Pokusil jsem se jí vysvětlit, že nejde o módu ani o nějaký mladický rozmar, ale o obyčejnou hygienu. Ona mě však utnula ostřeji, než jsem čekal.
— Tohle dělat nebudu. Kdo o mě stojí, vezme mě takovou, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať si najde jinou.
V té chvíli mi došlo, že už nejde jen o chlupy. Šlo o její postoj. Bylo jí jednoduše jedno, že je mi něco nepříjemné.
Později jsem si všiml, že si neholí ani nohy. A tehdy se pro mě celá věc definitivně uzavřela.
Po tom rozhovoru jsem v setkávání nepokračoval. Ještě mi párkrát napsala, odpověděl jsem stručně a postupně to vyšumělo do prázdna.
Přemýšlel jsem o tom hodně a nakonec jsem si v sobě pojmenoval několik věcí.
Pro mě je důležitá upravenost a pocit ženskosti. Potřebuji vnímat rozdíl mezi mužským a ženským tělem.
Hygiena je pro mě také forma úcty k partnerovi. Já se kvůli druhému snažím a přirozeně čekám, že se bude snažit i on kvůli mně.
A nakonec jde i o vztah k sobě samému. Péče o sebe podle mě nesouvisí s věkem, ale s chutí žít naplno, ne jen nějak přežívat.
Teď jsem sám. Je páteční večer a v bytě je ticho. Mohl jsem být s ní, ale vím, že bych nedokázal zavřít oči před něčím, co ve mně vyvolává vnitřní odpor.
Možná někdo řekne, že jsem přehnaně náročný. Pro mě je to ale důležitá součást blízkosti.
Nevím, jestli budu hledat dál. Jedno však vím jistě: nutit se smiřovat s něčím, co je mi nepříjemné, už nechci.
Co si o tom myslíte vy — je to opravdu zásadní věc, nebo to přeháním? Má člověk přijmout partnera úplně se vším, anebo se o podobných věcech smí mluvit a čekat, že se něco změní?