„Příjemná, říkáš,“ usmála se paní Nováková. „No dobře, půjdu.“
Odešla.
„Vypadá to, že to vyšlo,“ oddychla si Eliška, zavírajíc dveře. „Bála jsem se, že začne křičet.“
Uplynuly dva měsíce.
„Už dlouho jsem mamince nezavolal,“ pomyslel si Tomáš. „Musím ji informovat o svých potížích.“
„Ahoj, mami. Jak se máš? Všechno v pořádku? Těší mě. A co u nás? Jako vždy. Čtyři v malém bytě. Mimochodem, pamatuješ tu chatu? Možná opravdu prodat?“
„Cože, žádná chata? Mami! Jak žádná? Spálila se? Ne? Díky Bohu. Ale co potom? Už prodala? Peníze utratila? Na co? Koupila byt? Čtyřpokojový? Komu? Dětem? Jakým dětem? Mým? Jsou přece malé! Můžeš? Proč jsi to udělala?“
„Proč se se mnou nekonzultovala? Ano, žádal jsem. Ano, říkal, že děti potřebují pokoje. Ale mohla ses ozvat! Koupit na mě, ne na ně. Nezavolala, protože jsem nebyl doma, když jsi přijela? A kdy jsi přijela? Aha… A byt kde? U metra Alexejevska? Mami, zatemnilo se mi před očima… Hotovo. To z emocí. Děkuji moc.“
Druhý den přišel Tomáš k Elišce do nového bytu.
Dvacet minut mlčky chodil po pokojích, všechno prohlížel.
„Tohle všechno mohlo být moje,“ zuřil. „Kdyby ne podlá Eliška. Jak se dostala do důvěry? Dobrá, ještě není konec. Vezmu si ji znovu, a pak vyhodím. Ať žije ve svém pokoji.“
„Teď, Eliško,“ důrazně řekl, „po všem, co se stalo, musíme být spolu. Vidím, že tě maminka odpustila. Jinak by ten byt nekoupila.“
„Koupila ho ne pro nás.“
„Jak ne pro nás?“
„Pro naše děti.“
„To je jedno a totéž. A ty musíš být mou manželkou.“
„Musím?“
Tomáš se na ni přísně podíval.
„Nevíš, že?“ řekl. „Nepteju se. Jen konstatuji fakt. Pozítří v 10:00 u našeho matrikáře. U lampy napravo. Pamatuješ?“
„Pamatuju. To se nezapomíná.“
„A nezpozdíš se,“ dodal. „Víš, že to nesnáším.“
„Nepřijdu pozdě,“ přikývla Eliška.
Samozřejmě, pozítří nepřišla. Tomáš zuřil. Zavolal. Eliška řekla, že zapomněla. Přeložili na zítra. Ale ani zítra nepřišla.
„Jak to, Eliško?“ křičel do telefonu. „Opět?“
„Promiň,“ odvětila. „Opět jsem zapomněla.“
Přeložili na další týden. A znovu Eliška nepřišla. Ale Tomáš se nevzdával.
Uplynulo půl roku, a on stále doufal. Nové termíny se stanovovaly a selhávaly. Každý den byl u lampy přesně.
Zaměstnanci matriky si tiše přisvědčovali:
„To je láska! Stojí tu v dešti i sněhu. Pamatujete, byl hurikán? Padaly stromy a on tu byl! Až přestane chodit, postavíme mu památník. Symbol mužské věrnosti!“
Byvalá tchyně nepřekvapivě dorazila – a my už jsme rozvedení a nevěděla o tom!
„No, to ještě uvidíme, kdo koho!“ odhodlaně pomyslela Eliška.