Když se můj syn nedávno odstěhoval do svého bytu, byt najednou ztichl tak zvláštně, až mě z toho první dny bolelo u srdce. V devětačtyřiceti přece člověk ještě nezavírá dveře před životem, řekla jsem si, a tak jsem si stáhla seznamovací aplikaci.
S Pavlem jsme si padli do oka skoro okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psával česky, bez hloupých chyb, bez trapných narážek a bez té laciné vlezlosti, která mě na podobných aplikacích obvykle odradila během pěti minut. Už jen tím mě příjemně překvapil.
Třetí den našeho psaní mi poslal něco, co se dalo nazvat spíš programovým prohlášením než obyčejnou zprávou. Bylo to dlouhé, tvrdé, přímočaré a napsané tak, že v tom nezůstalo jediné místo pro domýšlení.
„Radši si to řekněme na rovinu hned na začátku,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a hodně ošklivý rozvod. Děti jsou dospělé, mají vlastní život. Já si teď konečně chci trochu žít po svém. Ve vztahu potřebuju prostor. Nechci, aby po mně někdo něco chtěl, vysával mi sílu nebo mi dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
A řeknu to bez obalu: ženské rozmary platit nebudu. Parfémy, šaty, kosmetičky, kadeřníci a podobné věci — to není nic pro mě. Chci klidný vztah dvou rovnocenných lidí.“
Přečetla jsem si tu zprávu dvakrát. Upřímně řečeno, podobná vyjádření mě už dávno neděsí. Spíš mi svým způsobem vyhovují. Mám slušnou práci, co potřebuji nebo chci, umím si zaplatit sama. Do cizí peněženky jsem se cpát nehodlala a žádného sponzora jsem nehledala.
Jasnost, otevřenost, pravidla bez mlžení? Výborně. Sama už jsem měla dost různých her, polopravd, tichých manipulací a věčného předvádění, kdy se lidé snaží vypadat úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou.
„Rozumím ti, Pavle,“ odepsala jsem mu. „Taky mám ráda jednoduchost a upřímnost. Vypočítavost nesnáším. Pojďme se sejít a normálně si popovídat.“
Na schůzce jsme se domluvili na sobotní odpoledne.
Když už tak silně zdůrazňoval rovnost a žádná přehnaná očekávání, rozhodla jsem se mu přesně to dopřát. V té nejčistší podobě. Nehodlala jsem z obyčejného denního setkání dělat módní přehlídku ani zkoušku na slavnostní premiéru. Žádné dvě hodiny před zrcadlem, žádné rituály, žádná snaha vypadat jako z katalogu.
Vytáhla jsem ze skříně svoje oblíbené tmavě modré džíny, vzala si obyčejné bílé tričko a přes něj hodila šedou kostkovanou košili. Obula jsem pohodlné tenisky. Vlasy jsem stáhla gumičkou do praktického, upraveného culíku.
Jakmile jsme se dali do řeči, poměrně rychle mi došlo, že přede mnou sedí opravdu zajímavý člověk. První schůzky bývají často buď trapně napjaté, nebo se promění v únavný výslech o bývalých partnerech. Tady to bylo jiné. Rozhovor se rozběhl lehce, přirozeně, skoro bez hluchých míst.
— Viděla jsi poslední inscenaci ve Vinohradském divadle? — zeptal se, zatímco si vidličkou odkrajoval kousek povidlového koláče. — Režisér se tam podle mě až moc vyřádil na scéně. Myšlenka byla silná, ale provedení tomu ublížilo. S klasikou se nemá zacházet takhle svévolně.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talířek po salátu. — Scénografie byla opravdu sporná, v tom s tebou souhlasím. Ale hlavní herec ten večer vyloženě zachránil. Měl neuvěřitelnou mimiku, dokázal rozesmát celé hlediště skoro ničím.
— Přesně! — ožil najednou. — To jsem si říkal taky. A ta scéna s dopisem? To bylo herectví na nejvyšší úrovni!
Povídali jsme si o knihách, přeli se o divadlo, dotkli jsme se i několika nedávných vědeckých objevů a přeskakovali z tématu na téma tak přirozeně, jako bychom se znali déle než pár dní. Pavel byl zdvořilý, taktní, neskákal mi do řeči, poslouchal pozorně a bylo vidět, že ho skutečně zajímá, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně dobře. Klidně. Lehce. Dokonce jsem se přistihla, že v duchu přemýšlím, kam bychom mohli zajít příště.
Pak servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ji na okraj stolu. Pavel k ní ani nenatáhl ruku. Klidně se napil vody a tázavě se na mě podíval.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje útrata byla směšná, něco kolem dvou set korun. Pavel spokojeně kývl, ze staré kožené peněženky vytáhl peníze za svou kávu a koláč a vložil je do krabičky. Ani náznak hezkého gesta, ani pokus ženu pozvat.
