— Marcelo, tuhle misku bych si na tvém místě nebrala. Je v tom salát s majonézou. To pro tebe přece není, — prohodil Aleš, aniž zvedl oči od masa na roštu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa u našeho domu. Grilované maso, které jsem od rána nakládala a sama hlídala nad ohněm. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem připravila taky já.
Sedm let pořád totéž. Už od našeho prvního setkání, kdy ho Karel přivedl, aby nás seznámil, a Aleš si mě změřil od hlavy k patě, hvízdl a řekl: „No, Karle, ty máš teda vkus na ženské s pořádnými tvary.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu třicet osm. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako inženýr v projekční kanceláři a já už v té době měla otevřenou druhou pobočku své „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moje vlastní. Vybudovaná od nuly, bez půjček a bez cizí pomoci. Tři roky jsem vracela do podnikání každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich bylo pět.
Aleš byl Karlův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali spolu, sloužili spolu na vojně, každý podzim spolu jezdili na ryby. Pro Karla byl Aleš skoro jako bratr. Chápala jsem to. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Karel věděl, jak to je. Sama jsem ho požádala, aby Alešovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jeho přátelství s prací. A Karel mlčel.
Aleš si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer na terase jsem donesla na stůl poslední talíř — pečenou zeleninu — a posadila se vedle Karla. Aleš už naléval víno do sklenic. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Ona se do talíře dívala pokaždé, když začalo další manželovo vystoupení.
— Marcelo, ty bys měla do léta trochu zhubnout, — pronesl Aleš, zatímco někomu podával sklenku. — Plavky vůbec oblékáš? Nebo se zase schováváš do pareí?
Nad stolem zůstalo viset ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil dlaň na koleno. Ten známý pohyb. „Vydrž to. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem si sklenici. Podívala jsem se na Aleše.
— Aleši, víš vůbec, že tvoje agentura pořád nedoplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez nátlaku. Jen jako fakt. Věděla jsem to, protože Veronika se jednou mezi řečí zmínila, že zpoždění s návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Úsměv mu na vteřinu ztuhl. Opravdu jen na okamžik. Pak se znovu zasmál.
— A ty o mojí kanceláři víš odkud? — zatočil sklenkou v ruce. — Karel se prokecnul? Ty jsi teda dobrej, brácho.
Karel mlčel.
Dopila jsem víno. Aleš okamžitě přešel na jiné téma — fotbal, dovolenou, auto. Všechno jako vždycky. A já si pomyslela: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když už všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel ke mně přišel zezadu a objal mě.
— Odpusť mu to. On prostě takový je.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Karel mě políbil do vlasů a odešel spát. Já zůstala stát u dřezu, horká voda mi tekla přes prsty, ale necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Sedm let stejných omluv od Karla. Sedm let toho stejného těžkého mlčení u stolu.
O měsíc později Aleš zavolal. Zval nás na svoje narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to byla hloupost. Jenže jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť pusinky, zvlášť krémové vrstvy, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Aleš z toho bude paf.
Aleš z toho opravdu byl paf. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Aleš pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Aleš uprostřed pozornosti. Opálený, s bílými zuby, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Pokud ho neznáte zblízka.
Krabici jsem položila na samostatný stolek. Zvedla jsem víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna krásně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo to dělal? — zeptala se žena v vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Aleš. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marcelo, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen by možná bylo lepší, kdybys tolik krému neplýtvala sama na sebe, co? — a rozesmál se. Pak se otočil k hostům. — Marcela má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to znát, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo sklopil oči. Někdo ze sebe vymáčkl rozpačitý úsměv. Lenka si prohlížela svou sklenici.
Uvnitř ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo to. Právě cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Aleši, — řekla jsem úplně klidně, — ten dort stojí dvanáct tisíc korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl vlastnoručně vyrobený dárek. Takže si ho beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Aleš.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla ke dveřím.
Karel mě dohnal až na parkovišti.
— Marcelo, počkej.
— Počkám v autě.
— On to přece neudělal schválně. On jenom…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu, — on „jenom“ už sedm let. Na každém setkání. Před všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Druhý den ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Karel mlčel. Až doma řekl:
— On se urazil.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem byl klid. Pila jsem čaj a přemýšlela, že dvanáct tisíc vlastně není tak závratná částka. A šest hodin práce také není konec světa. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře. Ale seděla jsem s rovnými zády. A to už něco znamenalo.
Za další dva týdny Aleš zavolal, jako by se vůbec nic nestalo. Zval nás na párty u bazénu. A zavtipkoval: „Tentokrát ale bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nepojedu. Přikývl. Ale za pár dní přece jen promluvil:
— Marcelo, budou tam Petr s Janou. A Michal taky. Neviděli jsme se sto let. Nechci, aby ses s Alešem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každý svátek, každý společný víkend, každá nesmyslná sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Alešem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno se neobešlo bez poznámky o mé váze, jídle, postavě nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Karel potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Aleš měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, grilovací kout. Všechno krásné, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval, když mohl ukazovat: podívejte, kam jsem to dotáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, druhou ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem silnější. Vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu bylo všechno v klidu. Aleš se motal u grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila limonádu a povídala si s Janou. Janu jsem měla ráda. Byla také silnější žena a Alešovy „vtípky“ se jí také nevyhýbaly, jen méně často — vídali se jen párkrát do roka.
