Žila jsem s Tomášem dva měsíce a všechno bylo idylické, dokud nenastal okamžik, kdy mě pozval k jeho matce. „Co kdybychom udělali večeři, chtěl bych, abys poznala mou maminku?“ oznámil jedním dechem. A ještě než začal samotný večer, věděla jsem, že z tohoto domu utíkají nejenom drobní škůdci – přidala jsem se k nim já, ztracená v rodinných pravidlech a očekáváních.
Všechno začalo běžně, jak to bývá u dospělých v Brně: po několika měsících jsme se rozhodli žít spolu. Tomáš pracoval jako programátor a jeho jedinou zvláštností byla posedlost pořádkem a pitím čaje bez cukru. Jeho byt na Králově Poli byl typický: každý předmět měl své místo, chaos zde neměl místo.
Dva měsíce společného života, a pak jednoho dne Tomáš s dramatickým výrazem pronese: „Inka, co kdybychom udělali večeři u mě doma, chtěl bych, abys se seznámila s maminkou? Jen upozorňuji, je to žena s tvrdým charakterem, v mládí byla zástupkyní ředitelky školy. Ale myslím, že se ti zalíbí.“
Souhlasila jsem. Co jiného? Koupila jsem medové perníčky a vybrala nenápadné šaty – něco, co nebudilo pozornost, spíše nenápadně zapadlo. Po celý den jsem byla nervózní, jak žákyně před školní slavností.
V sedm hodin přesně se otevřely dveře a Tamara Nováková vstoupila s přísností, jako by nešla na návštěvu, ale provádět sociální šetření. V předsíni okamžitě zkontrolovala mé boty, mrkla na mě přísným pohledem a zamířila ke stolu v kuchyni.
Posadila se, položila ruce na stůl a zůstala nepohnutá: „Tak, seznámíme se. Inko, pověz něco o sobě.“
„Pracuji v dopravní společnosti už pět let,“ odpovídám.
„Příjem je oficiální, nebo jak je dnes zvykem – všechno v obálce? Můžeš přinést potvrzení?“ přerušila mě ostře.
V duchu jsem spočítala náklady na potřebné potvrzení, ale odpověděla pravdivě: „Vše je legální, příjem stabilní, stačí na běžný život.“
Tomáš mezitím tichounce servíroval brambory, snažící se dodat stolnímu scénáři důstojnost.
„A bydlení? Máte své, nebo se hned pověsíte na syna?“
„Mám byt, nyní ho pronajímám,“ odpovídám hrdě.
Tamara Nováková přikývla s mírným povzdechem: „Víš, ženy jsou nejdřív samostatné, a pak hned: ‚Tomáši, kup mi sprchu, odvez mě na Maledivy, prosím.‘ A my ctíme upřímnost!“
Pak se pokračovalo podle známého scénáře: byla jsem vdaná, jak jsou moji rodiče, žádné dědičné nemoci, postoj k alkoholu – vše v detailním zkoumání.
Tomáš se tvářil jako němý herec ve své vlastní komedii.
Po půl hodině, když i můj čaj vychladl, Tamara Nováková pronesla větu, která završila náš „romantický“ večer: „Přejděme k podstatě: máte děti?“
„Ne,“ odpověděla jsem a upřímně dodala, že je to mé osobní téma.
„Osobní, když jste doma!“ přerušila mě. „Potřebujeme vlastní vnoučata, cizí nás nezajímají. A potvrzení z kliniky, že můžete rodit, prosím, na vlastní náklady!“
Podívala jsem se na Tomáše s očekáváním, že se postaví na obranu své partnerky. Ale Tomáš jen povzdechl: „No, maminka se stará, šla bys, uklidnila bys vše hned.“
V tu chvíli jsem pochopila, že moje mise v tomto cirkusu končí. Vztyčila jsem se: „To je vše, bylo velmi… poučné seznámit se.“
Vyšla jsem do předsíně, Tomáš mě zavolal: „Inko, co ty, maminka se snaží kvůli mně!“
Zapínala jsem si kabát a sotva jsem to stihla zakoktala: „Jenže ženou vám asi maminka vybere taky. Já pas.“
Sebrala jsem své tašky, vlastně jsem nic z bytu moc nerozbalila, zavolala taxi a odjela zpět do svého bytu, kde je čaj teplý a otázky takové nikdo neklade.
Tomáš pak psal, volal a ujišťoval: „Co je na tom, všechny normální ženy se přizpůsobí rodině!“
Už jsem neargumentovala. Byla jsem jen ráda, že celý tento divadelní představení se odehrálo před svatbou a společnou hypotékou, a ne po ní.
Žila jsem s Tomášem dva měsíce, všechno bylo perfektní, dokud mě jedné večer nepozval k jeho matce – a právě zde všechno začalo.