O první noci po svatbě můj muž unaveně vydechl: „Já nemůžu, promiň, vůbec mi nezbyla síla“ — a nakonec jsme usnuli každý zvlášť. Jenže přesně o půlnoci jsem ze sousedního pokoje, kde spala moje tchyně, uslyšela zvuky, při kterých mi ztuhla krev v žilách…
Tereza si svůj svatební den představovala úplně jinak, než jak nakonec vypadal. Od dětství v sobě nosila obraz té chvíle: lehké bílé šaty, záplavu květin, hudbu, která se člověku vryje pod kůži, a rozzářené tváře nejbližších. Když ale oslava skončila, nezůstaly jí v paměti jen šťastné okamžiky a nesmělý pohled Jakuba před oltářem. Spolu s nimi se do ní usadila i nejasná úzkost, jako by se přes všechno světlo toho dne přehnal stín právě ve chvíli, kdy vstoupili do domu jeho matky, paní Aleny Novotné. Její dům, stará prvorepubliková vila na okraji města, byl krásný a dokonale udržovaný, přesto z něj šel chlad, který se nedal přehlédnout. Zdálo se, že stěny v sobě dusí každý zvuk a nemají rády hlasitá slova. Uvnitř všechno odpovídalo té přísné nádheře: starožitný nábytek, těžké koberce, obrazy ve zlacených rámech. Jenže ta bezchybnost působila mrtvě, až nepřirozeně, jako v muzeu, kde se nežije, ale jen pečlivě uchovává cizí minulost. Tereza se snažila usmívat a skrývala, jak je sevřená. Držela Jakuba za ruku a v duchu si opakovala: „Jsem jen unavená. Byl to dlouhý den. Zítra bude všechno jiné.“
— Tak co, novomanželé? — pronesla Alena Novotná tiše, téměř laskavě, ale v jejím hlase zaznělo cosi tvrdého jako kov. — Slavnost je za vámi, teď si odpočiňte. Ložnici máte nahoře, ve druhém patře, všechno je připravené. Její pronikavý pohled Terezu donutil nepatrně se stáhnout. Nebyla v něm jen obyčejná péče hostitelky. Spíš jako by se Alena chtěla ujistit, že tahle cizí dívka nezabere v jejím domě příliš mnoho místa, že se tu nezačne chovat jako paní domu a neodsune ji stranou. Jakub sklopil oči, celý rozpačitý. — Děkujeme, mami. V ložnici vonělo čerstvé povlečení a levandule. Tereza si sundala gumičku, položila ji na křeslo a nechala si vlasy spadnout na ramena. Srdce jí pořád bilo rychleji, než mělo. První svatební noc. Nový život. Jejich začátek. Otočila se k manželovi a čekala, že se na ni podívá. Jenže Jakub vypadal naprosto vyčerpaně. Posadil se na okraj postele, svěsil hlavu a sotva slyšitelně řekl: — Já nemůžu, promiň, Teri. Pojďme prostě spát.
Ráno je přivítalo tichem a vůní kávy. Alena Novotná seděla u stolu v dokonale vyžehleném županu a na rtech měla chladný úsměv. — Dobré ráno, děti, — řekla tónem, jako by se v noci vůbec nic nestalo. — Spalo se vám dobře? Tereza jen kývla a nedokázala zvednout oči. Jakub se však usmál, jako by bylo všechno v naprostém pořádku. — Ano, výborně. Tereza cítila, jak v její dosud pevné představě reality vzniká prasklina. Ještě včera si myslela, že vstupuje do šťastného života, a teď měla čím dál silnější pocit, že v tomhle domě něco není správně. Příliš nesprávně. Poprvé ji napadlo: „Co vlastně doopravdy vím o svém muži a jeho matce?“ Tereza nikdy neměla ráda přespávání v cizích domech. Vždycky jí připadalo, že stěny slyší každý krok a že i cinknutí hrnku zní hlasitěji než jinde, jako by prozrazovalo její rozpaky. Tady, v domě Aleny Novotné, se ten pocit ještě znásobil. Snažila se pohybovat co nejtišeji, přestože rozumem věděla, že se vlastně nemá čeho bát. Tohle měl být její nový domov. Dům jejího manžela. Jenže srdce jí bušilo tak hlasitě, že i obyčejný dotek kliky v ní probouzel neklid.
Jakub už odjel za povinnostmi a slíbil, že se vrátí kolem oběda. Tereza zůstala v domě sama s Alenou Novotnou. — Musíš si zvyknout, — poznamenala tchyně při snídani. Její hlas byl klidný, ale oči zůstávaly studené. — Časem ti tenhle dům bude připadat jako vlastní, uvidíš. Má svůj rytmus. A svá pravidla. — Pravidla? — zopakovala Tereza opatrně. — Samozřejmě. V každém domě jsou věci, které se nesmějí porušovat. Tereza přikývla, i když se v ní zvedl tichý odpor. Jaká pravidla? Provdala se přece za Jakuba, ne za tenhle dům a už vůbec ne za jeho matku. Hádku ale nezačala. Aby přišla na jiné myšlenky, rozhodla se vyjít do zahrady. V rozlehlé zahradě mezi vysokými lípami a zarostlými cestičkami ji ani šumění listí a zpěv ptáků nezbavily dojmu, že ji někdo pozoruje. Vzpomněla si na vlastní maminku, obyčejnou učitelku z menšího města. Doma bylo všechno srozumitelné, skutečné, lidské. Tady se jí zdálo, že každý krok může skrývat past. „Proč mě Jakub přivedl právě sem?“ přemýšlela. „Proč jsme si nepronajali byt, jak jsme o tom dřív mluvili?“ Odpověď byla bolestně jasná — Alena Novotná.