Pak přišel Aleš. Se sklenkou. Se svým typickým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Postavil se vedle mě.
— Marcelo, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale no tak! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k Janě a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem si, že ho to přestane bavit. Jako obvykle. Řekne jedovatost, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Jenže Aleš neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Mazej do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Právě jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem u samého okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a táhla mě dolů. Vyplavala jsem, chytila se okraje. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť jsem si dělal srandu!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel běžel od grilu ke mně. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse odešel okamžitě. Osmdesát tisíc korun se proměnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem si ručník ze sousedního lehátka. Otočila jsem se. Utřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Aleši, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu strčil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmdesát tisíc. Do zítřka čekám převod.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Marcelo, neblázni. Byl to fór. Kup si nový.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Aleši. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. I hudba jako by ztlumila.
Karel stál vedle mě. Také mokrý — skočil za mnou, ale já už jsem se stihla dostat ven sama.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nepřidal své obvyklé „on to tak nemyslel“.
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzlobená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Čistý. Jako mrazivé ráno.
Aleš peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Místo toho napsal Karlovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec by mi měla poděkovat, že ji na našich akcích ještě snáším.“
Karel mi zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem si ji. A něco se ve mně definitivně posunulo. Nezlomilo. Posunulo. Jako páka, která dlouho nezapadala na místo a teď konečně cvakla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme měli doma večeři. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva potenciální partnery pro franšízu. Karel své kolegy. A Aleš se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude nějaká sešlost. Přijdu s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Odpověděla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývací pokoj, ten samý jako vždy. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Alešovi. Protože mezi hosty byli pan Havel a paní Novotná — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Aleš dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pár stovek a Lenku. Objal Karla, mně kývl, posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o dovolené v Chorvatsku, chválil jídlo. Dokonce jsem si na chvíli pomyslela, že ho ta věc s bazénem možná přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když došlo na dezert — podávala jsem tartaletky s ovocným krémem, také ruční práce — Aleš se rozvalil na židli. V ruce červené víno, pohled už kluzký a těžký.
— Marcela nám mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k panu Havlovi. — Karle, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Havel pozvedl obočí. Paní Novotná odložila vidličku.
Seděla jsem na opačném konci stolu. Přede mnou tartaletka. Ovocný krém. Vařený ráno vlastníma rukama. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne vztek. Ticho. Takové, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo toho utopeného. Osmdesát tisíc z mé kapsy, protože Aleš nikdy nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichli všichni. — Tady Marcela. Ano, chápu, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav výpověď všech platných smluv s „Vánek Media“. Všech kontraktů. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: neuspokojivá kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme do týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Aleše.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tím pohledem, jakým se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit neznámým jazykem.
— Marcelo, — řekl, — co to sakra děláš?
— Aleši, — odpověděla jsem, — „Cukrárna Plus“ je moje společnost. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Čtyři miliony osm set tisíc ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív nechápavost. Potom horečné počítání. Pak pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenici a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrárna Plus“ jsi ty? Veronika je tvoje člověk?
Pan Havel seděl nehnutě. Paní Novotná se na Aleše dívala pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Tak se člověk dívá na hmyz, který se mu objevil na talíři.
— Marcelo, počkej, — Aleš vyskočil. Třásly se mu ruce. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Nepleť do toho osobní věci. S Karlem jsme kamarádi. Já jsem to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrárna Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A bylo ti to jedno.
Lenka seděla bez hnutí, oči sklopené. Jako vždycky.
Karel se na mě díval. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Marcelo, — Aleš udělal krok ke mně, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem tartaletku. Kousla jsem si. Ovocný krém byl dokonalý — vanilka, kyselost malin, chuť přesně vyvážená. Byla jsem se sebou spokojená.
Aleš stál uprostřed mého obývacího pokoje, vedle ubrusu potřísněného vínem, a ve tváři měl výraz, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Pak se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Havel si odkašlal.
— Paní Marcelo, — řekl, — ta vaše franšíza je skutečně velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen řekl:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil ho. A i to je součást celé téhle historie.
Uběhly dva měsíce. Aleš přišel o moje kontrakty. Čtyři miliony osm set tisíc ročně — to je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Aleš všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná má pravdu. A možná normální podnikatelé nestrkají svou klientku do bazénu.
Karel za Alešem občas jezdí dál sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Aleš už nikdy nesedl. A já mám klid. Poprvé za sedm let opravdový klid.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem zrušila smlouvy před jeho partnery? Nebo k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste na mém místě udělali vy?