„Ty k nám nepatříš,“ pronesla tchyně a přendala maso z talíře snachy zpátky do hrnce.
Klára zůstala stát u sporáku s talířem v rukou. Na porcelánu se ještě leskla omáčka od guláše, který právě dovařila paní Milada Novotná. Kousky masa mizely jeden po druhém zpátky mezi brambory a šťávu, jako by je tchyně v duchu počítala a kontrolovala, komu smí připadnout.
„Prosím?“ zeptala se Klára tiše, protože si v první chvíli myslela, že špatně slyšela.
„Co na tom nechápeš?“ Paní Milada si otřela ruce do zástěry a obrátila se k ní čelem. „My jsme tě do rodiny nepřijali. Ty ses k nám prostě přilepila sama.“
V kuchyni se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet jen pomalé pobublávání polévky na plotně. Klára položila talíř na stůl a odhrnula si pramen vlasů z čela. Prsty se jí třásly tak, že je raději sevřela v pěst.
„Paní Milado, já tomu nerozumím. S Pavlem jsme přece manželé už pět let! Máme dceru…“
„No a?“ skočila jí tchyně do řeči. „Eliška je naše krev, o tom žádná. Ale ty jsi byla cizí a cizí taky zůstaneš.“
Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vešel Pavel. Měl rozcuchané vlasy, rozepnutou košili a v obličeji výraz člověka, kterého někdo právě vytáhl z polospánku na gauči po směně.
„Co se tady děje?“ zeptal se a přejel pohledem od manželky k matce. „Proč se tu hádáte?“
„Nehádáme se,“ odpověděla paní Milada klidně. „Jen si povídáme. Vysvětluju tvojí ženě, jak se má chovat v našem bytě.“
Pavel svraštil obočí a zadíval se na Kláru. Stála tam bledá, rty pevně semknuté, jako by se bála, že kdyby je povolila, vyhrknou z ní slzy.
„Mami, cos jí řekla?“
„Pravdu. Že maso není pro každého. Rodina je velká a kousků málo.“
Klára ucítila, jak se jí v krku zvedá těžký, pálivý knedlík. Tak tedy takhle. Pět let si namlouvala, že do téhle rodiny patří. Pět let se snažila být milá, pomáhala, mlčela, když ji tchyně bodala drobnými poznámkami, a doufala, že jednou se to zlomí.
„Pavle, pojedu domů,“ řekla sotva slyšitelně. „K mamince.“
„Jak domů?“ ozvala se podrážděně paní Milada. „Tvůj domov je teď tady. Nebo si myslíš, že můžeš přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí?“
„Mami, dost,“ vykročil Pavel ke Kláře. „Co se stalo?“
Klára neodpovídala. Jak mu měla vysvětlit, že mu jeho matka právě dala jasně najevo, že v tomhle bytě není nikým? Že i obyčejný talíř guláše je pro ni najednou příliš?
„Sbalím Elišku,“ řekla místo odpovědi. „A odvezu ji na víkend k mámě.“
„A proč jako?“ zpozorněla tchyně. „Babičku má tady. Proč to dítě tahat přes půl města?“
„Protože babička si myslí, že její matka není rodina,“ odpověděla Klára tiše. „Třeba se pro vnučku najde místo někde, kde její mámu nebudou ponižovat.“
Otočila se a vyšla z kuchyně. Pavel ji chytil za ruku.
„Kláro, počkej! Řekni mi pořádně, co se stalo.“
Klára se k němu obrátila. Díval se na ni nechápavě a za jeho zády stála paní Milada u sporáku, jako by se jí nic netýkalo, a zbytečně míchala polévku.
„Zeptej se maminky,“ řekla Klára. „Ta ti to vysvětlí líp.“
V dětském pokoji si tříletá Eliška hrála s panenkami. Jakmile uviděla maminku, rozzářila se a přiběhla k ní.
