— No jistě! — sykla zlostně. — Tobě jde jen o to, aby ses před celým domem předvedla. Sanitka, to je přece…
— Lékařská pomoc, — usekla Jana ostře.
Operátorka se ptala. Jana odpovídala rychle, přesně, bez zbytečných emocí. Petr mezitím přecházel po kuchyni sem a tam, jako by hledal dveře z pasti, v níž měl konečně přestat uhýbat a vybrat si stranu.
Pak se najednou zastavil.
— Dobře, — řekl dutě. — Když bude potřeba, pojedu s vámi.
Jana se mu podívala přímo do očí.
— Ne „když bude potřeba“, — odpověděla. — Pojedeš jako její otec. Tečka.
Chtěl něco namítnout, ale právě v tu chvíli se z dětského pokoje ozval Anetčin výkřik. Nebyl hlasitý. Spíš úzkostný, žalostný, jako by dítě volalo ze spánku a leklo se něčeho, co nikdo jiný neviděl.
Jana vyběhla první.
Část 4. Křeče, které řekly všechno místo nich
Anetka ležela na boku, víčka měla napůl přivřená. Drobné ruce se jí třásly. Janě stačil jediný pohled. Pochopila, že to začalo.
— Petře! — vykřikla. — Rychle! Ručník! Vodu! A otevři dveře!
Petr vpadl do pokoje, uviděl dceru a zůstal stát jako přimražený. V obličeji měl výraz člověka, kterému realita udeřila rovnou do hrudi: „Já jsem nevěřil, že se to opravdu může stát.“
Jana jednala téměř automaticky. Otočila Anetku na bok, podložila jí hlavu měkkou mikinou, snažila se udržet ruce pevné a hlas klidný, i když uvnitř v ní všechno křičelo.
Ve dveřích se objevila Marie.
— Pane Bože… — zašeptala a na zlomek vteřiny v ní nebyla panovačná tchyně, ale vyděšená babička. — Co se jí děje?..
— Odejděte, — řekla Jana tvrdě. — Hned.
Marie couvla.
Za deset minut přijela záchranka. Potom se všechno seběhlo tak rychle, až jednotlivé obrazy splývaly: otázky, vyšetření, nosítka, pach dezinfekce a léků, studená chodba domu, pootevřené dveře bytů a opatrné tváře sousedů za nimi.
Petr běžel vedle nosítek, držel se jejich okraje u Anetčiných nohou a poprvé toho večera nepůsobil jako poslušný syn. Byl to muž, kterému se před očima hroutilo to nejdůležitější, co měl.
Marie zůstala v bytě. A poprvé neřekla ani slovo.
Část 5. Nemocniční chodba a rozhovor, kterému už nešlo utéct
Na příjmu seděla Jana na tvrdé plastové lavici a v rukou svírala Anetčinu bundičku. Petr stál vedle ní a mlčel. Prsty se mu viditelně třásly.
— Jani… — začal tiše.
Jana k němu zvedla oči. Byly unavené a suché. Jako by slzy došly ještě dřív, než se sem vůbec dostali.
— Teď mi neříkej „Jani“, — pronesla. — Jen mi upřímně odpověz. Pochopil jsi to?
Polkl.
— Já… strašně jsem se lekl.
— Já taky, — odpověděla Jana. — Jenže já se nezačala bát dneska. Začala jsem se bát ve chvíli, kdy mi došlo, že si znovu a znovu nevybíráš nás.
Petr sklopil oči.
— Máma prostě… umí tlačit. Já jsem na to zvyklý.
Jana pomalu přikývla.
— A já jsem si zvykla táhnout všechno sama, — řekla. — Dneska jsem viděla, kam to vede. Ke křečím u dítěte. Protože „máma má kulatiny“.
Petr pevně stiskl rty.
— Je to moje vina.
— Vinen není člověk, který jednou udělá chybu, — řekla Jana tiše. — Vinen je ten, kdo pochopí, co udělal, a stejně se nezmění.
Zvedl k ní pohled.
Jana se na něj dívala dlouho. Beze spěchu. Nechtěla jeho slovům uvěřit jen proto, že zněla správně.
— Dobře, — řekla nakonec. — Tak první věc: tvoje matka už nebude mít klíče od našeho bytu. Druhá věc: žádné návštěvy, hostiny ani oslavy, když je dítě nemocné. Třetí věc: jestli tvoje matka ještě jednou řekne, že Anetka něco „udělala schválně“, nebudeš mlčet. Zastavíš ji okamžitě. Přede mnou. Před Anetkou. Před kýmkoli.
Petr přikývl až příliš rychle.
— Ano. Jasně. Bude to tak.
A právě v tu chvíli Jana pochopila, že mluvit je snadné. Dokázat to bude mnohem těžší.
Část 6. Oslava, která nakonec dorazila až do nemocnice
Asi za hodinu se Marie objevila na nemocniční chodbě. Už neměla jasnou rtěnku, slavnostní výraz ani tu jistotu, s níž ještě nedávno vstupovala do jejich dětského pokoje. V rukou držela igelitku s vodou a papírovými kapesníky.
Přicházela opatrně, skoro nejistě, jako by se bála, že ji Jana pošle pryč dřív, než stačí promluvit.
— Jak je Anetce? — zeptala se tiše.
Jana se na ni podívala a najednou necítila vztek. Jen prázdno.
— Stav stabilizovali, — odpověděla stručně.
Marie pootevřela ústa, chtěla něco dodat, ale slova se jí ztratila. Nakonec jen vydechla:
— Petře… já jsem netušila, že je to tak vážné.
Jana to nevydržela a velmi klidně řekla:
— Vy jste to vědět nechtěla.
Marie sebou trhla. Tentokrát však nezačala protestovat. Jen neohrabaně pohnula rameny — poprvé nepůsobila jako žena, která si je jistá vlastní pravdou, ale jako někdo, kdo ztratil půdu pod nohama.
Petr stál mezi nimi. A pak konečně udělal to, na co Jana čekala pět let.
— Mami, — řekl klidně. — Dneska jsi neměla pravdu. A tady nebudeš rozhodovat. Přijeli jsme kvůli Anetce. Jestli chceš pomoct, pomoz. Jestli chceš obviňovat a poučovat, odejdi.
Marie zbledla.
— To tě takhle poštvala ona, — zkusila to po staru.
— Ne, — odpověděl Petr pevně. — To já jsem konečně slyšel.
Na okamžik se na chodbě rozhostilo ticho. Takové, jaké zůstává po silné bouřce.