Knihovna byla mnohem těžší, než vypadala, ale nakonec se mi ji podařilo posunout natolik, abych zahlédla téměř neviditelný panel ukrytý ve spoji tapety. Srdce mi začalo bušit rychleji. Stiskla jsem místo, které mi ukázala, a panel tiše cvakl.
Pomalu jsem se otočila, neschopná hned pochopit, na co se dívám.
„Nechala jsem to udělat po prvním pádu,“ řekla Božena ode dveří. „Nikomu jsem o tom neřekla. Můj zesnulý muž věřil papírům. Já jsem věřila záznamům.“
Ruce se mi třásly, když jsem pustila nejnovější soubory.
Na prvním videu bylo vidět, jak Marie před dvěma dny ráno vešla do Boženina pokoje. Prudce odhrnula závěsy, hodila na postel lahvičku s léky a utrousila: „Ty pořád dýcháš jen proto, abys mi otravovala život.“ Potom se dívala, jak se Božena pokouší dosáhnout na vodu, ušklíbla se a odešla se smíchem.
Na dalším záznamu stál Petr v kuchyni se ženou, kterou jsem sotva poznala z rodinných setkání — Ivanou, nějakou vzdálenou příbuznou přes sňatek. Políbil ji. Ne letmo. Ne opatrně. Jednu ruku měl na jejím pase, druhou si naléval whisky, jako by mu už patřilo všechno kolem — dům, zítřek i vítězství, které mu nikdy nemělo patřit.
A pak jsem uslyšela své jméno.
„Ona se hodí,“ řekl Petr. „Jana vydělává, udržuje slušný obraz a neptá se moc často. Až babička nebude, zbavím se i jí. V podstatě je to bankomat se snubním prstenem.“
Ivana se zasmála. „A co závěť?“
Petr se k ní naklonil blíž a ztišil hlas, jenže záznam zachytil každé slovo.
„Jestli ta stará neumře sama dost brzo, můžeme tomu trochu pomoct. Máma už začala šetřit na lécích a jídle. Nikdo se nebude vrtat v druhé mrtvici.“
Uvnitř jsem úplně ztuhla.
Božena se nedívala na obrazovku, ale na mě. „Je toho víc,“ řekla tiše. „Mnohem víc. A až to dokoukáš, pochopíš, proč jsem potřebovala, abys zůstala klidná.“
Znovu jsem obrátila oči k monitoru, právě když se otevřel další soubor, a tehdy mi došlo, že jsem nežila jen v nešťastném manželství.
Žila jsem uvnitř místa činu.