— Myslí si, že se stal duchem, — zamumlal Pavel, zatímco z mého kuchyňského ostrůvku dělal velitelství. — Jenže Martin je tvor líné sebejistoty. Opakuje stejná hesla. Nechává synchronizované relace v domácí síti.
Dvě hodiny se kuchyní nesl jen ostrý klapot jeho mechanické klávesnice. Nic nehackoval. Jen otevíral dveře, které Martin při odchodu z lenosti nezamkl.
— Mám to, — řekl tiše.
Otočil ke mně notebook. Na obrazovce se objevil obrovský archiv synchronizovaných zpráv. Celý rok jejich tajné, odporné komunikace mezi Martinem a Petrou.
Naklonila jsem se blíž a četla modré bubliny textu.
Petra: Je tak blbá. Už půl roku postupně tahám peníze ze společného rozpočtu na jídlo. Skoro máme na apartmá v lázních, miláčku.
Martin: Klára je moc nudná na to, aby kontrolovala takové drobnosti. Doslova nám platí útěk. Je to skoro poetické.
Petra: Až to praskne, prostě ze sebe udělej oběť. Tvoje máma to spolkne.
Z plic mi vyšel všechen vzduch. Nebyla to jen nevěra. Byl to parazitismus. On se mojí spolehlivosti nejen vysmíval. On ji používal k tomu, aby zaplatil vlastní zradu.
— Chceš, abych to celé poskládal do čistého PDF v pořádném rozlišení? — zeptal se Pavel bez jediné kapky lítosti a nabízel mi přesně to, co jsem potřebovala: zbraň.
— Všechny screenshoty. Se všemi daty a časy, — řekla jsem.
O třicet minut později jsem nepsala emotivní statusy. Neobhajovala jsem se. Prostě jsem zveřejnila patnáct čistých, neupravených screenshotů jejich konverzace na svých sociálních sítích. Označila jsem Martina. Označila jsem Petru. Označila jsem Alenu. Označila jsem Lucii.
Stiskla jsem „Publikovat“ a sledovala, jak je internet polyká zaživa. Během několika minut se všechno obrátilo s ohromující rychlostí. Ti samí známí, kteří ho litovali, najednou otevřeně vyjadřovali odpor. Alenin příspěvek zmizel. Lucie si účet rovnou smazala.
Právě jsem si nalévala sklenku červeného, když aplikace bezpečnostního systému zčervenala.
Detekován pohyb: zadní dveře na terasu.
Otevřela jsem živý přenos z kamery. Bylo 23:18. Martin stál ve tmě na mé zahradě, tvář zkřivenou zvířecí panikou, a v pravé ruce svíral těžké páčidlo.
Kapitola 3: Křeče
Stála jsem v tmavé kuchyni a modré světlo videopřenosu mi barvilo obličej. Na malém displeji Martin udeřil páčidlem do zesíleného skla posuvných dveří.
Tupá rána. Sklo vydrželo, ale jeho úmysl byl naprosto jasný. Dostal se do kouta, ponížený před všemi vlastními slovy, a jeho pečlivě slepený obraz se rozpadal. Udeřil znovu a něco křičel do noci.
Puls mi duněl v hrudi, ale strach nepřišel. Jeho místo zaujala ledová, skoro lékařská odtažitost. Stiskla jsem nahrávání, zachytila jeho ubohou zoufalou agresi ve vysoké kvalitě a hned video poslala Markétě, své neúprosné rozvodové advokátce.
Odpověď přišla za tři minuty: Šach mat. Ráno podáváme návrh na předběžné opatření.
Když fyzický nátlak nezabral, rodina Novotných přešla na jiný druh útoku — zoufalý, sehraný sbor hysterie.
Druhý den ráno mě moje nadřízená Ivana zavolala do své prosklené kanceláře. Ivana patřila k ženám, které ovládnou místnost pouhým šeptem a vyzařují znepokojivě dokonalou kompetenci.
— Sedni si, Kláro, — řekla a posunula ke mně notebook. — Dnes ráno přišla na linku vedení poměrně šílená hlasová zpráva od muže, který se představil jako tvůj tchán.
Klikla na přehrávání. Do ticha kanceláře vpadl hromový, sebejistý baryton Václava Novotného:
— …je naprosto emočně nestabilní. Rozpoutala teror proti nové ženě mého syna. Jako její nadřízená máte povinnost ji propustit dřív, než její labilita poškodí pověst vaší společnosti…
Zavřela jsem oči a cítila, jak mi hanbou hoří zátylek.
— Ivano, já se moc…
— Dost, — přerušila mě a zvedla upravenou ruku. — Neomlouvej se za křečovité výpady průměrných mužů. Už jsem to předala právnímu oddělení jako důkaz obtěžování třetími stranami. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, abys ho definitivně pohřbila.
Absurdnost potom už jen nabírala rychlost. Do středy se v našich společných kruzích šířily řeči, že jsem mu ze msty nechala uspat milovaného kocoura. Byla to mimořádně povedená lež, když vezmeme v úvahu, že mám silnou alergii na kočky a za celou dobu našeho vztahu u nás nebylo žádné zvíře.
Pak začaly telefonáty.
Seděla jsem v obýváku, zatímco krabice s Martinovým životem pořád čekaly v garáži, když přijela moje matka Hana. Neutěšovala mě prázdnými větami. Přivezla bochník kváskového chleba, hrnec zeleninové polévky a tichou, nehybnou sílu, kterou umějí přinést jen matky.
Když nalévala polévku, zazvonil jí telefon. Zamračila se na neznámé číslo, ale přijala hovor.
— Paní Novotná? — ozval se Martinův hlas, přidušený okázalým pláčem. — Všechno jsem zničil. Petra je noční můra. Udělal jsem strašnou chybu. Prosím, promluvte s Klárou. Ona je celý můj svět.
Matčina tvář se změnila od zmatení k ledovému zhnusení. Jemně jsem jí vzala telefon z ruky a zapnula hlasitý odposlech.
— Měl sis uvědomit, jakou má pro tvůj svět cenu, dřív než sis začal platit nevěru z jejího rozpočtu na potraviny, Martine, — řekla moje matka hlasem tvrdým jako diamant. A sama hovor ukončila.