Večer se Tereza přece jen odhodlala s manželem promluvit. Když konečně zůstali sami, přistoupila k Jakubovi a řekla: — Potřebuju pochopit, proč bydlíme tady. Proč nemůžeme žít sami? Nějakou chvíli mlčel, potom těžce vydechl. — Ty tomu nerozumíš. Máma… udělala pro mě tolik. Po tátově smrti jsme zůstali jen my dva. Starala se o mě, vychovala mě. Nemůžu prostě odejít a nechat ji tady. — Ale jsi dospělý. A teď máme vlastní rodinu. — Vděčím jí za všechno, — přerušil ji ostře. V jeho pohledu se objevila taková tvrdost, že Tereza zmlkla. Poprvé v něm neviděla jen únavu, ale i něco mnohem znepokojivějšího. Něco, co se až příliš podobalo strachu.
Když přišla druhá noc, Tereza už nedokázala předstírat, že nic neslyší. Steny se ozvaly znovu, přesně o půlnoci. Po zádech jí přeběhl mráz. V hrudi se jí prala hrůza s rozhodnutím. Vstala a vyšla na chodbu. Dveře do pokoje Aleny Novotné byly pootevřené a zevnitř se táhl úzký pruh světla. Tentokrát Tereza sebrala odvahu a nahlédla dovnitř. A v tu chvíli.
…A v tu chvíli spatřila něco, co jí zastavilo dech.
V přítmí pokoje, osvětleném jen mdlým světlem noční lampičky, seděla Alena Novotná ve starém křesle. Nebyla to ale ta chladná, dokonale ovládaná žena, kterou Tereza znala. Její tvář byla zkřivená, oči zavřené a rty se němě pohybovaly, jako by mluvila s někým, koho nikdo jiný nevidí. Nejhorší však byly její ruce. Pohybovaly se v podivném, pravidelném rytmu, kreslily do vzduchu nesrozumitelné znaky a vypadalo to, jako by splétaly neviditelnou pavučinu.
Tereza chtěla ucuknout, jenže nohy jí jako by přirostly k podlaze. Právě v tom okamžiku Alena Novotná prudce otevřela oči — a Terezu zalil ledový děs. Nebělelo v nich vůbec nic. Nebyly v nich zorničky. Jen hustá, třpytící se temnota.
— Tohle jsi vidět neměla, — zašustil hlas, ale rty Aleny Novotné se ani nepohnuly. Zvuk jako by přicházel ze všech stran najednou, plnil pokoj a zarýval se Tereze přímo do mysli.
Teprve pak se dokázala pohnout. Prudce se otočila a rozběhla se pryč, jenže dveře její ložnice byly zamčené. Za zády se jí ozval tichý, ledový smích.
— Teď už to víš, — šeptal hlas. — Teď patříš tomuto domu.
Tereza se v panice řítila chodbou a zoufale hledala místo, kam by se mohla schovat. Najednou si všimla, že obrazy na stěnách… se hýbou. Tváře na portrétech se za ní otáčely a jejich oči ve tmě slabě zářily. Staré hodiny odbily tři údery, přestože ve skutečnosti byla teprve půlnoc.
Nakonec doběhla k Jakubovu pokoji, vpadla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a přitiskla se k nim zády. Její muž spal tak tvrdě, jako by se kolem něj nedělo vůbec nic. Tereza s ním třásla, volala na něj, skoro křičela, ale on se neprobouzel.
— Jakube! Probuď se! Tvoje matka… ona…
Pomalu otevřel oči a Tereza strnula. I v jeho pohledu se mihlo něco cizího. Temného.
— Všechno jsi pochopila špatně, — řekl hlasem, který nebyl úplně jeho. Byl dutý, vzdálený. — Tohle je náš dům. Naše pravidla. Naše rodina.
V téže chvíli se dveře za jejími zády se skřípěním pootevřely. Tereza se otočila a v otvoru spatřila siluetu Aleny Novotné. Její ruce dál pokračovaly v tom zvláštním tanci a rty se jí roztahovaly do úsměvu, příliš širokého na lidskou tvář.
— Vítej v naší rodině, — zašeptal hlas a pokoj se ponořil do tmy.
Druhý den ráno seděla Tereza u stolu a pomalu pila kávu. Alena Novotná, jako vždy bez jediného kazu, se zeptala:
— Spalo se vám dobře, drahá?
Tereza se na ni usmála. Přesně tak, jak se obvykle usmívala sama Alena Novotná.
— Výborně, — odpověděla a její oči na krátký okamžik potemněly. — Teď už konečně všemu rozumím.