svého muže. Starší pán vyšel do předsíně, klidně došel ke dveřím a pozorně se zadíval ven.
Muž, který Elišku sledoval, si všiml, že dívka už je v domě, že vedle ní stojí dospělí a že už není sama. Zastavil se, několik vteřin nehybně stál, potom se prudce otočil a rychlým krokem odešel pryč. Ani jednou se neohlédl.
Teprve když se dveře zavřely, Eliška to už nevydržela a rozplakala se. Třásly se jí ruce, hlas se jí lámal a v očích měla takový děs, že starší manželé okamžitě pochopili, jak blízko mohlo být neštěstí.
Večer ji sousedka doprovodila domů. Když se její maminka dozvěděla, co se stalo, dlouho se z toho nemohla vzpamatovat.
Později všichni opakovali totéž: Elišku nezachránil zázrak, ale její duchapřítomnost. V tom nejděsivějším okamžiku se malá holčička dokázala zachovat chytřeji a odvážněji než mnozí dospělí.