V prvních vteřinách jsem měla obrovskou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v dobře padnoucím obleku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i mužské ušlechtilosti. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a dobře vím, že tam, kde stačí přesný výpočet, jsou zbytečné emoce jen ztrátou energie.
Usmála jsem se na něj svým nejmilejším úsměvem.
„Víš, Vladimíre, máš naprostou pravdu. Já jsem také pro evropský přístup, samostatnost a finanční férovost. Omluv mě, jen si na minutku odskočím přepudrovat nos a pak to všechno vyřešíme.“
Samolibě se ušklíbl, zjevně přesvědčený, že mu jeho jednoduchý trik vyšel. Opřel se dozadu a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Jenže cestou jsem odbočila k pultu správce restaurace, kde právě stál náš číšník.
„Mladý muži,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „prosím vás, vystavte mi samostatný účet. U stolu číslo čtyři jsem měla jen zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už nejspíš situaci dávno pochopil, protože bez jediné zbytečné otázky přikývl. Rychle naťukal několik položek do terminálu.
„Tisíc dvě stě korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svou objednávku a přidala mu tři sta korun v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem krátkou pauzu, „včetně dvou rib eye steaků a láhve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na oddělené platbě, jako pravý Evropan.“
Ke stolu už jsem se nevrátila. Prošla jsem klidně sálem tak, aby mě Vladimír určitě zahlédl. U východu jsem zachytila jeho pohled. Pořád seděl a čekal, přesvědčený, že se za chvíli poslušně vrátím a vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladného pražského večera.
Cestou domů taxíkem mi telefon doslova vibroval v ruce. Vladimír volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Hano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Potom rozhořčené: „Co si to dovoluješ?“ A nakonec už vyloženě zuřivé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Normální lidé se takhle nechovají!“
Později jsem se dozvěděla, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na večeři, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit, aby mu půjčili, jen aby mohl zaplatit účet za vlastní chamtivost.
S obrovským uspokojením jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtů“ — muže, který se tak bojí, že ho někdo využije, až se sám ochotně pověsí ženě na krk a svou lakotu nazývá krásnými slovy o rovnosti.
Potkaly jste také podobné typy — lidi, kteří se pokoušeli řešit své finanční problémy pod maskou férového partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takové situace dostaly?