„No a dostala jsi, co jsi chtěla.“
Sousedka postavila konev a zamířila k domu:
„A pak, chceš-li, aby nikdo nebral, postav vyšší plot. Jinak se kdokoliv protáhne.“
„Zino, ale musíš dětem vysvětlit, že se nesmí brát cizí!“
„Musím? Nechápou to stejně.“
Antonína se vrátila domů rozrušená. Sedla na lavičku a rozplakala se. Tolik let práce v sadu, očekávání úrody, a teď vše pryč.
„Teto Tonyo, proč pláčeš?“ utěšoval manžel. „Příští rok budou nové bobule.“
„Nejde o bobule! Důležité je, že sousedka se ani neomlouvá! Je úplně drzá!“
„A co s ní?“
Zina měla v komunitě zahrádkářů pověst těžko přístupné osoby. Předtím se s Antonínou celkem snesly.
„Petře, postavíme vyšší plot?“
„Můžeme, ale bude drahé.“
„Co dělat? Jinak nám celý sad zničí.“
Druhý den začala stavba nového plotu. Petr přivezl prkna, síť a sloupky. Pracoval od rána do večera.
Zina pozorovala stavbu z vlastní zahrady a sarkasticky komentovala:
„No a lakomci! Od dětí se plotem odřízli!“
Antonína mlčela a jen pevně svírala rty.
Vnoučata sousedky se také motala u plotu, hledala nové díry, ale Petr všechny zašpuntoval.
„Teto Tonyo, proč jste postavili plot?“ ptala se malá Kateřina.
„Abychom zachovali bobule.“
„Můžeme u vás ještě hrát?“
„Ne, už ne.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedkou byly definitivně narušeny. Zina se při setkání odvracela a děti už nechodily.
„Lakomec!“ křičely přes plot. „Baba-lakomá!“
Antonína se snažila nevšímat si, ale srdce jí těžklo. Dříve zahrada ožívala dětským smíchem, nyní vládlo ticho.
Zinaida mezitím vyprávěla ostatním zahrádkářům svou verzi:
„Představte si, ti lakomci! Dětem nedají ani bobuli! Postavili vysoký plot!“
„A co toho snědly?“ zajímali se sousedé.
„Hrstičku, a ona tvrdí, že jí ukradli miliony!“
Verze Zinaidy byla výhodnější. Kdo uvěří, že děti snědly všechny plody z keřů?
Postupně se v komunitě ustálil názor, že Antonína je lakomá a protivná, zatímco Zinaida je dobrá babička, která sama vychovává pět vnoučat.
Ke konci léta se situace jen zhoršila. Sousedovy děti, nemohoucí se dostat do sadu, začaly mstít jinak.
Míč přehodili přes plot, nebo rozházeli odpadky. Jedno ráno Antonína našla po zahradě nedopalky a papírky.
„Zino, zkroť své vnuky!“
„Co udělali?“
„Naházeli odpadky na zahradu!“
„Jak víš, že moje?“
Děti pokračovaly v výtržnostech. Někdy vodu ze hadice přes plot, jindy kamínek do okna.
Antonína pochopila, že babička je nejen nezastavuje, ale přímo podporuje.
„Petře, máme volat policii?“
„Teto Tonyo, co s tím? Kvůli dětským lumpárnám hlavu lidem nezamotávej.“
Ale oni přece škodí!
„Počkejme. Léto skončí a odjedou.“
A skutečně, koncem srpna se hlučná společnost shromáždila ve městě.
Antonína večer seděla na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Zina určitě znovu přiveze svých pět vnoučat. A co pak?
Znovu napjaté vztahy kvůli plotu, kamínky na zahradě a nadávky? Děti ji budou považovat za zlou babu-lakomku, a jejich babička se nechystá je přesvědčit.
Sad už pro ni nebyl místem radosti a odpočinku, teď to byla pevnost, kde musela chránit nejen bobule, ale i svůj klid.