Sedmiletá dívka šla po škole domů, když si náhle uvědomila, že ji sleduje neznámý muž a drží se za ní krok za krokem. Jenže místo toho, aby začala křičet, dala se na útěk nebo úplně ztuhla strachy, udělala najednou něco, co by od ní nikdo nepředpokládal.
Sedmiletá Eliška se vracela ze školy ulicí, kterou znala téměř nazpaměť. Prošla tudy už tolikrát, že by cestu dokázala najít i se zavřenýma očima. Na zádech měla aktovku, která se jí při každém kroku lehce houpala, a v hlavě jí běžely obyčejné dětské myšlenky. Všude kolem bylo všechno důvěrně známé: nízké domky, stromy podél chodníku, vůně čerstvých rohlíků z malé pekárny na rohu a jen pár lidí, kteří spěchali za svými věcmi. Ten den vypadal úplně obyčejně a nic nenaznačovalo, že se může stát něco zlého.
Pak ale Elišku náhle sevřel zvláštní neklid. Měla pocit, jako by se jí něčí pohled zabodával do zad a nepouštěl ji. Nejdřív si řekla, že si to nejspíš jen namlouvá, a snažila se jít dál stejně klidně jako předtím. Jenže ten nepříjemný pocit nemizel. Přidala do kroku a opatrně se ohlédla přes rameno.
O kus dál zahlédla vysokého muže oblečeného celý v černém. Na hlavě měl tmavý klobouk, jehož stín mu zakrýval skoro celý obličej, a právě proto působil ještě děsivěji.
Eliška se okamžitě otočila zpátky a zrychlila. Srdce jí bušilo tak prudce, až měla pocit, že ten tlukot musí slyšet i lidé v domech za okny. Teď už si nebyla jen nejistá. Věděla to. Ten muž jde opravdu za ní.
Těžké kroky se ozývaly stále blíž a vzdálenost mezi nimi se rychle zmenšovala. Domov byl už jen jeden blok odsud, ale strach jí najednou svázal nohy tak, že jí připadaly těžké jako kámen.
Znovu se ohlédla a na krátký okamžik se střetla s jeho očima. Jeho pohled byl prázdný a studený, tvář schovaná ve stínu klobouku vypadala cize a hrozivě. Ulice jako by najednou utichla a vylidnila se. Právě to ticho dělalo všechno ještě horší. Jiné dítě by se možná rozběhlo, začalo volat o pomoc nebo by se rozplakalo přímo na chodníku. Eliška však udělala něco úplně jiného.
Zastavila se uprostřed cesty, pomalu se otočila k neznámému muži a pevným pohledem se na něj podívala. A potom udělala přesně to, co jí zachránilo život.
Místo aby se zoufale hnala domů a ztrácela drahocenné vteřiny, prudce zahnula k sousednímu domku a rychle zaklepala na dveře, za nimiž bydlel starší manželský pár.
Srdce jí tlouklo tak silně, jako by jí mělo vyskočit z hrudi, ale ze všech sil se snažila nedat na sobě znát, jak moc se bojí.
Po několika vteřinách se dveře otevřely a objevila se v nich starší žena. Překvapeně se na holčičku podívala. V tu chvíli Eliška schválně promluvila hlasitěji, než bylo nutné, a snažila se, aby zněla co nejjistěji:
— Babičko, už jsem tady. Vrátil se táta z práce? Slíbil mi, že mi pomůže napsat sloh „Můj tatínek je policista“.
Žena ještě nestačila pochopit, co se děje, když se k ní Eliška nepatrně naklonila a skoro neslyšně zašeptala:
— Prosím, pomozte mi. Jde za mnou nějaký člověk.
Stařence se v jediném okamžiku změnil výraz ve tváři. Na nic se nevyptávala, nezaváhala a hned pochopila, že dítě nemá čas nic vysvětlovat. Pevně vzala Elišku za ruku, rychle ji vtáhla dovnitř a nahlas řekla tak, aby to bylo slyšet až na ulici:
— Samozřejmě, zlatíčko, tatínek už je dávno doma. Pojď dál, čeká na tebe.
Potom zavolala svého muže. Starší pán vyšel do předsíně, klidně došel ke dveřím a pozorně se zadíval ven.
Muž, který Elišku sledoval, si všiml, že dívka už je v domě, že u ní stojí dospělí a že už není sama. Zastavil se, několik vteřin nehybně stál na místě, a pak se prudce otočil a rychle odešel pryč, aniž by se ještě jednou ohlédl.
Teprve když se dveře zavřely, Eliška to už nevydržela a rozplakala se. Třásly se jí ruce, hlas se jí lámal a v očích měla tak hluboký děs, že starší manželé okamžitě pochopili: mohlo to dopadnout úplně jinak.
Ještě ten večer ji sousedka doprovodila domů. Když se její maminka dozvěděla, co se stalo, dlouho se nemohla vzpamatovat.
Později všichni opakovali totéž: Elišku nezachránil zázrak, ale její duchapřítomnost. V tom strašném okamžiku se malá holčička dokázala zachovat rozumněji a statečněji než mnozí dospělí.