Ale neurazilo mě to. Byli jsme dospělí lidé a v podstatě jsme si to přece předem vyjasnili. Už během psaní mi přímo oznámil, že za nikoho platit nehodlá. Všechno bylo fér, bez překvapení a bez skrytých očekávání.
Vyšli jsme z kavárny do chladného odpoledne, přátelsky jsme se rozloučili u vstupu do metra a každý odjel svým směrem. Bylo mi lehko. Vzácně příjemné seznámení, po kterém člověk opravdu začne doufat, že by mohlo mít pokračování.
Doma jsem si zula tenisky, pověsila košili i tričko na ramínko do skříně. Vtom mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho s příjemným očekáváním. Myslela jsem, že uvidím něco jako: „Děkuju za odpoledne, skvěle se s tebou povídá, rád bych tě zase viděl.“
Jenže na displeji svítila dlouhá zpráva od Pavla. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem se mi obočí zvedalo výš a výš.
„Aleno, napíšu ti to otevřeně a bez obcházení. Z našeho setkání jsem velmi zklamaný. Čekal jsem, že přijde krásná, upravená žena, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Dorazila jsi v obyčejném tričku a teniskách! Nebyl z tebe cítit ani parfém! Žena má být svátek, má potěšit oči svého muže. Ty jsi vypadala, jako bys jen vyběhla vynést odpadky. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nikomu líbit nebudeš. Promiň mi upřímnost, ale my dva se k sobě zjevně nehodíme.“
Moje dobrá nálada se vypařila v jediné vteřině, jako by nikdy neexistovala. Zůstala po ní jen hořká směs uraženosti, nespravedlnosti a horkého, vzteklého rozčarování.
Takže ten člověk mi nejdřív naprosto jasně sdělí, že nehodlá platit ženské parfémy, nehty, účesy a kosmetické salony? A zároveň se jako dospělý muž vážně pohorší nad tím, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas, aby potěšila konkrétně jeho náročné oko! To už nebyla jen drzost. To byla drzost vybroušená do křišťálové čistoty.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Pavle, děkuju i tobě za upřímnost,“ psala jsem už bez nejmenší chuti cokoli uhlazovat. „Podívejme se tedy na fakta dnešní schůzky. Ty jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a obnošených džínách. Já jsem se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi poctivost? Tady ji máš: přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já jsem udělala totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám tak důrazně psal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem se odmlčela, ale vztek ve mně pořád vřel. Prsty se znovu rozběhly po displeji. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli chceš ženu jako obrázek — oslnivou, dokonale učesanou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a oblakem luxusního parfému — pak hledáš úplně něco jiného. Takový vzhled stojí spoustu peněz, času a energie. Žena to nedostává od přírody zadarmo v ozdobné krabičce. A pokud vedle sebe chceš právě takovou reprezentativní společnici, musíš se podle toho také chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš požadovat drahou výlohu, když do ní zásadně odmítáš cokoli vložit a u pokladny počítáš každou korunu. Chtěl bys jezdit luxusním autem, ale platit za něj jako za tramvajenku. Takhle to prostě nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. Obě zprávy se téměř okamžitě označily dvěma modrými fajfkami. Přečetl si je hned, opravdu během pár vteřin.
Jenže nahoře v chatu se neobjevilo ani to vytoužené „píše…“. Čekala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Pavel se podle očekávání, a dost zbaběle, schoval do ticha, protože proti obyčejné logice zřejmě nedokázal najít jediný rozumný argument.
Od té doby už mi nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka vydechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zabolelo mě něco jiného: že dospělý, sečtělý člověk ve dvaapadesáti letech dokáže být tak beznadějně pokrytecký a zároveň tak malý, ubohý a laciný.
Někteří muži nesmírně rádi opakují, že dnešní ženy jsou příliš vypočítavé. Požadují úplnou rovnoprávnost, oddělené účty a absolutní samostatnost. Chtějí, aby se žena živila sama, nic po nich nepotřebovala a neobtěžovala je ani maličkostmi.
Z nějakého důvodu jsou ale současně upřímně přesvědčeni, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má povinnost utrácet svou vlastní výplatu za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zadarmo lahodila jejich přísnému pohledu. A když jim někdo tuhle dobrovolnou charitu odmítne poskytnout, urazí se skoro k smrti.
A jak reagujete vy na takové šetrné obdivovatele ženské krásy? Umíte je vrátit na zem, nebo je bez jediného slova zablokujete a neplýtváte silami na zbytečné hádky?