„Tak si prostě vyměňme bydlení. Ty máš dvoupokojový byt, my jednu místnost na ubytovně. Tobě samotné by jeden pokoj bohatě stačil, zatímco my se tam s dětmi nemáme kam hnout,“ spustil Pavel sotva překročil práh, hlasem unaveným, ale tvrdým, jako by si odpověď už dávno předem vybral.
„Tak si prostě vyměňme bydlení. Ty máš dvoupokojový byt, my jednu místnost na ubytovně. Tobě samotné by jeden pokoj bohatě stačil, zatímco my se tam s dětmi nemáme kam hnout,“ spustil Pavel sotva překročil práh, hlasem unaveným, ale tvrdým, jako by si odpověď už dávno předem vybral.
„Tak si prostě vyměňme bydlení. Ty máš dvoupokojový byt, my jednu místnost na ubytovně. Tobě samotné by jeden pokoj bohatě stačil, zatímco my se tam s dětmi nemáme kam hnout,“ spustil Pavel sotva překročil práh, hlasem unaveným, ale tvrdým, jako by si odpověď už dávno předem vybral.
„Pavle,“ ozvala se matka trpělivě, skoro jako učitelka, která už popáté vysvětluje stejnou věc páťákovi, „ubytovna a byt nejsou totéž. Na ubytovně je společná kuchyň, společné záchody. Dovedeš si představit, jak bych tam žila?“
„Zvykla by sis, mami. Vždyť tam přece taky žijí lidi!“
Marie Novotná zrovna ležela na pohovce a sledovala nový díl svého oblíbeného seriálu, když jí syn zavolal.
„Mami, musíme se ještě jednou vrátit k tomu bydlení…“
„Pavle, tohle jsme probrali už snad stokrát,“ zasténala. „Já svůj byt za nic měnit nechci!“
„Mami, vždyť sama vidíš, jak se mačkáme! Narodil se Matěj a už tam není místo vůbec na nic.“
„A co já s tím? Jak do toho zapadám já?“
„Ty bydlíš sama ve dvou pokojích a my jsme čtyři v jedné místnosti na ubytovně. To ti nepřijde aspoň trochu nespravedlivé?“
Marie se zašklebila. Tenhle spor se táhl už rok, od chvíle, kdy byla snacha Jana těhotná podruhé. Právě tehdy se poprvé objevilo slovo výměna.
„Mami, pochop mě, já tě nežádám jen tak z rozmaru!“ naléhal tehdy. „Je mi tady dobře, všechno tu znám, sousedi jsou moji,“ bránila se Marie.
„Jenže nám dobře není! Šimonovi už je pět, potřebuje aspoň vlastní kout, a Matěj v noci řve tak, že postaví na nohy celé patro!“
„Jistě, lehké to nemáte, synku, ale svoje potíže si musí člověk řešit sám.“
„A jak? Na nájem nemáme, moji výplatu znáš a Jana je na mateřské.“
„Tak si najdi nějakou bokovku!“
„Mamíí, nezačínej zase. Kde s mým vzděláním seženu práci, když v Brně dnes člověka nevezmou pomalu ani jako uklízeče?“
Věděla, že v něčem má pravdu. Dělal elektrikáře v místním podniku za svých pár desítek tisíc, a z toho se člověk neuživil lehce ani sám, natož aby dětem platil samostatný pokoj.
„A co bych podle tebe měla dělat?“
„Vyměnit se s námi! Tobě jeden pokoj stačí a my potřebujeme prostor hned!“
„Pavle, byt a ubytovna jsou přece dva úplně jiné světy. Už nejsem mladá. Tam by mi bylo zle.“
„Zvykneš si, mami! Jsi silná ženská, ty bys tam ještě všechny strčila do kapsy!“
„Silná možná jsem, ale ne natolik, abych si na stará kolena užívala ubytovnu naplno a každé ráno bojovala v kuchyni o rychlovarnou konvici.“
„Mami, vždyť by to bylo jen spravedlivé!“
„Spravedlivé je, když má každý svůj vlastní kus místa.“
„Ale jsme rodina, máme si pomáhat!“
„Pomáhám, jak můžu. Vnukům kupuju dárky, přivezu vám nákup, občas něco přidám.“
„Mohla bys udělat víc!“
„Mně se zdá, že toho nedělám málo.“
Hovor skončil jako pokaždé bez výsledku. Syn telefon položil a Marii zůstalo na duši jako po přesoleném guláši: člověk je sytý, ale žádná radost v něm nezůstane. Pořád jí vrtalo hlavou, jestli její vlastní syn opravdu chce, aby se ona vzdala pohodlí jen proto, aby se jim žilo volněji.
Za týden se celá rodina objevila u jejích dveří: Jana s tmavými kruhy pod očima, miminko křičelo, starší chlapec pobíhal po pokoji jako splašený.
„Paní Novotná,“ začala snacha opatrně, až přehnaně diplomaticky, „nemohli bychom tu výměnu bytu ještě jednou probrat?“
„Probrat ji klidně můžeme. Jen odpověď bude stejná.“
„Ale proč? Vysvětlete mi to.“
„Protože se mi tady dobře žije! Nehodlám vyměnit svoje pohodlí za vaše nepohodlí!“
„Jenže jde o vaše vnuky!“
„Já vím. A co má být?“
„To vám jich není líto, že vyrůstají v takových podmínkách?“
Marie se na snachu podívala přísně. Nebyla to žádná křehká dívka, ale hotový agitátor v sukni: tlačila na lítost, tlačila na svědomí.
„Líto mi jich samozřejmě je. Jenže děti jsou pořád především vaše odpovědnost.“
„Takže my pro vás vlastně ani nejsme rodina?“
„Jsme. Jsem babička. Ale nejsem jejich druhá máma.“
„Babička má vnoučatům pomáhat!“
„Pomáhám. Jen do hranic rozumu.“
Pavel do té chvíle mlčel, pak se ozval:
„Mami, a kdybychom ti za to nepohodlí každý měsíc něco připláceli?“
„Hm? Kolik?“
„No… dva tisíce korun měsíčně.“
Marie si odfrkla.
„Dva tisíce? Za tu radost pást se u společného sporáku? A nechceš rovnou nabídnout pět?“
„Pavle, o peníze tu nejde. Jde o to, že to není moje místo.“
„Mami, vždyť by to bylo jen dočasně, tak na dva tři roky!“
„A potom?“
„Potom se zapíšeme do pořadníku, něco dostaneme, nebo si vezmeme hypotéku!“
„Pořadník!“ rozesmála se Marie. „Pavle, ty žiješ ještě za minulého režimu? Dneska se byty nedávají, dneska se kupují!“