„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec tak tiše, až ji to zabolelo víc než křik, protože v tu chvíli pochopil, že jeho dcera chce v osmnácti rozhodnout o celém životě

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec potichu.

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zopakoval téměř šeptem. „Mám pocit, že nejsi v prvním ročníku na vysoké, ale někde v první třídě základky. Ať je láska sebekrásnější, někde bydlet musíte, každý den musíte něco jíst, ne? Musíte. Kam se tak ženete? Chcete se brát hned zítra, protože už to prostě nevydržíte? Nikdo přece není proti tvému Lukášovi. Ať přijde, seznámíme se, promluvíme si, potkáme se s jeho rodiči. Říkám to špatně?“

„Petře, přijedeš brzy?“ zeptala se Jana, když zavolala manželovi do práce.

„Brzy. Už to skoro balím,“ odpověděl.

„Tak se nikde nezdržuj. Potřebujeme si promluvit,“ řekla najednou.

„Stalo se něco?“ zneklidněl Petr.

„Jak ti to říct… ještě se úplně nic nestalo, ale mluvit musíme.“ Jana byla slyšitelně nervózní, i když podle hlasu se zatím nezdálo, že by šlo o katastrofu.

Za čtvrt hodiny už hlava rodiny odemykala dveře bytu.

„Tak co se tady u vás děje?“ zeptal se opatrně své ženy.

„Nejdřív se převlékni, umyj si ruce a nevrhej se hned zachraňovat vesmír,“ políbila ho a jemně ho postrčila ke koupelně.

Za chvíli měl všechno hotové, převlékl se a vyšel do obýváku.

„Pojď,“ vzala ho žena směrem k pokoji jejich dcery. Tereza seděla na gauči, oči zarudlé od pláče.

„No tak, co se stalo?“ snažil se Petr mluvit klidně.

„Zeptej se své dcery,“ odfrkla si Jana. „Tak povídej, řekni tatínkovi, co sis vymyslela!“

Tereza se ještě víc zatvářila uraženě, otočila hlavu k oknu a bylo zřejmé, že o svém problému nemá nejmenší chuť mluvit.

„Dobře, dámy,“ řekl Petr pevně a udeřil dlaní do stolu. „Buď mi teď v klidu, bez scén a přehnaných emocí vysvětlíte, o co jde, nebo si to vyřešte samy a já si po práci půjdu odpočinout.“

„My se tu totiž vdáváme,“ oznámila Jana jízlivě. „Nejlépe hned dneska. Bez zbytečného odkladu.“

„Prosím?“ Petr pozvedl obočí. „Jen tak se vdáváme? A za koho, smím-li se zeptat?“

Protože Tereza dál zatvrzele mlčela, musela odpovědět zase její matka.

„Lukáš Dvořák. Pamatuješ, jak sem poslední dobou pořád chodil?“

„Aha. Takže takhle.“ Petr se podíval na dceru. „Je to tak?“

Tereza mlčela.

„Dobře, moje milá. Teď ale přestaň hrát tuhle hru. Mám před tebou tancovat, abych se vůbec něco dozvěděl?“ řekl už mnohem vážněji.

„My se s Lukášem milujeme!“ vyhrkla najednou. „Je nejlepší ze všech a vezmeme se!“

„No vida, konečně aspoň něco víme,“ povzdechl si Petr. „Studuje s tebou?“

„Ano. Jsme ve stejné skupině.“

„První ročník,“ vydechl Petr napůl chápavě, napůl bezmocně. „Děti…“

„My nejsme děti!“ vyjela Tereza. „Je nám osmnáct. Jsme plnoletí!“

„Dobře. Jestli jste plnoletí, pak jste podle vás dospělí, chápu to správně? Tak tedy budeme mluvit jako dospělí lidé.“

„Já mluvit nechci! Už to vidím. Začne to: ‚Jste ještě mladí, měli byste počkat, postavit se na vlastní nohy, prověřit svoje city,‘ a podobné nudné řeči. Vy jste dospělí, rozumní, správní a nedokážete pochopit jednu úplně obyčejnou věc: my se milujeme, máme skutečné city! A vy nám to chcete zničit!“

„Terezo, já nikomu nic ničit nechci,“ unaveně si povzdechl otec. „Chci tomu porozumět. Takže ty a Lukáš se milujete, ano?“ Tereza vzdorovitě kývla. „Dobře. To je aspoň něco. A chcete se vzít? Oba dva to chcete, nebo jen ty?“

„Tati, nezačínej Lukáše urážet. On chce svatbu taky.“

„Výborně. Takže přání máte. A kde budete bydlet? Z čeho budete žít? Přemýšleli jste o tom?“

„Na tom nezáleží! Když se dva lidé milují, všechno ostatní není důležité!“ vykřikla dcera rozohněně.

„Terezo, kolik ti vlastně je?“ zeptal se otec tiše. „Mám pocit, že nejsi v prváku na vysoké, ale v první třídě. I když je člověk zamilovaný až po uši, pořád musí někde bydlet a každý den jíst. Nebo ne? Kam tolik spěcháte? Musíte se brát hned zítra? Nikdo přece neříká, že je Lukáš špatný. Ať přijde, poznáme ho pořádně, promluvíme si, setkáme se s jeho rodiči. Mám pravdu?“ otočil se k manželce.

„Máš naprostou pravdu, miláčku. Jenže je tu jeden detail. Oni důvod ke spěchu mají.“

„Cože, berou Lukáše na vojnu?“

„Ne, neberou ho na vojnu. A nejde o Lukáše.“ Jana se podívala na dceru. „Terezo, proč mlčíš? Mám to všechno říkat za tebe?“

„Nemlčím,“ zamumlala dcera naštvaně. „S Lukášem budeme mít dítě.“

„Tak moment,“ pronesl Petr překvapeně a ztěžka. „A co hodláte dělat?“

„Vzít se! Porodit ho! A ani vás nenapadne mě od toho odrazovat! Naše dítě se narodí!“

„Dobře, hlavně se uklidni. Nikdo tě od ničeho neodrazuje. Tady si musíme nejdřív všechno srovnat. Radši mi řekni, vědí o tom Lukášovi rodiče?“

„On dneska… Domluvili jsme se, že každý dnes promluví se svými rodiči.“

„A co? Už ti volal, jak to dopadlo?“

„Ne.“

„Dobře. Až zavolá, řekneš mi to. A teď mě nechte se najíst, protože při těch vašich vášních tu nakonec zůstanu hladový.“

S Janou odešli do kuchyně. Jana rychle ohřála večeři a postavila před manžela talíř.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše.

„Zatím nevím. Upřímně, opravdu nevím. Počkejme, co řeknou jeho rodiče. Třeba společně najdeme nějaké řešení.“