„Mami! Podívej, krmím Terezku!“
„Jsi šikulka, zlatíčko.“ Klára si k ní dřepla a pevně ji objala. „A ty máš hlad?“
„Mám! Babička říkala, že bude guláš.“
„Bude, beruško. Jen si ho dáme u babičky Jany.“
„U tvojí maminky?“ zaradovala se Eliška. „Hurá! A pojede i táta?“
„Ne, tatínek zůstane doma.“
Klára začala skládat dětské věci do tašky. Šatičky, punčocháče, pyžamo, oblíbenou plyšovou kočku, pár hraček, všechno, co mohly na několik dní potřebovat. Když rovnávala oblečení, objevil se ve dveřích Pavel.
„Kláro, prosím tě, co to vyvádíš? Kvůli takové hlouposti odjíždět?“
„Hlouposti?“ narovnala se a podívala se na něj tak přímo, až uhnul očima. „Tvoje matka mi řekla, že k vám nepatřím! Sebrala mi jídlo z talíře! Tomu říkáš hloupost?“
„No tak máma něco plácla. Vždyť ji znáš, je prudká. Zítra si na to ani nevzpomene.“
„Ale já si vzpomenu, Pavle! A nebylo to poprvé.“
„Ale nech toho. Prostě je unavená. V práci má problémy a vyjela po tobě.“
Klára se zasmála, ale nebyl v tom ani kousek radosti. Jen hořkost.
„Unavená? Ona je unavená pět let? A pokaždé si to musí vybít zrovna na mně?“
„Tak si toho nevšímej!“
„Nevšímat si toho, že mě v mém vlastním domově nazývají cizí ženskou? Pavle, slyšíš vůbec, co říkáš?“
Pavel přešel po pokoji a promnul si zátylek. Klára to gesto znala až příliš dobře. Dělal to pokaždé, když nevěděl, jak z něčeho vybruslit.
„Kláro, kam bys šla? Jsme přece rodina. Máme dítě.“
„Právě proto odcházím. Nechci, aby Eliška poslouchala, jak její matku někdo shazuje.“
„Kdo tě shazuje? Máma jen řekla svůj názor.“
„Svůj názor?“ Klára přestala skládat věci a zůstala na něj hledět. „Pavle, ona mi vzala jídlo z talíře. Řekla, že jsem cizí. To je podle tebe názor?“
„Možná to řekla ostře. Ale musíš chápat, že máma celý život táhla všechno sama. Táta odešel brzy, nás s bratrem vychovala prakticky bez pomoci. Zvykla si mít všechno pod kontrolou.“
„A to znamená, že já mám její kontrolu snášet do konce života?“
Pavel si sedl na kraj postele a vzal Kláru za ruce.
„Nechci, abychom se kvůli tomu rozhádali. Promluvím s ní. Vysvětlím jí to.“
„Co jí vysvětlíš? Že jsem taky člověk? Že mám city?“
„Ano. Řeknu jí, aby na tebe nebyla hrubá.“
Klára pomalu zavrtěla hlavou.
„Pavle, tady nejde o hrubost. Tvoje matka mě nikdy nepřijala. A ty to moc dobře víš.“
Pět let nestačilo? Kolik času ještě měla čekat?
Z kuchyně se ozval hlas paní Milady:
„Pavle! Pojď večeřet! Všechno vystydne!“
Pavel vstal.
„Pojďme se normálně najíst. Pak si o tom promluvíme.“
„Ne, děkuju. Přešla mě chuť.“
Chvíli stál na místě, potom odešel. Klára slyšela, jak v kuchyni mluví s matkou, ale jednotlivá slova k ní nedoléhala. Hlasy se chvílemi zvedaly, pak znovu tišily.
Vzala telefon a vytočila číslo své maminky.
„Mami? To jsem já. Můžeme k tobě na pár dní přijet?“
„Samozřejmě, holčičko. Co se stalo?“
„Řeknu ti to potom. Teď vyrážíme.“
„Dobře. Mám hotovou svíčkovou, zrovna jí bude dost pro všechny.“
Kláře mimoděk přeběhl po tváři slabý úsměv. Oblékla Elišku, sbalila tašku, políbila dceru do teplých rozcuchaných vlásků, zapnula jí bundu a vyšla z bytu. Dveře se za nimi tiše zavřely a klíč zůstal s kovovým cinknutím ležet na skříňce v předsíni. V autě Klára nastartovala, podívala se do zrcátka: v okně kuchyně se ještě svítilo osamělé světlo. Pak se rozjela a už se neohlédla.