Nedávno jsem se přistihla, že klepu, než vejdu do ložnice.
Do vlastní. Do naší.
Zní to směšně? Mně vůbec ne.
S manželem dnes žijeme spíš jako ohleduplní sousedé. Zdvořilí. Klidní. Spolehliví. On si pamatuje, že piju kávu bez cukru. Já vím, jak moc nesnáší déšť. Platíme hypotéku, bavíme se o zprávách, dohadujeme se, který vysavač je lepší. Všechno funguje. Zvenku to působí správně a uspořádaně.
Jenže já sním o tom, aby mě objal.
Ne jen tak automaticky. Ne proto, že se to má. Ne tím letmým políbením na tvář před spaním, kdy už se přitom obrací ke zdi. Chci cítit jeho dech u svého krku. Chci, aby se mě nedotkl náhodou, ale opravdově. Abych aspoň na chvíli věděla, že pro něj nejsem jen žena, se kterou sdílí byt.
Jsme spolu deset let. Mně je třicet osm. Jemu čtyřicet tři.
A tohle naše „sousedství“ se nám do života vplížilo tiše. Bez hádek. Bez nevěry. Bez velkého prohlášení: „Končím, odcházím.“ Prostě jsem si jednoho dne uvědomila, že už jsme se jeden druhému dlouho nedívali do očí déle než tři vteřiny.
Večer sedí on u notebooku. Já držím telefon. Občas se potkáme v kuchyni.
– Dáš si kapra?
– Dám.
– Je tam sůl?
– Je.
A tím náš rozhovor skončí.
Zkoušela jsem to. Opravdu. Vzala jsem si nové prádlo – ne vyzývavé, jen hezké. Řekl pouze: „Moc ti to sluší.“ A nic víc. Přistoupila jsem blíž, jenže on mě políbil na čelo a řekl, že je unavený.
A on unavený opravdu je. Práce, zodpovědnost, splátky. Chápu to. Sama bývám úplně vyčerpaná.
Jenže ve mně je hlad.
Nejen tělesný, i když ten také. Spíš stesk po tom, abych si znovu připadala žádoucí. Aby ve mně viděl ženu, ne člověka, se kterým má společnou domácnost.
Někdy v noci ležím a přemýšlím: možná je chyba ve mně. Možná se v mém věku už nesluší tolik chtít. Možná normální lidé po letech prostě přepnou do režimu „partneři pro každodennost“ a nějak tak dojdou až ke stáří.
A pak se na něj ráno podívám. Soustředěně se holí, tričko má lehce napnuté přes ramena. A ve mně se všechno rozechvěje. Chtěla bych k němu přijít, zezadu ho obejmout, jemně ho kousnout do ramene a rozesmát se. Prostě žít…
Ale nejdu k němu.
Protože se bojím slyšet: „Teď ne.“
Nakonec jsem to přece jen řekla nahlas.
Ne přímo. Ne větou: „Už mě nechceš.“ Řekla jsem to opatrně.
Seděli jsme v kuchyni a déšť ťukal do parapetu. Tehdy jsem se zeptala:
– Poslyš, nemáš někdy pocit, že jsme se z nás stali takoví… sousedé?
Zarazil se.
– Jak to myslíš?
– Takoví hodní. Ohleduplní. Slušní. Ale… bez tepla.
Chvíli mlčel.
– Myslel jsem, že ti to tak vyhovuje – řekl nakonec. – Nikdy sis nestěžovala.
A právě v tom byl celý problém.
Nestěžovala jsem si. Zatínala jsem zuby. Čekala jsem, že si toho všimne sám. Že sám bude chtít. Že sám natáhne ruku.
A on si myslel, že mi všechno vyhovuje.
– Chybí mi blízkost – řekla jsem a hlas se mi zachvěl. – Nejen sex. Prostě… ty.
Mlčel. V tu chvíli jsem už litovala, že jsem vůbec začala.
– Bojím se – ozval se najednou tiše.
– Čeho?
– Že to nezvládnu. Že tě zklamu. Že si pomyslíš, že už nejsem takový jako dřív.
Dívala jsem se na něj a pomalu mi docházelo víc a víc: oba žijeme ve strachu. Já se bojím odmítnutí. On se bojí, že nebude dost.
A oba se schováváme za rozhovory o nákupu, účtech a večeři.
Tu noc se nestalo nic jako ve filmu. Žádná velká vášeň. Jen jsme si lehli blíž k sobě. Objal mě. Neohrabaně, jako by si ten pohyb teprve znovu vybavoval. Já nejdřív ztuhla – ze zvyku, z té dlouhé cizoty mezi námi.
A rozplakala jsem se.
Potichu. Do jeho ramene.
Nejprve strnul. Pak se napjal celý. Ucítila jsem to hned – jeho tělo ztvrdlo jako prkno.
– Co se stalo? – zeptal se hlasem, ve kterém nebyl strach. Bylo v něm podráždění.
– Stýskalo se mi… – zašeptala jsem.
Odtáhl se. Ne prudce. Ale dost na to, aby se mezi námi znovu objevilo prázdno.
– Poslouchej – řekl a díval se někam vedle mě – nechci, abys plakala. Už vůbec ne… kvůli tomuhle.
Kvůli tomuhle.
Ta dvě slova zůstala viset v pokoji.
– Vždyť ti neubližuju, ne? – dodal rychle. – Snažím se. A jestli po blízkosti brečíš, pak to vypadá, že dělám něco špatně…
Úplně jsem se ztratila.
Chtěla jsem říct: „Ne, není to proto, že je něco špatně. Je to proto, že ve mně něco zase rozmrzlo.“ Jenže slova nepřicházela. Protože v jeho hlase nebyl soucit. Byla tam obrana.
– Chci, abys byla šťastná – pokračoval. – Aby ti se mnou bylo dobře. A ne… tohle všechno.
„Tohle všechno.“
Moje slzy se v jediném okamžiku změnily v něco nepohodlného. Něco nepatřičného. Jako bych zkazila chvíli. Jako by za svůj krok ke mně nedostal vděčnost, ale výčitku.
Rychle jsem si otřela tvář.
– Promiň – vyklouzlo ze mě automaticky.
Povzdechl si.
– Neomlouvej se… Jenže… já vážně nechápu, co po mně chceš.
V tom jeho „nechápu“ bylo tolik únavy, že jsem zmlkla.
Usnuli jsme zády k sobě. Zase tak jako obvykle.
Ráno všechno vypadalo normálně. Snídaně. Zprávy. Jeho košile přehozená přes opěradlo židle. Moje věta: „Vzal sis klíče?“
Jen ve mně něco zaklaplo.
Najednou jsem pochopila, že už nevím, jak se u něj mám chovat.
Když mlčím – jsme sousedé.
Když mluvím – všechno komplikuju.