Začaly se mi vybavovat drobnosti, kterým jsem předtím nevěnoval pozornost. Před několika měsíci Tereza také přijela na víkend a Marie si tehdy všimla, že je až moc bledá. Mávnul jsem nad tím rukou: škola, málo spánku, zápočty. Potom přišel nějaký telefonát z koleje. Marie po něm vypadala ustaraně, ale řekla jen, že je Tereza poslední dobou příliš uzavřená a skoro se s nikým nebaví. A já to znovu odbyl: povaha, věk, zvyká si.
A najednou jsem si vzpomněl na ni jako na malou holčičku. Jak běhala po chodbě a křičela: „Tati, koukej!“ — jednou mi ukazovala brouka, podruhé první sníh, jindy louži, ve které se odráželo nebe. Vzpomněl jsem si, jak kreslila vlaky, jak mě vyprovázela do služby, jak stála u okna a čekala, až se vrátím.
A pak jednoho dne přestala.
Přestala mě volat. Přestala se svěřovat. Přestala čekat.
A já jsem místo toho, abych zbystřil, usoudil, že dospívá. Že to tak má být. Že se dítě prostě osamostatňuje. Když mám být úplně upřímný, dokonce se mi trochu ulevilo. Po směně jsem toužil po tichu, klidu, bez zbytečných řečí. Jenže ona ze své potřeby mít mě nablízku nevyrostla — jen přestala věřit, že si jí všimnu.
Seděl jsem na podlaze a nedokázal od té fotografie odtrhnout oči. Přiblížil jsem ji ještě víc a výš u lokte uviděl starou, téměř bílou jizvu. Byla už dávná. A něco se ve mně bolestně sevřelo.
Kolikrát ji muselo bolet uvnitř tak strašně, že si zvolila tuhle bolest — bolest na těle? Kolikrát v tom zůstala úplně sama? A já mezitím žil svůj spořádaný dospělý život: práce, spánek po směně, kuchyňské řeči o obyčejných věcech, ceny, počasí, únava.
Za hodinu se Marie přiřítila domů. Slyšel jsem, jak spěchá po schodech. Vletěla do bytu, podívala se nejdřív na mě a potom na dveře Terezina pokoje. Stáli jsme na chodbě beze slov. Pak mě Marie objala a rozplakala se mi do hrudi. Hladil jsem ji po vlasech a myslel na to, že ona tu úzkost nejspíš cítila celou dobu. Já ne.
Terezu jsme nebudili. Marie dala vařit její oblíbenou polévku s masovými knedlíčky. Já zašel do obchodu a koupil velkou tašku mandarinek — vždycky je milovala. A ještě jsem přidal obyčejný sešit v kostce a propisku.
Večer Tereza vyšla z pokoje. Posadila se ke stolu. Marie před ni mlčky postavila talíř polévky. Já k ní přisunul mandarinky. Podívala se na ně a skoro neznatelně se usmála.
— To je pro mě? — zeptala se.
— Pro tebe, — odpověděl jsem.
A potom jsem řekl něco, co jsem jí měl říct už dávno:
— Terezko… můžeš nám říct cokoli. Opravdu cokoli. Uneseme to. Jsme tady s tebou.
Dlouho se na mě dívala, jako by se snažila pochopit, jestli se těm slovům dá věřit. V jejím pohledu bylo tolik věcí najednou — strach, pochybnost, vyčerpání i malinký záblesk naděje. Návěstidla jsem vždycky uměl číst bez zaváhání: červená, žlutá, zelená. Jen v očích vlastní dcery jsem to umění ztratil.
A tehdy mi to došlo úplně. Už dávno jsem přehlédl její červené světlo. Přehlédl jsem ho — a dál žil, jako by trať přede mnou byla volná.
Marie opatrně vzala Terezu za ruku, tu pod dlouhým rukávem. Dcera sebou trhla a chtěla ji stáhnout zpátky, ale Marie ji nepustila.
— Holčičko moje, — řekla tiše, — já tě miluju vždycky. Jakoukoli. I když mlčíš. I když tě něco bolí. I když neumíš najít slova.
A Tereza se rozplakala.
Ne hezky, ne tiše, ne tak, jak se pláče ve filmech. Plakala tak, jak člověk pláče doopravdy — těžce, zoufale, s třesem v těle a přerývaným dechem. Objali jsme ji oba a já cítil, jak se třesou ony dvě. A myslel jsem jen na jediné: můžu ještě odvézt po kolejích kolik souprav budu chtít, můžu ujet další stovky kilometrů. Ale dceru mám jen jednu. A málem jsem ji ztratil, aniž bych si toho všiml.
Pak jsme pili čaj. Tereza jedla mandarinky — jednu po druhé. Marie se usmívala skrz slzy. Já jen seděl a díval se na ně a snažil se zapamatovat si ten večer do posledního detailu.
V noci jsem nespal. Seděl jsem v kuchyni, pil studený čaj a pořád hleděl na zavřené dveře jejího pokoje. Vedle mě ležel sešit a propiska. Na první stránku jsem napsal:
„Terezko. Neumím hezky mluvit o tom nejdůležitějším. Celý život jsem řídil vlaky a kolejím rozumím líp než slovům. Ale jestli pro tebe někdy bude snazší něco napsat než říct, napiš to sem. Přečtu si to. Slibuju. Táta.“
Ráno ten sešit našla. Viděl jsem, jak ho otevřela, přečetla si první stránku a prsty přejela po řádcích. Potom ke mně zvedla oči. A poprvé po dlouhé době se usmála doopravdy.
Tehdy do něj nic nenapsala. Jen si ho odnesla k sobě do pokoje.
V pondělí jsem ji na kolej odvezl sám. Skoro celou cestu jsme mlčeli. Až u vchodu se najednou otočila a tiše řekla:
— Tati, děkuju.
Nechápal jsem hned, za co přesně. Ale neptal jsem se.
O pár dní později jsem si všiml, že sešit leží doma na komodě. Nechala ho tam před odjezdem. Otevřel jsem poslední stránku.
Byly tam jen dva řádky napsané jejím písmem — už dospělým, a přesto jako by se trochu chvělo:
„Tati, myslela jsem si, že si toho s mámou nevšimnete. Děkuju, že jste si všimli.“
Dlouho jsem seděl s tím sešitem v rukou. Ty ruce si pamatovaly tíhu pák, chvění kabiny i dlouhé cesty. A v té chvíli jsem pochopil jednu jednoduchou věc: jsou signály, které se nedají zahlédnout z dálky. Na ty se člověk musí dívat přímo. Neuhnout očima. Nepředstírat, že je všechno v pořádku.
Od té doby už oči neodvracím.